Řekněme, že jste byl majitelem čínské stavební firmy a čekalo vás jednání o důležité zakázce s městskými radními. Tato partnerská setkání mají v Asii značně formální průběh a záleží při nich na každém detailu. Pokud jste chtěl opravdu zapůsobit, vyplatilo se vám najmout do týmu alespoň jednoho laowai.
Dodal vaší obchodní reprezentaci na efektu. Zdálo se, že vaše společnost má větší dosah, je mezinárodní. Mohl jste tvrdit, že je to jeden z vašich obchodních partnerů, spojka na západní trhy, bohatý investor, makléř z burzy na Wall Street. Co přesně si vymyslíte, to nebylo až tak důležité.
Vypadal jste důležitější. Nad případnou konkurencí jste měl díky doprovodu bílého muže výhodu. Váš zaplacený elegán v saku a kravatě pronesl chatrnou čínštinou motivační přípitek, pochválil vaši společnost, potřásl si rukou se starostou. Na fotkách ze společného banketu to vypadalo hezky. A to bylo vlastně vše.
Solidní vzhled a schopnost improvizace
Nikdo v celé Číně totiž na počátku nového milénia neměl valné ponětí o tom, jak takový byznysmen západní provenience vypadá. Zřejmě má být poněkud hlučný, bez vybraného chování, bez znalosti čínštiny a bez ohledů na formality. Pak se však mohl stát ideálním laowai prakticky kdokoliv, ať už je z Austrálie nebo z Evropy.
A protože čínští podnikatelé, úředníci a politici neměli angličtinu na úrovni, bylo na místě vybavit svého západního partnera domácím překladatelem, který pohotově každou větu zaplaceného cizince přetlumočil tak, jak jste potřeboval.
Přednost ve výběru nájemných cizinců získávali mladí muži solidního vzhledu, kterým to v saku a kravatě slušelo. Výhodu měli ti s brýlemi a bez vousů. Viditelné tetování je naopak z užšího výběru diskvalifikovalo. Požadavkem bylo chovat se co nejvíce „americky“, tedy halasně a na čínské poměry až nevkusně, činit rozmáchlá gesta. Prostě se trochu znemožňovat.
Mluvit s nikým nemusíte
Hlubší znalost čínské kultury a místního obchodního prostředí byla v zásadě chybná, protože byla v očích přihlížejících Číňanů příliš neamerická. Ovšem znalost amerického a mezinárodního trhu uměly agentury, které dodávaly laowai čínským firmám na požádání, ocenit. Šanci tak dostal neúspěšný student ekonomky stejně jako provozní skladu kuličkových ložisek.
Stovky, někdy až tisíce dolarů však najatí herci nedostávali jen za pojídání chlebíčků na recepcích. Museli projevit alespoň minimální herecké nadání a schopnost improvizace. „Před odjezdem na akci mi v přistavené limuzíně řekli, že jsem bohatý investor z Floridy a jedu na jednání se společností vyrábějící produkty z křemíku. Přidělili mi jméno a dali vizitky s tím, že jich mám rozdat co nejvíc,“ vzpomínal na svá zlatá léta Donald, který hrál, ač Kanaďan, jako profesionální laowai americké investory. Vše ostatní bylo na jeho improvizaci.
A začátky nebyly bez chyb. Napoprvé si dvakrát popletl své herecké jméno. Na druhé straně však leckterá chyba prospěla, když si se starostovým zástupcem potřásl neobratně s rukou a pochválil zápasy v sumo, které jsou japonskou tradicí, zapůsobil přesně tak neumětelsky, jak by se od Američana nejspíš očekávalo.
„Moje exotická přítomnost byla pro mého zaměstnavatele zdrojem konverzace, působil bohatší a mocnější. To víte, s Američany přichází peníze,“ dodává. A když mu někdo položil nějakou osobní otázku? Pak musel jako každý laowai rozjet hereckou etudu, ze které ho vylovil jen diplomatický úprk nebo smluvený tlumočník.
Na velkých obchodních konferencích to bylo snadné. Služeb nájemných cizinců totiž využívalo stále více společností a laowai se velmi ochotně bavili mezi sebou. Navzájem si potvrzovali, že svoje smyšlené firmy a banky dobře znají, jednání tak plynula většinou ve vzájemné pohodě.
I když nepříjemné kulturní otřesy byly vedlejšími škodami.
Srdečné pozdravy z Tchaj-wanu
„Vzpomínám na jednoho snaživého začátečníka, který se chtěl na roli dobře připravit,“ říká Rowan z Nového Zélandu. „A tak se zpaměti naučil perfektní zahajovací řeč k hostiteli. Což není špatně, pár slov mandarínsky vždy potěšilo. Jenže on mu poblahopřál tchajwansky. A jak víte, vztahy Číny a Tchaj-wanu nepatří mezi nejlepší.“
Ale obecně vše fungovalo skvěle. Falešní zahraniční podnikatelé byli v Číně k vidění všude, při otvírání nové linky metra, pokládání základního kamene stavby nového mostu či přehrady. Vystupovali jako šéfmanažeři, lékaři specialisté, vyslanci americké vlády. Největší boom zažívala praxe „pronajmi si svého cizince“ s příchodem nového milénia, aby s rokem 2010 sláva této nevšední profese začala upadat.
Důvod byl prostý. Trik, který sázel na sílu reprezentace, se už okoukal, protože ho brzy využíval každý.
Uvadající sláva velkých hvězd
„Moje poslední role proběhla v roce 2015, v městě Cchang-čou,“ vzpomíná Donald. „Byla to tisková konference a podobných jako já tam bylo pět. Naším jediným úkolem bylo být viděni na fotkách. Už žádné improvizované proslovy a přípitky ani potřásání rukama. Už to prostě nebylo o nás.“
Ze sféry nejvyšších obchodních jednání a velkolepých večírků se laowai propadli na úroveň běžné práce. Třeba jako pětadvacetiletá Katie, původem z New Jersey: „Jednou týdně jdu na oběd jako doprovod ředitele čínské firmy. Za 145 dolarů to není špatná práce, neočekává se ode mne, že budu mluvit. Jsem tam proto, aby ředitel vypadal lépe, protože má pod sebou mezinárodní tým.“
Podobně s cizinci na objednávku pracuje i čínská vláda. Na velkých mezinárodních recepcích vyžaduje jejich účast, protože to dodává patřičnou míru vizuální diverzity. A uvadající kouzlo laowai se přeneslo i do reklamního byznysu. Pokud fotíte nové obchodní centrum nebo zoo, je milé, když se v davu objeví i nějaký ten cizinec.
Samostatným příkladem laowai jsou pak „falešné star“. Například celá hudební seskupení nebo celebrity, o kterých v Americe nebo v Evropě nikdo nikdy neslyšel. Přesto vystupují v Číně jako celebrity, pořádají celá turné a uměle dodávají věhlas hotelům a koncertním halám. Starousedlíci nečínského původu je rádi nemají. „Dělají špatné jméno nám všem. Ale v Číně bylo vždycky těžké rozlišit, co je pravé a co jen líbivá lež,“ říkají.
Dnes už je zlatá éra námezdných cizinců pryč a bývalí aktéři jen mohou smutně vzpomínat, jak snadno si mohli vydělat tím, že jen špatně hráli dobrou roli. „Dřív jste dostávali hotové a slušné peníze na ruku,“ vzpomíná Donald. „Dnes prý máme být rádi za dárkové reklamní předměty. Jenže s dárkovým balením čaje nájem nezaplatíte. Zlaté časy jsou pryč.“
