Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Když jste jeden z nejlepších, uživit se lezením dá, říká Adam Ondra

aktualizováno 
Jeho světem je lezení, dává mu přátele, dokonce do něj patří i jeho partnerka. Jen tak se prý dá s jeho životní cestou skloubit osobní život. „S dívkou, která by nelezla, si vztah nedovedu představit,“ říká český lezec Adam Ondra, člen světové elity, který nedávno zazářil zdoláním cesty Dawn Wall na masivu El Capitan.

Adam Ondra patří mezi světovou elitu ve sportovním i soutěžním lezení. | foto:  Petr Topič, MAFRA

Zažíváte mediálně hektické období, je po vás sháňka. Jak si to užíváte?Nechtěl byste právě teď být spíše ve skalách místo srazu s novináři?
No, jako lezení si to rozhodně neužívám, ale dokážu si představit i horší práce. A sdílení zážitků skrze novináře beru i jako takovou odpovědnost k tomu, co dělám.

V jakém ohledu?
Vidím to tak, že profesionální lezec, vlastně profesionální sportovec vůbec, společnosti nic moc nepřináší. Jediné, co jí může dát, je inspirace. Může ostatní motivovat, říci, že každý by měl mít něco, co ho naplňuje.

Fotogalerie

Myslíte si, že to lidem schází?
Myslím, že většinu lidí nebaví jejich práce. Když je tedy nenaplňuje, měli by mít něco, k čemu by měli vášeň. Cokoli, sport, sbírání známek. A snad i já je mohu motivovat k něčemu, co by dělali s chutí.

Lezení jako střed života

Vy jste svou vášeň nalezl. Kdysi jste zmínil, že jako teenager jste kromě školy a lezení neměl čas na nic. Nebyla vaše vášeň moc silná? Nepřišlo vám to nikdy líto?
Ne. Myslím, že to, co jsem pro ni obětoval, mělo menší hodnotu. Tehdy i dnes, platí to pořád.

Vyplňuje vám lezení veškerý čas? Zbývá ho něco na koníčky?
Nevím, zda mám něco, čemu by se dalo říct koníček. Ale nepovažuju se za barbara, kterého by zajímalo jen lezení. Rád si přečtu knížku, zaběhám si, občas jdu na běžky, snowboard. Ale lezení určitě obětuji dost.

I proto jste světová špička. Nepoznamenalo to váš vztah k lezení?
Mám přátele, kteří se věnují nejen lezení, ale i jiným sportům, zůstávají v nich na nějaké té pokročilé úrovni. To je možná nejšťastnější. Mě lezení stoprocentně naplňuje, proto se mu věnuju tolik, a proto v něm jsem tak dobrý. Pak se mi ale stává, že mě neúspěch mrzí tak, že mi smaže i vzpomínku na pěknou přírodu, která u té skály byla. Když to člověk dělá na nižší úrovni, neúspěch ho až tak nerozhodí a všechno nepřebije.

Máte i přátele mimo lezeckou komunitu?
Takových je velmi málo. Maximálně bývalí spolužáci, jinak jsou to opravdu jen lezci.

A vaše přítelkyně? Vyrážíte spolu na skály?
Ano, lezu s ní velmi rád. A je to asi jediná možnost, jak skloubit dohromady lezení s osobním životem. S dívkou, která by nelezla, si vztah nedovedu představit.

Když jste zmínil knihy, vzpomněl jsem si, že jste kdesi řekl, že čtete Guns, Germs and Steel. Ta ani nevyšla v češtině, ale hlavně je to dost těžké čtení. Kniha vysvětluje rozdíly mezi lidskými kulturami nikoli rasovými, genetickými či etickými rozdíly, ale povahou jejich okolní přírody. Jak jste se k ní dostal?
Doporučil mi ji jeden z lezců. (smích). Mám rád, když člověk z knihy dostane i vědomosti, když má informační hodnotu. Mimochodem, přes lezce jsem se dostal ke spoustě knížek. Většina lezců jsou zajímavé osobnosti, takže i v tomhle směru mi lezení hodně dalo, vidíte.

