Je něco málo před sedmou ráno. Nad vrcholky našich nejvyšších hor se rozednívá a tříčlenné vojenské družstvo vyráží na skialpech na hlídku. Čeká je minimálně pětadvacet kilometrů s převýšením více než dva tisíce metrů, po cestě navíc i technické a fyzické překážky a taktické úkoly. Nocovat budou venku v bivaku. A zítra? Stejně náročná trasa, jen jinudy, s novými úkoly. Dokud nepadnou v cíli. Je úterý 15. prosince a právě začíná druhá etapa zimního outdoorového závodu Krkomen, simulujícího pohyb vojenské hlídky v neznámém terénu jen podle mapy.
Každý metr je boj
První disciplína dne, spojit se vysílačkou se základnou a získat souřadnice dalšího bodu, se daří téměř všem osmnácti družstvům. Jen horská služba neumí správný postup vojenského hlášení, proto si musí pro souřadnice zajít. Obnáší to dvacet minut. Bude je to stát cenné síly, i když jsou skvělí skialpinisté, protože v tomhle extrémním závodě je každý krok navíc znát.
„Letos jsou podmínky opravdu náročné,“ potvrzuje třiatřicetiletý Viktor Novotný z vedoucího týmu. I jako vrcholový vytrvalostní běžec na lyžích, který trénuje fyzičku celý rok, má v rozbředlém sněhu problémy. Nad tisíc metrů je sněhová krusta tvrdá, pod hranicí tisíce metrů je sníh zase mokrý.
Závodníci se boří, musí lyže zouvat, bez nich zase zapadají až po kolena mezi kleč, brodí se borůvčím. Každý metr musí doslova vybojovat. Disciplína výstupu nahoru do prudkého svahu se mění ve čtyřicetiminutovou noční můru bez konce. Únavu umocňuje všudypřítomná mlha a vlezlé vlhko. Jenže na stěžování není čas.
Viktorův tým stále vede, a tak ostatním prošlapá stopu. Nemůžou si dovolit zastavit se ani na minutu. Jedí i pijí za chůze. „Jeden ulomí tyčinku, podá ji dalšímu, nic víc nejde,“ líčí Viktor. Právě přicházejí k technickému úkolu, musejí dostat šest párů lyží na vrchol skály. Vybalují lezecké lano, co nesou s sebou, navazují lyže. Ale nedaří se. Je znát, že nejsou lezci.
„Zvolili jsme špatnou taktiku,“ přiznává zklamaně Viktor, který sice neváhá skočit z vrtulníku jako výsadkář, ale k lezení na skály má velký respekt. Možná i to stojí za neúspěchem celého týmu. Úkol se jim v daném časovém limitu nedaří plnit a je z toho půlhodinová penalizace. „Ale jdeme dál,“ nevzdávají to.
Přetažené tělo nedokáže vypnout
Nahoru dolů, přes potok, roklemi, po pás v malých stromcích. „Do poslední chvilky nevíme, kam nás to zavede,“ popisuje Viktor. Na Mísečkách na biatlonové disciplíně se vedoucímu týmu daří. Terč zasáhnou pokaždé přesně, a nemusí tak obíhat žádné trestné kolečko. Do cíle, na planinu, kde budou i nocovat, přicházejí naprosto vyčerpaní necelých devět hodin po startu. V nohách mají více než dvacet pět kilometrů mokrým sněhem, svaly se třesou únavou. Rychle udělat záhrab, převléknout, doplnit potřebné tekutiny a jídlo a do spacáku. Leží namačkaní na sebe, na nafukovacích karimatkách, pod celtou, čekají až přijde spánek. „Jak je tělo přetažené, usnout se nedaří,“ říká Viktor.
Postupně dorážejí další družstva. Většina už potmě. Poslední, které ještě stihne splnit šestnáctihodinový limit, přichází do cíle až v jedenáct v noci, právě když Viktor se svým týmem konečně usíná. Zítra je čeká stejně náročný den. Budíček v pět ráno a zase vzhůru na dalších dvacet pět kilometrů.
Obrovská dřina, která láká
„I když si v cíli pokaždé říkáme, že už nikdy, příští rok tu jsme zase znova,“ směje se Viktor, který je jinak výsadkářem 74. lehkého motorizovaného praporu Bučovice. I když prvních pět hlídek bylo velmi vyrovnaných, dokázali to zase. Vyhráli.
Bivakuje se venku, na sněhu.
„Bere to však strašně moc sil, je to obrovská a nekonečná dřina,“ podotýká unaveně. Se svými dvěma kolegy z týmu, třiatřicetiletým běžcem do vrchu a biatlonistou Milanem Wurstem a o dva roky starším triatlonistou Ivo Vrbou ze 73. tankového praporu Přáslavice se pravidelně účastní nejen Krkomena, ale i druhého vojenského závodu tohoto typu u nás Winter Survivalu v Jeseníkách. „I když tam se spí venku dvě noci, s obtížností Krkomenu se to nedá srovnat,“ tvrdí jeho několikanásobný vítěz, který trénuje fyzičku pravidelně celý rok.
