Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Krajinou šílenství: zapomenutá polární expedice Douglase Mawsona

aktualizováno 
Přišel o dva druhy, jedl psy, slezla mu kůže na nohou. Výprava Douglase Mawsona na Antarktidě byla delirická, tragická. Možná pro její hororový průběh upadlo Mawsonovo jméno v zapomnění, byť patří mezi průzkumnické ikony, jako by Amundsen, Scott či Shackleton.

Mawson odpočívá u svých sání. | foto: State Library of New South Wales CC-BYCreative Commons

Skoro tři měsíce bloudil bílou prázdnotou, poslední tři týdny sám. Už ho zbýval jen stín, apaticky táhnoucí sáně do nikam, když se v dálce objevil černý bod, který postupně rostl do siluety nunataku, tedy vrcholku skály vystupujícího z ledovce.

Tuhle formaci muž poznal, už to tedy není daleko. Tři čtyři dny, to musí vydržet. Další den narazil na uměle navršenou hromadu kamení, pod kterou našel něco k snědku a psaní. Ostatní členové expedice jsou v pořádku, dočetl se, před Vánoci dosáhla Amundsenova výprava pólu a nedaleko jsou uloženy další zásoby.

Fotogalerie

Devětadvacetiletý australský geolog Douglas Mawson nemohl tušit, že zprávu mu trojice jeho druhů na místě zanechala teprve před šesti hodinami. Byl na pokraji vyčerpání, měl omrzlé prsty na nohou a slezla mu kůže z chodidel. Mazal si nohy lanolinem a nosil víc ponožek, na zvrásněných zádech ledovce však možná větší problém představovaly rozpadající se mačky.

Přesto za pouhé tři dny ušel dvaatřicet kilometrů k jeskyni, kterou vykopala jeho expedice do ledu a v níž na něj čekaly další zásoby. Krutá vánice zdržela Mawsona na dalších osm dní, mezitím si alespoň sestavil nové mačky z hřebíků vytrhaných z krabic proviantu. Když vítr utichl, začal slézat ledovec k chatám a molu na pobřeží.

Smůla na patách

Mawson byl duchovním otcem ambiciózní expedice na zamrzlý kontinent, která si vzala za cíl obejít a zmapovat pobřeží na jih od Austrálie. Vědci z australských a novozélandských univerzit spolu s několika zkušenými polárníky vyrazili začátkem prosince 1911, s odřenýma ušima přestáli těžkou bouři na moři a před Vánoci rozbili hlavní tábor v expedicí objeveném Zálivu Commonwealth.

V osadě pojmenované Cape Denison osmnáct protinožců přečkalo krutou antarktickou zimu, tedy měsíce, kdy na naší polokouli máme léto. Zatímco loď Aurora mapovala pobřeží z dálky, koncem roku 1912 z Cape Denison vyrazilo pět větších výprav na saních do vnitrozemí.

V Antarktidě je pořád hluk, říká polárník

Řvou tam rypouši, duní vítr a hlučí ledovce. V Antarktidě si ticha neužijete, říká český vědec a polárník Pavel Prošek, zakladatel tamní první české vědecké stanice. V Antarktidě byl již dvanáctkrát, ale slavný Amundsen k jeho vzorům nepatří: "Byl to protivný sobec."

Jedna z nich se vypravila 10. listopadu 1912 poté, co ji o čtyři dny zdržel ostrý blizard. Konečně dobré počasí. „Je to rozhodně dobré znamení,“ zapsal si do deníku Xavier Mertz. Švýcarský alpinistický veterán tvořil spolu s pětadvacetiletým britským poručíkem B. E. S. Ninnisem a velitelem celé expedice Mawsonem jeden z tříčlenných týmů, na které se výprava po několika kilometrech rozdělila. Trojice jela na třech saních tažených sedmnácti psy, které vezly necelých osm metráků pemikanu, směsi sušeného bizoního masa a tuku, sušenek a čokolády, čaje a kerosinu do vařiče.

V prvních dnech zvládala Mawsonova parta ujet přes dvacet kilometrů denně, přestože se na sněhových jazycích sáně občas převrhly. Jindy se polovina spřežení propadla do bezedné trhliny v ledu a na postrojích visící psy se podařilo vytáhnout jen s vypětím všech sil. Jedna z fen porodila štěňata, což výpravu donutilo neplánovaně zastavit. Kdyby jen muži tušili, jak se jim malí pejskové budou za pár týdnů hodit! Brzy začali o psy přicházet, kvůli zlomeninám, nebo když se propadli do trhliny. Teploty se nečekaně zvedly na jeden stupeň Celsia a vrchní vrstva sněhu a ledu začala tát, takže výprava byla nucena postupovat v noci. Jako by to nestačilo, začal Ninnis navíc trpět sněžnou slepotou, nesnesitelnými bolestmi obličejových nervů a hnisavým zánětem prstu.