A co lezecké příběhy, máte je v knihovně?
Něco se tam najde. Mám rád lezeckou historii. Tak nějak cítím, že když ji teď vlastně píšu, měl bych o ní něco vědět, měl bych znát, co se stalo předtím.

A abychom dokončili volnočasové zpovídání, co muzika?
Rovnou přiznám, že ta v mém životě nehraje takovou roli jako u mých vrstevníků, v autě mi většinou jede Radiožurnál. Nemám vytříbený styl. Raději než na koncert si zajdu do divadla.

Na co například?
Chodím do Husy na Provázku, do HaDivadla. V poslední době se mi líbilo Vyhnání Gerty Schnirch, což je mimochodem i výtečná knížka.

Dialog s vlastní myslí

Adam Ondra

V září 2016 Adam Ondra obhájil titul mistra světa ve sportovním lezení na obtížnost.

Narodil se v roce 1993 v Brně, už ve dvanácti letech byl mezi deseti nejlepšími lezci světa na obtížnost. Dnes má tři zlaté z mistrovství světa, stejný počet vítězství ve světovém poháru, čtyřikrát vyhrál Arco Rock Master, dvakrát se stal evropským juniorským šampionem. Kromě soutěžního lezení se věnuje též sportovnímu, na kontě má například zdolání obtížnosti 9b+ na La Dura Dura, na nejtěžší cestě v Česku Vasil Vasil, na Change, která byla v roce 2014, kdy cestu zdolal, pravděpodobně nejtěžší na světě, vše prvopřelezem.

Ve středu zájmu jste aktuálně kvůli zdolání stěny Dawn Wall na masivu El Capitan v amerických Yosemitech. Co bylo nejtěžší na přípravě? Nastudování výstupu? Psychika? Formality? Finance?
Asi psychika. Když jsem na to začal nacvičovat a poprvé jsem poznal, jak to vypadá v reálu, jaké jsou tam chyty, stupy, délky, zač je toho loket, začal jsem se ptát, zda to vůbec půjde. Začít si věřit, že ano, to bylo to nejtěžší.

Studoval jste si vzpomínky Warrena Hardinga a Royala Robbinse, dvou legendárních yosemitských soupeřů?
Samozřejmě, historii yosemitského lezení mám rád, existuje úžasný film Valley Uprising, ten o ní velmi zajímavě a barvitě mluví. Když si uvědomíte, že tady se po desetiletí odehrávaly velké bitvy, že tady se psala velká historie lezení, je to omračující. A být potom na tom místě, kde Harding strávil v bouřce několik dnů, to tomu zážitku dávalo jinou dimenzi.

Byla-li nejtěžší psychika při přípravě, znamenala i největší zkoušku na samotném výstupu, že?
Ano, čtvrtý den, když jsem si říkal, že jsem dobře odpočinutý a připravený, jsem nakonec psychicky totálně bouchl. Ta následující noc byla nejtěžší. Musel jsem na to zapomenout, přestat myslet na tu totální frustraci, uvolnit se. K mému překvapení se mi to podařilo skoro do puntíku. Pátý den jsem byl jako vyměněný a lezl jsem, jak jsem chtěl.

Už víme, že vás zklidnil telefon s trenérem, s přítelkyní. Co vám pomáhá obecně? Máte osvědčené relaxační techniky?
Často si před lezením představuji moment z nedávné doby, kdy se mi lezlo dobře. A můj dialog s myslí je na té bázi, že si říkám: když se mi lezlo dobře tehdy, proč by se mi nemělo lézt dobře i teď?

Jak velkou roli hraje strach? Myslím konkrétní ze spadnutí, i ten obecný ze selhání.
Ano, přirozené jsou dva druhy strachu, ten, že spadnete a rozsekáte se, a strach, že uděláte chybu a nevylezete. Tady v Yosemitech to byl spíše ten druhý. Že pojedu domů jako zpráskaný pes. Tenhle strach byl hodně hmatatelný. Hodně.

V onu noc jste se zbavoval právě toho?
Ano.

Výstupem přes Dawn Wall jste získal obrovskou popularitu, dokonce i mimo lezecké kruhy. Je pro vás osobně tím nejhodnotnějším?
Těžko se to srovnává. Ale na stejnou úroveň řadím tituly mistra světa a vylezení obtížnosti 9b+.