Krkonošský Krkomen je kvalifikačním závodem právě na mezinárodní Winter Survival. Účastnit se ho mohou pouze vojáci, hasiči, policisté a členové horské služby, tedy členové integrovaného záchranného systémy České republiky. Kromě dvoudenní etapy v terénu se skládá ještě ze dvou etap složených z dílčích disciplín na lyžích a sněhu. Letos to byl například sjezd se samopalem, tedy jeho maketou, běh do vrchu, skicross, freeride, noční orientační běh s hodem granátem na cíl a Eddie Eagle neboli skok do dálky, pojmenovaný na počest slavného skokana na lyžích Michaela Edwardse, který na olympijských hrách v roce 1988 skončil ve dvou disciplínách pokaždé poslední. Nebo že by tato disciplína byla nazvána na počest hlavního organizátora závodu kapitána Eduarda Zíky z 15. ženijního pluku Bechyně?
Vše vychází z reálných situací
„Ten závod není pro každého. Když člověk neumí lyžovat a na sto metrech freeridu se desetkrát zvedá, bere mu to sílu,“ vysvětluje kapitán Zíka. Ideální trasu mají všichni stejnou, záleží však na tom, jak umějí číst mapu. Někteří závodníci tak ušli místo pětadvaceti kilometrů i čtyřicet. „Je na nich, jak mapují,“ konstatuje ředitel závodu.
Závodníci museli zdolávat skály, potoky i rokle.
Náročný časový limit letos nesplnilo z osmnácti týmů celých deset. Do cíle jich však přesto došlo čtrnáct, i když šest nikoli v plném počtu. „I když na kopci toho mají dost, po závodě je vidět, že si to užili,“ říká kapitán Zíka, proč vlastně celý závod dělá.
Sám zná Krkonoše jako svoje boty, přesněji jako své skialpové přeskáče. Právě na nich brázdí horské svahy téměř každý den celou zimu. Pracuje jako vojenský instruktor na Brádlerových boudách, kde učí vojáky pobytu v zimní přírodě. Proto dokáže dobře připravit, spolu se specializovanými instruktory, závod s reálnými situacemi. „Krkomen simuluje jen to, co by se mohlo stát v horách. Nejsou to umělé disciplíny,“ tvrdí.
Vymyslet závod každý rok jinak prý ovšem není v našich malých horách legrace. Už po pět let si každé září sedá nad mapu a plánuje pokaždé jinou trasu. „Každý rok je to lepší a lepší,“ nebojí se přiznat, že on i jeho podřízení instruktoři rostou. Na starosti však nemají jen trasu. Musejí zajistit veškerou logistiku, bezpečnost, technické zajištění i sponzory. „Kde závodníky ubytuji, jak k nim dostanu rozhodčí, jak doktora v případě zranění, jak získám spojení...,“ popisuje zlomek toho, co řeší každý rok. A protože se závod odehrává v druhé i první zóně Krkonošského národního parku, kde se mimo vyznačené trasy nikam nesmí, pojí se se závodem i hodně papírování pro nezbytná povolení.
Vítězí horská sounáležitost
Kvůli bezpečnosti má s sebou každý tým tracker a je on-line sledován z Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu v Dobrušce. „Kdykoli víme, kde zrovna jsou,“ líčí kapitán. Na trackeru je také nouzové tlačítko, když ho závodníci použijí, je jim okamžitě vyslána pomoc. „Mají s sebou i zapečetěný telefon, takže můžou zavolat o pomoc,“ dodává Zíka.
Jednou, během třetího ročníku soutěže, na nouzové volání už došlo. „Bylo už deset hodin večer, poslední družstvo na pokraji svých sil mělo hodinu na to dojít do cíle. Našli ale podchlazeného civilistu a neváhali mu pomoci,“ vypráví s uznáním kapitán Zíka. „Rozpečetili telefon a poskytli mu první pomoc. Byli už patnáct hodin na nohou a stejně dokázali pomoct člověku, který by tam bez nich umřel.“
A právě v atmosféře vzájemné kolegiality, samozřejmé pomoci, se podle kapitána Zíky odehrává celý extrémní závod. „Je to jako když skialpinisté dorazí večer po celodenní túře na horskou chatu. Nejde o to, kdo tam došel první, na horách jsou si všichni rovni, jeden pomáhá druhému,“ líčí.
Loni šla závod i jedna žena, v týmu jí pomáhali, a i když přišla až těsně před limitem, závod s týmem nakonec dokončila. „Borec je pro mě každý člověk, který závod dokončí,“ míní Zíka. A to nejen členové prvních pěti družstev, co mají podle něj ještě dvaceti třicetiprocentní rezervu ve vzdálenosti, kterou by ušli. Hold patří i poslednímu závodníkovi, který je šestnáct hodin po startu ještě pět kilometrů od cíle, a přesto to nevzdá.
