Tyhle dva nesmiřitelné tábory nenajdou nikdy společnou řeč.
Jedni vidí Indii jen jako špinavou, zkorumpovanou zemi svázanou zdánlivě zrušeným kastovním systémem.
Účastnice kurzů indických tanců by si pak raději nechaly vytrhat játra, než by přiznaly, že Indie není barevná a veselá jako pohádky o Sindibádovi. (Ostatně, v Česku jsou indické tanečky "in“ a kluci indický to někoho učit musí, aby si přivydělali ke studiu.)
Pravda je, jako vždycky, někde na půli cesty.
Nejlepší způsob, jak se o tom přesvědčit, je tam jet.
Do Indie přiletíte pravděpodobně v noci. Až se křižník nebes snese přes Bombaj a pleskne sebou na přistávací plochu, zmocní se vás jisté vzrušení. První setkání s byrokracií, totální neschopnost orientace, smrad, banda vojáků s puškami, kteří trochu připomínají kluky z Matiční ulice, a tisíc taxikářů a dohazovačů, kteří z vás sedřou duši, když si je pustíte k tělu.
Na první pohled Indie rozhodně nepůsobí důvěryhodně. Ale už tady to má svoje kouzlo. V okamžiku, kdy opustíte terminál, se dostanete do kolotoče, který se zastaví, až když si dřepnete zpátky doma na gauč.
Milovníky hulení, nezávazného sexu a zastaralého techna to okamžitě odvane na pláže Goa. Do střediska, kde máte každou chvíli pocit, že jste potkali Johna Lennona. Hotelové resorty, restaurace, diskotéky a hromada turistů na rozlehlé pláži. Tady mají všichni růžové brýle a rozhodně něco v krvi.
Když doletíte ještě o kousek jižněji, dorazíte do Keraly, bašty indických komunistů a kraje nádherných pláží, tropických pralesů, vodopádů a slonů. Občas tady Tamilové někomu uříznou makovici, ale to se k turistickým očím nedostane, takže na to není třeba brát zřetel.
Malebné pohledy na moře vám neznechutí ani to, že rybáři chodí na velkou do moře a pobřeží kolem jejich lodí je poseto exkrementy. Návštěvníci stejně tráví veškerý svůj čas zavření v hotelových resortech, kde je o jejich pravou Indii dobře postaráno.
Ájurvédské masáže jsou navštěvovanou libůstkou a ještě se vás předtím zeptají, jestli třeba nechcete masáž "Čiky Čiky“. Indie je prostě zbožná země.
Kerala je nádherná, přestože i tady se najde spousta divných věcí. Když se vydáte po vlastní ose a nebudete se válet na hotelu nebo se účastnit organizovaných blbostí, budete nadšeni.
Vnitrozemí je vyprahlým smetištěm. Města uprostřed rozlehlých plání, po kterých poletují miliardy igelitových pytlíků. Od té doby, co Indové objevili jejich kouzlo, používají je na vše. A když už je nepotřebují, odhodí je do větru. Západ slunce s palmami a poletujícím igelitem patří k mým oblíbeným momentkám.
Města jsou špinavá a urbanisticky chaotická, což lze připsat k dobru, protože to má svoje kouzlo a svým způsobem to patří k takovému romskému koloritu celé země. A nemyslím to ironicky.
Řeky ve městech jsou ten největší "kefl" na světě. Plavou v nich výkaly, lidské a zvířecí mrtvoly, splašky, odpadky a samozřejmě igelit. Smrad, který ucítíte tady, nenajdete asi nikde jinde na světě. A lidé se v tom samozřejmě myjí a tuhle nevábnou vodu používají i na vaření.
Viděno a prokázáno – a to na mnoha místech. Je to jejich způsob života. Jen vám budou asi drkotat dásně.
Příroda a bohové
Indická příroda, to je nádherná zahrada, pro kterou stojí za to žít. V odlehlých oblastech, kam nedosáhne všudypřítomný megakoncern Tata, najdete pohádková místa. Igelit zmizí, objeví se zvířata, zeleň a na severu hory. Sledovat divoké slony v noci u řeky je zážitek, na který se nezapomíná.
Čert vem smrad a špínu. Bez nich by to snad ani nebyla Indie. Tady vám bude srdce plesat na sto procent a ještě víc. Jestli sem kvůli něčemu jet, tak kvůli přírodě, horám a zvířatům.
Bohové ovládají Indii tvrdou rukou. Víra hraje velkou roli a je jí taky vše podřízeno. Chrámy a svatostánky najdete na každém rohu a v různých stupních zboření. Velké chrámy jsou opravdovou výzvou a potápět se ke ztělesnění penisu je docela zajímavý zážitek.