Ještě prozraďte, mluvili jsme o souboji Hardinga a Robbinse, je vám jeden z nich sympatičtější?
Robbins.

Proč?
I kvůli etice, kterou hlásal. Já mám blízko k volnému lezení, technické mě až tak nezajímá. Hardingův styl mě odrazuje, on se celou tou cestou vyloženě pronýtoval. I kdybych žil v jejich době, tak by se mi ten styl nelíbil. A v dnešní době je to úplně passé. To ale samozřejmě neznehodnocuje to, co udělal, to bylo tehdy vizionářské. Ale ten přístup už dnes nemá v lezení místo.

Takže máte pocit, že třeba ani do velkých stěn v Patagonii technické lezení nepatří?
To neříkám. Myslím ale, že do lezení nepatří vrtání nýtových žebříků. Část Dawn Wallu tvoří například dvacet totálně hladkých metrů a Harding se tou hladkou stěnou vyloženě pronýtoval. Takhle nakonec můžete vylézt cokoli. Pokud však technické lezení používá jisticí pomůcky, které skálu nepoškozují a které si potom můžete vyndat, na to říkám, proč ne?

Zkusil byste to někdy, s vrtačkou do stěny?
Dělat s vrtačkou prvovýstup, to samozřejmě ano, ale aby to byla cesta, kterou bych si připravil pro volné lezení. Ale například na samotném El Capitanu je vrtačka zakázaná. Všechny nýty musíte vrtat ručně. To je regulace národního parku.

Lezení znamená pestrost

Věnujete se sportovnímu i soutěžnímu lezení. Část konzervativnějších lezců neměla po jistou dobu soutěžní lezení moc v lásce. Brali ho jako cirkus, zábavu. Čím si získalo vás?
Mě baví, že to je výzva, poměřování sil. Jestli někdo vylezl 9b tam, někdo 9b jinde, to se těžko srovnává. Na závodech vlastně taky sice nemůžete říct, že jste nejlepší, ale můžete říct, že v ten a ten moment jste podal nejlepší výkon.

Obě disciplíny jsou docela jiné i po psychické stránce, ne?
Ano, právě psychika mě na soutěžním lezení baví. Ta výzva je prostě přesně daná, to mě motivuje k tréninku. Vím, že tenhle den, tohle datum, tuhle hodinu musím být stoprocentně připravený. Baví mě na to ladit trénink. A tlak na psychiku je samozřejmě jiný. Čím víc na to trénuju, tím víc tlak cítím, protože chci, aby se všechno to úsilí vyplatilo. To je jiné než lezení na skalách. Tam když se nezadaří jeden den, vždycky se můžu vrátit.

Kdybyste si měl vybrat jen závody, nebo jen skály, co byste zvolil?
Určitě bych si vybral skalní lezení. To má svou vlastní výzvu, ale také spoustu jiných ingrediencí, to vše okolo, pěkný den v přírodě, cestování, to vše dává celek, který mě moc baví.

Do posilovny nechodím

Lezecký trénink spočívá především v lezení, lezení a lezení. Jak s lanem, tak na boulderovce, tedy stěně, kde se leze nad žíněnkou. Plus trénink na nástroji, který se jmenuje campus board. Je to jednoduchá deska, kde jsou lišty jisté velikosti v různých vzdálenostech nad sebou. Lezete bez použití nohou, dělají se co nejdynamičtější přešahy, visí se na jedné ruce, skáče se dvěma rukama najednou. K tomu posiluji s vlastní vahou na TRX. DO posilovny nechodím, mám strach, že by mi narostly moc velké svaly a byl bych těžký.

Skály však obnášejí též spaní na visutých lůžkách, shitbagy na vykonávání potřeby atd. Nebylo by dostačující a příjemnější zůstat na umělých stěnách?
Na lezení mě baví právě ten široký záběr, můžete lézt na boulderech, po skalách, po něčem, jako je El Capitan. Být co nejuniverzálnější je výzva, ale je to taky větší zážitek. Díky té pestrosti vás to nepřestane bavit. Kdybych lezl jen umělé stěny, omrzelo by se to. A ostatně, nakonec by mě asi přestalo bavit i to, kdybych dělal výlučně jen to „yosemitské“ lezení.

