Mezi jedenáctým a třináctým stoletím se na podněcování duchovních i světských vládců vydávaly na protimuslimská náboženská tažení do Svaté země desetitisíce evropských rytířů a vojáků. „Na všech stranách křižáckých výprav umíraly tisíce lidí, je však neuvěřitelně vzácné nalézt ostatky vojáků zabitých v oněch bitvách,“ zdůrazňuje antropolog Piers Mitchell z Cambridgské univerzity.
Právě proto je nález koster pětadvaceti křižáků u libanonského přístavu Sidón tak významný. „Zranění, která jejich těla pokrývala, nám dovolují začít chápat strašlivou realitu středověkého válčení,“ uvádí spoluautor studie, která vyšla v magazínu PLOS One.
Urputnější násilí, než bylo nutné k zabití
Město Sidón bylo přitom jedním z důležitých dějišť křížových výprav. Evropští dobyvatelé, konkrétně křižácký stát Jeruzalémské království a jeho norští spojenci krále Sigurda, ho dobyli v prosinci roku 1110. Následně ho křižáci drželi po celé století. Poté se však podle studie Richarda N. R. Mikulského z Bournemouth University Sidón potácel ze jedné strany křižáckých válek na druhou, byl pod kontrolou Saladina, poté zase křižáků, mezi tím pod sdílenou vládou kondominia.
Mamlúkové Původně vojenští otroci, turkického, čerkeského, arménského, abchazského původu vytvořili vysokou vojenskou třídu v arabských muslimských dynastiích. Staly se důležitou militaristickou a politickou silou, především v Egyptě, a důležitou mocí při křižáckých válkách. |
Jeho strategicky významným bodem byl křižácký hrad svatého Ludvíka, původně pevnost Qalaat al Muizz. Během sedmé křižácké výpravy byl hrad dobyt nejprve v roce 1253 mamlúckými vojsky, o sedm let později mongolskými. Pětadvacet mladíků a mužů bylo podle autorů studie „velmi pravděpodobně“ zabito při jedné z nich, jejich těla se našla na sever-severovýchod od hradu.
Všichni přitom padli v boji. Jedna z výzkumných metod jim přisuzovala věk 15 až 66 let, druhá 16 až 92, uvádí studie. Podle magazínu The Smithsonian pocházela část zabitých z Evropy, spona na opasek, která ležela mezi ostatky, by naznačovala, že jimi mohli být Frankové z oblasti dnešní Belgie. Druhá část však podle analýzy DNA pocházela ze smíšených vztahů křižáků s místními ženami.
Poslední chvíle jejich života byly, odhalují zranění vepsaná do jejich kostí a lebek, strašlivé. Více stop ran bylo na jejich zádech, to podle serveru Live Science naznačuje, že byli útočníky, ať mamlúckými, nebo mongolskými, dobíjeni na útěku. Řada ostatků napovídá, že někteří byli lapeni, aby jim byly následně uřezány hlavy. U jiných vynaložili útočníci mnohem víc síly, mnohem větší počet úderů, než bylo podle vědců potřeba k jejich usmrcení. Jejich životy uhasly v hrozivé, nelidské řežbě.
Výzkumníci vedení Mikulským byli schopni poměrně přesně zmapovat arzenál typů zbraní a cíle jejich ničivých ran. Tupé údery často směřovaly zezadu do hlavy a horní části zad, zepředu na čelist, z obou stran do oblasti pánve a kolen. Sečné rány si hleděly krku a předloktí. Bodné rány si nacházely cestu zepředu na tvář a k srdci, zezadu pod ramena, z obou stran do oblasti pánví.
Některé ostatky nešly známky starých, vyléčených zranění z boje. Patřily veteránům křižáckých výbojů.
Pohřbíval je i král?
Z ostatků je zjevné, že nejprve těla tlela tak, jak padla na bojišti. Až poté byla pohřbena, některá po kremaci. Pokud by přitom ostatky patřily obětem mamlúckého útoku z roku 1253, bylo by podle Pierse Mitchella možné, že je do masového hrobu ukládal sám francouzský král Ludvík IX. Právě v oné době vedl v oblasti sedmou křižáckou výpravu.
Král Ludvík IX. sbírá ostatky křižáků, aby je pohřbil. O panovníkově službě jeho bojovníkům u Sidónu svědčí dobové záznamy i tento obraz Jeana Pucelleho.
Kostry nabízely celou plejádu bojových zranění.
Podle křižáckých záznamů francouzský král přijel do Sidónu a osobně prý pomáhal hnijící těla pohřbívat. „Nebylo by ohromující, kdyby sám král Ludvík ukládal do hrobu právě tato těla?“ žasne ve zprávě Bournemouth University Mitchell.
Nakonec však našel svou smrt na křížových výbojích i francouzský panovník. Ze sedmé výpravy odjel poražený, i když s respektem křesťanského světa. Při osmé v roce 1270 umírá, věda nejprve měla za to, že na mor nebo úplavici, nedávnější výzkumy odhalily, že za jeho smrt mohly kurděje způsobené neochotou konzumovat místní pokrmy včetně zeleniny.