Večer 13. prosince muži přeložili náklad z třetích, notně poškozených saní, které nechali stát uprostřed ledu, a vyrazili dále. „Kolem jedné hodiny v noci jsem přeskočil trhlinu, jakých jsme potkali nespočet. Zakřičel jsem na oboje sáně za mnou, ať dají pozor,“ zapsal si Mertz. „O pět minut později jsem se otočil. Za mnou jel Mawson, nikde jsem ale neviděl Ninnise.“

Ten se i se spřežením propadl skoro padesát metrů do nitra ledovce. Muži neměli ani dostatečně dlouhé lano, aby sešplhali do mrazivého hrobu. Z hrany trhliny viděli jen vrak saní, těla dvou psů, ale ne Ninnise. „Volali jsme tři hodiny, pak pozorovali z vyvýšeniny. Vrátili jsme se, volali hodinu. Poté jsme pronesli modlitbu na rozloučenou,“ píše se v Mertzově deníku.

Trosečníci uprostřed ničeho

S Ninnisem a psy se do propasti zřítila také většina jídla, kterého nyní zbývalo na pouhých deset dní, všechno psí žrádlo a mnohé další vybavení. Rozhodli se pro návrat, jenže kudy? Jedna možnost byla vydat se podél pobřeží, kde by doplnili zásoby tulením masem. Tato cesta by ale byla delší a led přerůstající do oceánu je v letních měsících zrádný. Mawson tedy rozhodl vydat se vnitrozemskou trasou, což znamenalo postupně sníst psy. Prvního huskyho jménem George posnídali hned dalšího dne. „Bylo to vcelku dobré maso,“ napsal Mawson později. „Mělo ale výraznou, zatuchlou chuť a bylo tuhé, až se špatně žvýkalo.“ Nejvíce mužům chutnala játra, která však možná způsobila další tragédii.

Na větrné hůrce

Ze všech ostatních hledisek byl Cape Denison jistě dokonalým základním táborem, jen tamní počasí má daleko k dovolenkovému. Záliv Commonwealth platí za největrnější místo planety, specifická topografie urychluje téměř neutichající blizardy vanoucí z vnitrozemí až rychlostí 250 kilometrů v hodině. Osada byla opuštěna před stoletím, střechy několika z budov se však stále tyčí do ledového větru. Jsou tak vzácnou památkou na dobu opravdových hrdinů, kteří pro vědecké poznání neváhali riskovat život.

Hlad a týdny vyčerpávajícího pochodu přes zvrásněný ledovec plný nebezpečných překážek přivedl oba muže na pokraj sil, Mertz si ale navíc začal stěžovat na silné bolesti břicha, stěží se vlekl a zpomaloval postup. Postupně zahodili fotoaparát i vědecké přístroje a dva dny před Silvestrem zabili posledního psa.

„Měli jsme úžasnou snídani podávanou z lebky Ginger, mozek a štítnou žlázu,“ zapsal si Mawson s očividnou dávkou sarkasmu. O pár dní později omrzly Mertzovi prsty na rukou. „Je ve velmi špatném stavu. Z nohou mu slézá kůže, a tak dále. Museli jsme tábořit, i když se šlo dobře,“ poznamenal si. Po třech dnech zase vyrazili, Mertz ale po třech kilometrech zkolaboval.

Mawson jej naložil na sáně, po pár hodinách však byl nucen opět rozbít stan. „Je čím dál víc deliriózní, málokdy mluví souvisle. Nejí ani nepije. V osm večer řádí a zlomí stanovou tyč,“ zapsal si Mawson. A je to jen horší: „Řádí celé hodiny. Držím ho a trochu se uklidní. Kolem dvou hodin v noci na osmého umírá.“

Mawson uložil druha pod malou mohylu z bloků ledu a sněhu, nad kterou vztyčil kříž sbitý z dvou příček vytržených ze saní. Dva dny počkal ve stanu, než se uklidnila sněhová bouře, přeorganizoval náklad a vyrazil dál na západ. Také málem skončil na dně hluboké pukliny, visel jen na saních, které se zasekly o výstupek v ledu nad hranou trhliny. Ze zbylých lan si proto upletl krátký žebřík, přivázaný k pasu a k saním. V následujících pár dnech mu zachránil život hned dvakrát.

Dlouhá cesta zpět

„Proboha, který z nich jste?“ vykřikl prý muž, který doběhl jako první k Mawsonovi vlekoucímu se k osadě. Jen pár hodin předtím vyrazila Aurora domů a v Cape Denison zanechala šest dobrovolníků, kteří zde měli přezimovat pro případ, že by se z Mawsonovy výpravy někdo ještě vrátil. Australská expedice byla první, která na Antarktidu přijela vybavená bezdrátovými vysílačkami, takže mohli přivolat Auroru zpět. Loď dorazila, zvedl se ale silný blizard, který znemožnil vypravení člunu k pobřeží. Muži tak museli přečkat zimu v Cape Denison, což možná Mawsonovi zachránilo život – později řekl, že by mnohadenní cestu neklidným mořem jistě nepřežil.