Cest je na světě spousta

Do oné lezecké pestrosti patří i velehory, ty vás nelákají?
Lákaly by mě, kdyby měly podobu nějaké podobné stěny jako El Capitan, ale ve víc horském prostředí. Lézt v ledu, sněhu, to mě neláká. Samozřejmě, na stěnu někde v Karákóramu v šesti tisících musíte dojít, to znamená brodit se sněhem, ale jde o to, aby to klíčové lezení bylo po skále. Ale takových stěn je na světě dost, v Patagonii, v Grónsku. Lákaly by mě.

Můžeme se tedy těšit?
Cítím, že ještě potřebuju nabrat zkušenosti na stěnách jako El Capitan, s vlastním jištěním, zvyknout si na to, co řešit v kritické situaci, když přijde bouřka. Cítím, že v tom jsem ještě pořád začátečník. Chtěl bych proto načerpat zkušenosti v lepších klimatických podmínkách jako třeba v Kalifornii, než se pustím do něčeho vážného.

Když jsme u plánů, máte někde rozdělanou práci, něco, co vám nevyšlo a kam se chcete vrátit?
Určitě projekt na norském Flatangeru, který by mohl být 9c. Pracoval jsem na tom dost tento rok a příští sezonu bych se tam chtěl vrátit. Ale projektů, které jsem někdy zkoušel s tím, že se vrátím, je dost. Jsou třeba i v mé domácí lezecké oblasti Moravský kras, v Itálii, v Americe. Spousta lidí se mě ptá, co teď budu dělat, když jsem všechno vylezl. To se nikdy nemůže stát. Chápu, že když se někdo stane mistrem světa v nějakém sportu popáté, pošesté, všechny poráží, tak to zevšední, zdánlivě dosáhne všeho. Ale já bych neřekl, že někoho porážím, já chci vylézt cestu. A těch je na světě spousta.

A lákají čím dál více lidí. Dříve se lezci považovali za členy takového elitního klubu, dnes se v lezeckých oblastech potkávají davy, na cesty se stávají fronty. Vadí vám to, nebo jste spíš potěšen zájmem?
Ty opravdové masy jsou spíš na umělých stěnách. Když mám srovnat počty lidí, co jezdí na skály, ty srdcaře, těch, myslím, moc nepřibývá. A jestli ano, možná v internetově profláklých, módních oblastech. Tam se asi na ty cesty stojí. Ale v oblastech, kam se musí jít dvě hodiny do kopce, tam už si lidi, co nejsou srdcaři, cestu nenajdou. A obecně myslím, že je dobře, že lidi lezou, že jich leze víc.

Vy se lezením přímo živíte. Jde to? Fotbal ani hokej to není.
No, když je člověk jeden z nejlepších na světě, tak to jde. (smích) Ale samozřejmě, moc lidí na světě se tím neuživí.

Autoři:


Témata: Adam Ondra


Nejčtenější

Deprese může být přínosem, pokud se s ní naučíme zacházet.
Nový pohled na depresi. Dává nám šanci vybrat si lepší cíle

Je závažnou psychickou poruchou, doslova bere chuť k životu. Pohlížet na ni pouze jako na vadu však může být ošidné. Psychologové mění pohled na depresi. Podle...  celý článek

Pinned Down
VIDEO: Když Taliban útočí. Dokument ukázal boj očima vojáků

Úkol zněl zdolat dvě stě metrů a prozkoumat jeskyně. Reputace oblasti však nelhala, americké vojáky při obhlížení terénu překvapila talibanská střelba. Další...  celý článek

Dobrou chuť. Děti mají manželé Bridgesovi odrostlé, dům jim bez nich přišel...
VIDEO: Bizon jako domácí mazlík má svůj pokoj s televizí a místo u stolu

Má vlastní pokoj, rád se prý dívá na kreslené filmy, byl na svatbě za svědka svému živiteli a jednou ho málem zabil. Život s ním není jednoduchý, váží přes 1...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.