Dárce vhodného vzorku si může ročně přijít přibližně na třináct tisíc dolarů, respektive 286 tisíc českých korun. Největší poptávka po vhodných donorech je v Austrálii a ve Spojených státech amerických, kde se také ceny za jeden jediný odběr pohybují v desítkách dolarů.
Přesto se dárců kriticky nedostává. Ne každý totiž překoná pohoršení, které proces odběru a transplantace vyvolává. Proč? Dárci totiž nemocnicím nabízí mikrobiotickou flóru svého žaludku formou vlastních fekálií.
Transplantace fekální mikrobioty je totiž relativně novým, ale navýsost efektivním způsobem léčby nebezpečných střevních infekcí. Jak k nim můžete přijít? Vlastně velice jednoduše. Stačí nemoc, během níž užíváte antibiotika. Ta totiž zlikvidují vše dobré i zlé ve vašem zažívacím traktu a zanechají vaše střeva i žaludek čisté a bezbranné.
Uvolněného prostoru, zbaveného střevní mikroflóry, ale může snadno využít bakterie klostridie. Například taková Clostridium difficile, která se počítá mezi velmi neodbytné nezvané hosty. Výsledkem její přítomnosti mohou být úporné průjmy a záněty, ze kterých se jen tak nedostanete.
Tak trochu jiná transplantace
Například v USA skončí ročně v nemocnicích skoro půl milionu lidí, uvnitř jejichž střev vesele řádí klostridie. Jsou obvykle silně dehydrovaní, zesláblí a lehce dezorientovaní a vyžadují stálou lékařskou péči. Infekce klostridiemi není jen tak obyčejnou a tuctovou střevní chřipkou. Ročně tu na ni zemře 29 tisíc lidí.
Řešení? Buď další spousty léků pro vyčerpané pacienty, nebo rychlé „oživení“ mikroflóry žaludku vzorkem odebraným od zdravého dárce. „Je to skutečná, ověřená, život zachraňující terapie,“ vysvětluje Breanna McSweeny, medička z lékařské fakulty kanadské Univerzity v Albertě. „Ale dárci se na ni nehlásí. Proto se je lékařské instituce zatím snaží lákat na velké peníze.“
Krev, krevní plazma, kostní dřeň? „Když se budeme bavit o dárcovství, každý si hned představí jehlu, lehátko a sáček na krev,“ říká profesor Thomas Borody, australský expert na střevní onemocnění. „Je v tom kus sebezapření, odhodlání a pořádná porce nezištné obětavosti, lidské chuti pomáhat druhým. Darovat krev a zachraňovat tím životy je něco důstojného.“
I exkrementy mají svou kategorizaciI vzorek od plnohodnotného dárce může přijít nazmar. Podle bristolské škály typů stolice jsou pro odběr fekální mikrobiální transplantace (FMT) nevhodné vzorky I. a II. typu, tedy oddělené, tvrdé hrudky podobné ořechu a ty s tvarem jitrnice s naznačeným hrudkováním. „Jsou příliš vysušené, aby se s nimi dalo v terapii efektivně pracovat,“ vysvětluje Christina Kim, technická pracovnice v laboratoři OpenBiome, která materiál od dárců spravuje. Nezpracovatelné jsou však i „řídké“ typy VI a VII, které svou vodnatostí indikují zažívací obtíže a stres. „Ideálem je typ V, tedy hladké hrudky s jasně oddělenými okraji.“ |
Jenže Borody potřebuje dárce, kteří při odběru zaujmou trochu jinou polohu. Strach z jehel tu není překážkou, většina odběrů se totiž provádí formou důkladných klystýrů. Jinak vše probíhá jako na normální transfúzní stanici. „Vyplníme formulář, provedeme rozbor vaší krve, tři opakované rozbory vaší stolice,“ vysvětluje Borody. „Čeká vás pohovor s lékařem, dostanete léky na upravení zažívání. Dny před vlastním odběrem musíte konzumovat plnohodnotnou a vyváženou stravu, vyhnout se kukuřici, ústřicím a uzeninám. A pak jen jdete na odběr.“
Dar života. V sáčku
Odběr formou klystýru byl až donedávna považován za největší překážku v tom, aby byla vytvořena dostatečně robustní banka vzorků k transplantacím. Ve Spojených státech tedy nyní nově nosí vybraní dárci, kteří mimochodem tvoří jen tři procenta z původně přihlášených, své produkty do nemocnic ve speciálních sáčcích. I když tento model představuje větší manipulační zátěž pro lékařská centra, odpor veřejnosti ke klystýru se zatím nepodařilo zvrátit. A to i když za kvalitní vzorek nabízí kliniky od 40 do 360 dolarů.
McSweeny se pokusila zjistit, čím by se pro případné dárce stal odběr FMT snesitelnější. Zjistila, že dosud uplatňovaná finanční motivace hraje roli jen u 35 procent z 802 respondentů. Dárci si prý nejčastěji stěžují na komplikovaný proces manipulace a přepravu vlastních exkrementů, který je cenou za to, že nemusí absolvovat klystýr v dárcovském centru a mohou si vše odbýt sami v klidu doma.
„To, co potenciálním dárcům chybí nejvíc, je jasný důkaz, jak jejich snaha pomáhá,“ vysvětluje McSweeny. „Stejně jako u dárců krve. Celý koncept darování stolice se může zdát velmi podivný, ale nesmíme zapomínat, že má potenciál zachraňovat lidské životy.“