Polárník, který jedl vlastní výkaly

Drsnost polárních krajů a elegance velkoměsta. Peter Freuchen s manželkou...

Byl polárníkem, který přežil například třicetihodinové zajetí v ledovém vězení, a přítelem Inuitů. Také spisovatelem a hercem oscarového filmu. A rovněž antifašistou, který ponížil Hitlerovu dvorní filmařku. Peter Freuchen, dvoumetrový dánský obr s dřevěnou nohou, za sebou nechal neuvěřitelný životní příběh.

Vykazoval stejné příznaky jako Mertz, také mu vypadaly vlasy a odlupovala se kůže, zchudl na kost, trpěl těžkou depresí a úplavicí. Oba muži nejspíš trpěli hypervitaminózou A, tedy přebytkem vitaminu A, který je koncentrován v neobvykle vysokém množství v játrech grónských husky.

Během pozdějšího Mawsonova přednáškového turné po Spojených státech šířil americký bulvární tisk údajná polárníkova přiznání, že Mertze snědl. Mawson se proti tomuto nařčení vehementně bránil a i historici se kloní k tomu, že na kanibalismus nedošlo, ostatně po smrti druha Mawsonovi stále zbývalo nějaké psí maso. „Byl mužem velmi solidních zásad,“ vzpomínal jeho blízký přítel. „Muselo být pro něj nemožné něco takového byť jen zvažovat.“

Kdybychom si odmysleli tragédii Mawsonovy tříčlenné výpravy, byla australská expedice obrovským úspěchem. Její členové najeli v úhrnu 5 500 kilometrů neprobádanou zemí nikoho a zmapovali tak nemalou část kontinentu. Získali také významné poznatky na poli biologie, geologie či glaciologie, tedy nauky o ledovcích.

Po návratu domů byl Douglas Mawson pasován na rytíře a na stoleté výročí jeho expedice se po jejích stopách vypravil tým australských vědců. Ani dnes není práce a pobyt na zamrzlém kontinentu snadná, odvaha a strádání polárníků Mawsonovy generace jsou však v dnešní době jedním slovem nepředstavitelné.

Cape Denison

Cape Denison

Autoři:

Nejčtenější

Kalendář Pirelli 2018 se představil: zbavuje Alenku v říši divů nevinnosti

Alenka zbavená nevinnosti: Duckie Thotová

Je průkopnický, excentrický, magický. Kalendář Pirelli pro rok 2018 nabídne příběh Alenky v říši divů, se surreálnou...

Nahota je pro mě přirozená, svoje tělo mám ráda, říká MOgirl Ilona

„Ráda si dělám radost,“ říká MOgirl Ilona.

Je upřímná a přiznává, že automaticky očekává, že od druhých se jí dostane téhož. „S každým člověkem se pro mě otevírá...



Přes rauš až na vrchol. Kuřáci marihuany mají více sexu, říká studie

Konzumace marihuany podle vědců souvisí s častějším sexem. Proč to tak je, však...

Lidé, kteří si dopřávají marihuanu, mají o dvacet procent více sexu než ti, kteří se droze zcela vyhýbají. Tvrdí to...

Wilhelm Tranow: génius, který louskal britské šifry a pak zmizel

Wilhelm Tranow (na snímku) byl génius, který zasáhl do druhé světové války ve...

Vydal za celé divize německých vojáků. Drtil totiž jednu spojeneckou šifru za druhou. Pro kryptoanalytika Wilhelma...

Zdravá síla. Cvičení s činkami i vlastní vahou sníží riziko rakoviny

Síla je dobrá ve všech směrech. Snižuje riziko předčasného úmrtí i rakoviny,...

Kliky, dřepy, mrtvé tahy jsou cestou k delšímu a zdravějšími životu. Takové je poselství aktuální rozsáhlé studie....



Další z rubriky

Fanouškovské vyčerpání. Sledování zápasu dá zabrat, říká studie

Je to vypětí. Teď dostalo fanouškovské nasazení i vědecký certifikát,...

Srdce profesionálních sportovců dostává pořádně zabrat. Samozřejmě. Jenže srdce fanoušků v arénách a u obrazovek taky....

S ženou Anděla smrti na rande: jak Mosad pokazil hon na Mengeleho

Anděl smrti Josef Mengele v roce 1956.  Kvůli dokladům ho tehdy vyfotografovala...

Ani proslulému Mosadu se nikdy nepodařilo chytit masového vraha v bílém Josefa Mengeleho. Jednou nevybral správného...

Utopeni v pivu. Hnědá tsunami v Londýně se dodnes připomíná

Takto vypadaly uličky chudinské čtvrti Saint Giles v roce 1850.

Tak trochu jiná potopa zaplavila ulice na severozápadě Londýna v říjnu 1814. Z prasklých sudů vyteklo přes milion litrů...



Najdete na iDNES.cz