Jak to bylo kdysi...
Rozvody existovaly už ve starém Řecku, důvodem byla většinou bezdětnost, případně neshoda v sexuálním životě či názorová nesnesitelnost. Protože v antice už převážilo patriarchální vidění světa, prakticky pokaždé se považovala za vinnou žena.
Ta měla (nejen v tomto směru) velmi ztížené podmínky. Tak například - svého vyvoleného viděla prakticky jen v ložnici, tedy pokud na ni měl zrovna náladu.
Neoslovovala ho jeho jménem, ale slovem "pane", nejedla s ním, nemohla promluvit jako první. Její postavení se spíš podobalo roli služky, jejíž povinností bylo navíc též rodit děti.
Pokud chtěla z manželského svazku odejít, musela si podat žádost na "magistrát", zatímco mužům stačilo choť jednoduše zavrhnout. Klíčové zůstávalo ustanovení, že děti připadnou do výchovy vždycky otci, i kdyby to byl on, kdo svým špatným chováním rozchod zapříčinil.
Mnohé ženy, jen proto, aby s nimi muži zůstali, raději pokorně snášely ustavičné ponižování či špatné zacházení.
Stejné to bylo i s cizoložstvím. U muže se nevěra tolerovala - dokonce platila za přednost. Pokud se však téhož "přestupku" dopustila žena, měl její druh nikoli právo, ale přímo povinnost (pod hrozbou ztráty občanských práv!) zapudit ji.
Vyháním tě…
Stačilo k tomu hodně málo - před svědky prohlásit: "Vyháním tě." Tím pro ni vše skončilo.
Následně byla poslána zpět do rodného domu. I s věnem, které však nebylo finančním odškodněním pro zapuzenou ženu: jednalo se o vyrovnání účtů mezi dvěma muži.
Otec, který vložil do výbavy nevěsty peníze, je prostě musel dostat zpátky. Když ženiny rodiče už nežili, připadla částka nejbližšímu mužskému příbuznému. Žena proto musela mít po celý život poručníka (kýrios), a to bez ohledu na věk.
Poručník měl dispoziční právo nad jejím majetkem i pravomoc s ním nakládat.
Obdobná situace panovala i v Římě.
Tam to sice nešlo po právní stránce tak jednoduše, rozvod nešlo opřít o pár slov, ale ani zde žena neměla sebemenší šanci si ho vynutit.
Jedinou výjimkou byla mužova impotence, ale ani ta neospravedlňovala rozvod vždy.
Manželovi naproti tomu stačily i banální záminky. Publius Sempronius Sufus se rozvedl poté, co zastihl drahou polovičku na gladiátorských zápasech, kam se vydala, aniž by si vyžádala jeho svolení.
Sulpicius Gallus učinil totéž jen proto, že choť šla po ulici bez klobouku a tím se prý vystavovala žádostivým pohledům jiných mužů!
Rozvod poštou
Pokud se pak páni tvorstva nechtěli s nepříjemnými formalitami obtěžovat osobně, stačilo odjet na cesty a rozvodový list poslat v klidu a pohodě poštou. Ihned po jeho doručení si musela žena sbalit věci a opustit dům. Tuto taktiku zvolili většinou muži, co se své drahé polovičky báli...
Přístup k tomuto tématu asi nejlépe ze všeho ilustruje dochovaná historka, kdy se jednoho senátora přátelé zeptali, proč chce zavrhnout svou hezounkou a bezúhonnou ženu.
Dostali následující odpověď: "Podívejte se na mé boty. Na pohled také pěkné a bezúhonné, že? A přece nevidíte, že mě tlačí!"
Husarský kousek předvedl známý mravokárce Cato. Ten přenechal ženu a matku tří svých dětí bohatému, ale těžce nemocnému Hortensiovi, aby si ji poté, co zemřel, vzal klidně zpátky (obohacenou o jeho nesmírné jmění, které pak připadlo jemu!).
Manželství se zásluhou podobných metod časem změnilo na frašku bez jakéhokoli významu. Veřejné mínění však považovalo toto jednání mužů za normální, naopak pochybovalo o mravnosti těch žen, které se po smrti či rozchodu znovu vdaly...
Osel manželem
"Co bůh spojil, člověk nerozděluj," zní jedna z křesťanských pouček. Poprvé byla takto formulována v letech 1545-1563 na Tridentském koncilu, v současné formě se ale odvozuje z textu nazvaného Codex iuris canonici z roku 1917.
Když si pročteme pozorně Bibli, najdeme tam několik rozporuplných stanovisek. Starý zákon dovoloval muži oddělit se od ženy v případě, že v ní shledal něco "nečistého". Co by to však mělo být, nekonkretizuje.
