Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Pozůstalí volali nebožtíkovi do rakve na mobil, vzpomíná šéfka krematoria

aktualizováno 
Svěřováno jim je do péče tělo zesnulého, ústřední je však pro ně práce s pozůstalými. „Jsou bezradní, zmatení, nepozorní. Musíme být empatičtí a trpěliví. Často jsme první, komu se mohou svěřit,“ říká ředitelka českobudějovického pohřebního ústavu Kateřina Vrbová.

Základem naší práce je empatie, říká Kateřina Vrbová. | foto: Radomír Dohnal

„Hřbitov je podstatnou součástí každého města. Je to okénko do minulosti,“ říká, ale dodává: „Jenže lidé se zpátky moc dívat nechtějí, a snad proto stojíme na okraji zájmu. Jsme prostě poslední štace.“

Nebude to i tím, že lidem hřbitovy připomínají vlastní smrtelnost?
Možná. To na jedné straně docela chápu. Sama jsem se s tímhle prostředím sžívala postupně, nešlo to hned. Mezi hřbitovem a životem venku je pořád zeď, a to nemyslím tu fyzickou, cihlovou, ale psychickou. Dřív prostě bylo celé téma pohřebnictví tabu, nemluvilo se o tom. Teď už to tabu není.

Náhled veřejnosti na váš obor se změnil?
Ne, lidé si na hřbitovy ještě nestačili zvyknout. Ještě pořád musíme vyvracet mýty.

Fotogalerie

Jaké bývají nejčastější?
Často se setkáváme s tím, že si lidé představují, jak v krematoriu pálíme nebožtíky v pecích po pěti. Je to hloupost, není to ani technicky možné. Dřív jsem si takové řeči brala osobně, teď už ne. A jak to vyvracet? Kdokoliv má zájem se do krematoria podívat, na své vlastní riziko mu to povolím. Když to uvidíte, tak pochopíte. Tady se nešmelí s rakvemi, nerozprodávají věnce z druhé ruky, tady se k zesnulým chováme s úctou.

Práce ze mě cynika neudělala

Jak jste se vlastně k téhle práci dostala?
Tak nějak mi to život nadělil. Ani ve snu by mě nenapadlo, že jednou budu dělat ředitelku pohřebního ústavu. Byla to čistá náhoda. Dělala jsem vedoucí obchodního oddělení technických služeb, z téhle pozice mě vedení města postupně přesunulo až sem. Teď už jsem tu třináct let.

Jak jste si zvykla?
Asi jako každému mi nebylo příjemné vidět nebožtíka zblízka. Ale když v tom chvilku děláte, začnete si zvykat. Vidět mrtvé tělo? Dneska jsem kolegovi pomáhala oblékat jednoho zesnulého, už mi to nepřijde v nepořádku.

Není to nápor na psychiku?
Víte, já osobně smrt akceptuji. Samozřejmě to však neznamená, že mě nechává v klidu. A postoj ke smrti jsem neměla vyřešený, než jsem nastoupila sem. O smrti se nemluvilo a člověk měl strach, co přijde.

Díky práci v pohřebním ústavu se to změnilo?
S tímhle povoláním se mi vlastně otevírají odpovědi na otázky. V tomhle ohledu mi tedy práce hodně pomohla. A mohu potvrdit, že lidé, kteří věří, že se skonem člověka odchází jen jeho tělesná schránka, ale jeho duchovno zůstává, ti se se smrtí smiřují snáz.

Je podle vás těžší práce se zesnulými, nebo pozůstalými?
Mohlo by se zdát, že těžiště naší činnosti je v práci s nebožtíky, ale ta nejtěžší práce je s pozůstalými. Každý obor, každá profese má svou klientelu, pracuje s určitou sortou lidí. A u nás se nakonec sejdou všechny. Řeknu to takhle: každý nebožtík musí být pohřbený, a my proto musíme umět jednat s jeho pozůstalými, ať už jsou, jací chtějí.

Co je při tom největší výzvou?
Často jsme první lidi, s nimiž pozůstalí o ztrátě blízkého mohou otevřeně mluvit. Sedíme s nimi třeba dvě tři hodiny, to se čas neměří. A při tom vám stačí o zesnulém povědět spoustu věcí. Co měl rád, co se mu líbilo. Trochu se tím vypovídají z bolesti. Také vůbec nevědí, co mají dělat, na koho se obrátit, co řešit s úřady. Tady dostávají informace. Ta bezradnost je strašná. A zmatenost. Někdy je to až tragikomické.

Poslední cesta

Tělo (Kateřina Vrbová často používá slovo „tělíčko“) je po příjezdu do krematoria evidováno v „knize lednic“. Po vystavení protokolu o předání zesnulých je v kanceláři tělu vystavena rakvenka a kremační číslo. To pak putuje s daným tělem po celou dobu procesu. Záměna je vyloučena. Tělo je totiž opatřeno ocelovým štítkem s totožným číslem, které s ním projde i vlastním žehem. „Jeden konkrétní popel tak patří k jednomu tělu, štítek se musí shodovat s číslem urny,“ dodává Vrbová.

Tělo v rakvi nejprve putuje do chladicí místnosti o šesti stupních Celsia, kde čeká do obřadu. Obvykle pět dní, maximálně sedm.

Na proces zpopelnění poté dohlíží palič. V budějovickém krematoriu stojí dvě pece, taková je zákonná povinnost. Pec je dvoukomorová, plně automatizovaná, měří hodnoty kyslíku i podtlaku. V konvenčním případě obřadu s otevřenou rakví je zapotřebí tělo připravit a obléci, o kontrolu se stará ceremoniářka nebo jiný vedoucí pracovník. Po obřadu si pak tělo přebírá palič.