Návštěvy podobných míst jsou turistickou perlou, a pokud se nevydáte zrovna do Tádž Mahálu, který připomíná spíše rumunský Disneyland, budete určitě spokojeni. Další poutní a vyhlášené místo Váránasí vás ohromí svojí sexy polorozpadlostí, Gangou a mrtvolami, které v ní plavou.
Chrámy jsou místa nesmírně fotogenická a dýchající dobrodružstvím. Vnitřky vlhkých staveb a Indové se znamením na čelech. Ať už věříte či ne, nebudete zklamáni.
Beznaděj a beznaděj
Bombaj. Tedy Mumbaj, Indové mají pořád potřebu něco přejmenovávat. Z Madrásu udělali Chennai a vedle na ostrově si z nich vzali příklad a přejmenovali Cejlon na Srí Lanku. Musíte být ve střehu.
O. K., takže Mumbaj. Ohromná přeplněná metropole, která míchá v hrnci neuvěřitelné množství lidí. Ty nejchudší, kteří žebrají na ulici a nechávají si useknout končetiny, aby vydělali více. Zotročené děti, kterým vypalují oči stejně jako v oscarovém bijáku. Miliony lidí na hranici přežití ve slumech a muslimské menšiny, které svádějí boj o přežití.
Ani tady je nemají v lásce. Na tom už něco bude.
Naproti nim stojí Movie City, kde bydlí ti nejbohatší z nejbohatších. Televizní a bollywoodské hvězdy.
Uzamčeni v přepychu, vstupují každý den ve svých vystoupeních mezi chudý lid, který sice nemá na jídlo, ale na satelit ano. Bez něj to tady nejde. Téměř miliarda lidí denně doufá ve svůj splněný sen. V to, že vyklouzne z bídy a stane se hvězdou. Čert vem Boha, chci být bollywoodská hvězda.
Pokud se odvážíte a dojdete kus dál od vyježděné cesty, najdete tu už jen chatrče z palmových listů. Domky plné nevzdělaných dětí a jejich rodičů. Jejich svět, který nikdy v životě nedokážou opustit.
Nejnižší kasty, které nemají šanci nikdy nic dokázat. Systém je zničí a nepustí nikam. Zůstanou tady celý svůj život a maximálně budou dělat otroky někomu, kdo si je najde.
Tady si uvědomíte tu hrůznost a bezvýchodnost, kterou hodně lidí v Indii přehlíží. Žádné tance v kostýmech a vysmátí "guru šílenci“. Žádní cvičitelé jógy, kteří s legračním přízvukem vysvětlují Amíkům, jak si dát nohu za krk a neroztrhnout si půlky. Žádná haré pohodička s kytarkou a omamnou látkou.
Žádné vyhlídky na lepší život.
Tihle lidé neexistují. Nikdo o ně nemá zájem a nikdo se o nich ani nedozví. Narodí se a zemřou. Bez pomoci, bez možnosti vyhrát lepší život. Bez naděje na výhru v Milionáři.
Tady končí pohádky. Pokud pojedete do Indie, dojděte až tam, abyste získali i zkušenost, která možná nesedí do rámečků z dovolené, ale která vás donutí se ptát: Mám se opravdu tak zle?
Dívat se na tu chudobu na ulicích je pro nás cizí. Tady je to normální.
Záchody na ulici, zohavené děti, lidské trosky, které se válejí u silnice.
Rodiště Krišny, které se rozpadá, je obsazeno tisícem hladových lidí a pomalu vymírá. Je to děsivý pohled. A pokud nezavřete oči, bude vás to někdy navštěvovat ve snech.
Ale taková je Indie.
Jedna z nejrychleji se rozvíjejících ekonomik světa. Plná kastami svázaných sňatků a plná lidí, kteří odjíždějí do zahraničí a tam si hrají na pány světa. Země, která vlastní britské vlajkové značky aut.
Indie barevná, ale i špinavá. Je fascinující, ale i znechucující. Okouzlující a nudná.
Je tady všechno.
A když už budete mít chvíli klid, abyste si vydloubali asfalt z nozder, narazíte na byrokracii, která tady patří opravdu k těm "nejlepším“.
Vždycky se něco najde. Něco, co je super, a něco, co vás znechutí. Dohromady to dává neuvěřitelně komplexní obraz, který vás bude fascinovat.
Jeden rozdíl oproti filmu ale zůstává. Drtivá většina lidí tady se štěstí jako Jamal Malik nikdy nedočká.
Další postřehy z Indie najdete na blogu havlik.blog.idnes.cz.