Nový zákon někde rozvod zavrhuje (Marek - 10. 11-12), jinde se kloní k pojetí Starého zákona (Matouš 19.9). K tomuto výkladu se připojila raná církev v období středověku, kdy "odchod od stolu a lože" nepředstavoval žádný velký problém.
Perličkou je postup používaný v případech, kdy několik mužů v řadě brzy po svatbě s toutéž ženou zemřelo, což bylo přisuzováno tomu, že jim smrt mohla přivodit zlým pohledem. (Na jed se nemyslelo?)
Aby se tomu v dalším spojení předešlo, šel ve svatebním průvodu vedle ženicha osel (jak symbolické!) a nevěstě se při ukazování na něj říkalo: to je tvůj ženich. Počítalo se s tím, že "prokletí" připadne nebohému zvířeti, a muž tak zůstane naživu.
Rozvody po italsku
Asi nejdůležitější událost spojená s rozvodem je vznik anglikánského náboženství. Jeho ustavením reagoval proslulý "modrovous" Jindřich VIII. na to, že mu papež nedovolil opustit horlivou katoličku Kateřinu Aragonskou.
K zajímavým situacím vedl zákaz rozvodů v Itálii (povoleny byly až v roce 1970!). Mnoho mužů totiž řešilo odchod od manželky po svém - její vraždou. Soudci měli pro tento způsob řešení nebývalé "pochopení" a vynášeli jen velmi mírné rozsudky.
A to zvlášť v případě, kdy se to dotyčnému povedlo zakamuflovat tak, že nějak zpochybnil věrnost své choti a hájil se tím, že pouze bránil svou čest.
Čekal-li však někdo, že poté, co byl rozvod umožněn, došlo k zahlcení soudů žádostmi, velmi se pletl. Této možnosti využila především manželství, která stejně už de facto neexistovala, protože oba bývalí partneři žili po léta odděleně.
Žhavá současnost
Nejmenší mírou rozvodovosti v Evropě se může pochlubit Holandsko. Zatímco u nás se podle statistiky ročně rozvádí přibližně 40 procent manželství ze sta a patříme k vyššímu průměru, činí nizozemský průměr pouze 5 procent!
Je to i tím, že milenecké páry se tam v drtivé většině berou až po dlouholeté známosti a především ve zralém věku, ve chvíli, kdy jsou partneři zajištění.
O tom, že na rozvodu nejvíc prodělají děti, je asi zbytečné diskutovat. Lidé se v těchto případech kloní ke dvěma rozporným stanoviskům. Jedni tvrdí, že je lepší, když jdou manželé od sebe, než aby děti musely dennodenně poslouchat hádky a obviňování, druzí jsou toho názoru, že je vždy lepší, pokud zůstane rodina pohromadě.
Pokud však rodičům na potomku opravdu záleží, měli by alespoň projevovat snahu komunikovat a zaplašit pocit křivdy. Když bude matka dceři vtloukat odmalička do hlavy, že všichni muži jsou zlí, je velká možnost, že tomu časem uvěří.
V pubertě pak nemusí mít o chlapce zájem a místo toho, aby po nich toužila, je bude vnímat jako své nepřátele.
Soudci a soudkyně
Z psychologického hlediska je navíc tento postup naprosto kontraproduktivní, protože je potvrzeno, že většina dcer vidí v otci ideál budoucího manžela. A naopak, chlapci si zase chtějí vzít ženu se stejnými vlastnostmi, jaké měla jejich matka.
Častým rozvodovým naschválem u žen je bránit dítěti stýkat se s otcem. To se tak stává rukojmím a zároveň nástrojem trestu muže za rozvod - i když ho neinicioval nebo byl proti němu. Podobná taktika se používá zejména u chlapců. Loajalitu, stejně jako lásku a respekt dětí si však nelze kupovat.
To, co děti vnímají, je ale příklad, který jim dávají: a pokud je špatný, lze úspěšně předpokládat, že téhož se budou dopouštět v dospělosti i děti.
Zvláštním vývojem prošlo svěřování dítěte do výchovy. Za první republiky byl zvolen úzus - syna má vychovávat otec, dceru matka.
To se později změnilo. Jestliže nebyla žena prostitutka, alkoholička nebo nesvéprávná osoba, přiklepli jí soudci dítě do péče téměř automaticky.
To se často děje dodnes, a proto leží ve Štrasburku stovky žalob, které podali otcové nespokojení s postupem českých soudů. Většině soud vyhověl...