V budějovickém krematoriu stojí dvě pece, taková je zákonná povinnost. Pec je dvoukomorová, plně automatizovaná, měří hodnoty kyslíku i podtlaku.

To bych potřeboval vysvětlit. Tohle přece není veselé místo...
Jen pro představu: projednávala jsem pohřeb jednoho starého pána, řešil ho se mnou jeho bratr. Ptal se mě, jaké mu má přinést oblečení, jaký oděv bude vhodný. Jestli boty a jaké. Domluvili jsme se, odešel. Za dvacet minut se vrátil a říká: „Já jsem úplnej blázen, na co boty? Vždyť bratr už byl dvacet let bez nohou.“ Chápete to? Ti lidé v sobě nesou obrovské zranění. Nepamatují si ani polovinu toho, co jim říkáte, musíte jim to opakovat, trpělivě, znovu...

Práce z vás tedy cynika neudělala.
To vůbec ne. Tady se spíš rozvine vaše schopnost porozumění a pochopení, to tady mají všichni. Kdyby to v sobě neměli, nemohli by tady dělat.

To proto, že by to prostředí neunesli?
To proto, že by neunesli, jak moc bych je tady nechtěla.

Alkohol do rakve nepatří

Za následující otázku se omlouvám dopředu. Až smrt jednou přijde, chcete se nechat pohřbít nebo spálit tady, v zařízení, které dnes vedete?
Chci, aby pro mě jeli moji zaměstnanci. Pak se nechám zpopelnit. A pak se nechám rozptýlit do rybníku Olšina s popelem svého pejska. Já tomuhle podniku věřím.

Mimo rozptylové loučky? To se legálně může?
Zákon to nezakazuje. Popel není, abych tak řekla, nic proti ničemu. Není to nic nehygienického, je to jenom prach. Pozůstalý si vyzvedne urnu a buď řekne, že bude uložená tady na hřbitově, nebo si ji odnese. Lidé můžou mít urničku doma na skříni.

Jak se stavíte k moderním alternativám pohřbů, jako je zkapalnění, zasazení do stromu, výroba šperků z popela?
Nejsem tomu nakloněná. Zemřelým bychom měli dát klid. V dnešní době to zavání snobstvím. Pozůstalí a rodiny by především měli držet v paměti, co si zemřelý přál. Pokud si tedy dědeček přál, aby z jeho popela vyrobili diamant, tak prosím, ale pokud ne, nemělo by se s ním takto manipulovat.

S čím neobvyklým jste se při obřadu setkali?
Trochu odlišné jsou romské pohřby. Hudba při nich hraje i u hrobu, dalším specifikem je, že pozůstalí často dávají do rakve předměty, co měl dotyčný rád. Jeden měl prý strašně rád svůj mobil. Tak mu ho nabili a dali do rakve. A když ho uložili do země, ještě mu zavolali, aby slyšeli, zda to zvoní. Tohle ještě jde, horší je snaha pozůstalých propašovat zesnulému do rakve na spálení lahev s oblíbeným alkoholem. Ta by nám mohla v peci vybouchnout.

Autoři:




Nejčtenější

Jaroslava miluje své záchody. Lidé ji zahrnují dary
Paní Jaroslava miluje své záchody. Lidé jí dávají dárky

Veřejné toalety v Kobylisích považuje mnoho jejich návštěvníků za nejčistší v celé Praze. Spravuje je Jaroslava Dolejšová. Nevlastní je, jak si lidé mylně...  celý článek

Velká podívaná. Poprava českých pánů v roce 1621 byla událostí. A v jejím...
Jan Mydlář byl celebritou mezi katy a psaly se o něm romány

Byl zámožným a váženým vlastníkem tří domů, ovšem jeho prací bylo mučení a popravy. Nejznámější český kat Jan Mydlář se narodil před 445 lety. Ostří jeho...  celý článek

Vyberte, která MOgirl vás oslovila nejvíc
Odhalené krásky: Vyberte, která MOgirl vás oslovila nejvíc, a vyhrajte

Na Xman.cz vás provázejí poslední dva roky a tři měsíce. Připomeňte si MOgirls, které vám nejen odhalily svoje půvaby, ale nechaly vás nahlédnout i do svých...  celý článek

Další z rubriky

Naivní představy máme my o uprchlících i oni o Evropě, říká Milan Votypka.
Naše země, naše pravidla, říká uprchlíkům český dobrovolník

„Náboženství v jejich životech nehraje velkou roli, jejich cílem je pracovat, dát děti na studia. Uprchlíci se nám podobají víc, než si myslíme,“ říká šéf...  celý článek

Byl druhým Čechem v prestižní MMA soutěži UFC. A možná se tam vrátí. Viktor...
Chtěl jsem si vyjasnit pozice s českými bojovníky, říká MMA zápasník Pešta

Do prestižní soutěže UFC se dostal pět let poté, co se zápasením začal. Příliš brzy, tušil prý už tehdy. Se skóre jedna výhra a tři prohry soutěž letos...  celý článek

Sedmaosmdesátiletý cestovatel, etnolog a spisovatel Miloslav Stingl
Já jsem multikulturalismu také věřil, říká Miloslav Stingl

Proti globalizaci nic nenaděláme, hamburgery a Coca-Cola proniknou všude. „Že se mi to jako etnologovi nelíbí, je jedna věc, ale nezastavíme to,“ říká...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.