Do expedice mě přibral Libor Uher, který společně s Petrem Maškem, Markem Novotným a Tomášem Petrečkem chtějí bez kyslíku vylézt na sedmou nejvyšší horu světa Dhaulagiri (8 167 m). Samozřejmě se jim nebudu pod nohy plést až na vrchol, ale pouze do základního tábora. A ani to není jisté. S mou fyzičkou se na jednotlivých zastávkách budeme spíš potkávat, než že bychom tam dorazili naráz.
Zatímco pánové pod dohledem sportovního lékaře pilně trénovali v Česku i na soustředění v Tatrách, já si prošla pouze zátěžovým testem. Z něj sice vyšlo, že bych se od počítače mohla zvedat častěji, ale jinak jsem prý zdravá – s normálním tlakem, dobře fungujícím srdcem, rozumně silnými plícemi a, zdá se, i normálním mozkem. Jsem prý "schopna maximální fyzické zátěže".
Jenže to nebyla zdaleka jediná zkouška. Spolu s dalšími pány jsem jedno páteční odpoledne vystoupala na Smrk. Popravdě řečeno jsem se tam spíš doplazila. Pro někoho, kdo žije v Beskydech, je to hezký kopec, na který se člověk vydá a nejlépe to spojí s výletem na sousední Lysou horu. Pro neználka je to Everest, na nějž vede asfaltka i koryto. Jasně, není třeba hádat, kudy jsme šli.
Začalo to nenápadně. Kameny a listí. "Lezte jako po schodech, pokládejte jednu nohu za druhou jako na schodech," radil dole Libor. Zatímco kluci, co soutěžili o místo ve výpravě, mu dýchali na záda, já si žila ve vlastním světě.
Libor Uher Vylezl v kariéře na tři osmitisícovky (K2 , Gašerbrum II a I). V roce 2009 se pokusil vystoupat na Annapurnu a Mount Everest. Kvůli špatnému počasí se ovšem na vrchol nepodíval. |
Ve druhém úseku se přidal vodopád a popadané stromy. Jasně, denně cestou do práce přeskakuju kmeny ve výšce mých očí... S hůlkami v ruce a s batohem naditým třemi pěknými šutry. Na mokrém lupení si dám i jízdu po břiše, protože po chlapcích už není často kam šlápnout. Nevadí, ani tohle mě nezlomí.
Třetí pasáž a sníh. Samozřejmě, jsme v horách a je 30. března. Jako poslední se drápu po stráni, ujíždějí mi nohy a vidím před sebou stopy zabořené někdy i osmdesát čísel do sněhu. Tam, kde kluci zapadnou po kolena, já zahučím po pás. Nejde se otočit a jít domů. Sjet to po zadku do údolí a dát si v hospodě svařák. "Když nemůžeš, můžeš ještě jednou tolik," opakuju si milionkrát za sebou. Paradoxně tohle stoupání mi ale vadilo nejmíň, což jsem v tu chvíli ale netušila.
Setmělo se, došlo na sušenku a rozsvícení čelovky. Ta moje připomínala spíš dohořívající svíčku, takže malý výstup, při němž skupina s Liborem i sprintovala (!), jsem ještě jakž takž viděla, ale sestup už byl téměř ve tmě.
Cvičný výstup na Smrk, funím si to nahoru jako poslední.
"Nesvítíš," ozvalo se z hloučku.
"Já vím," sykla jsem a pomyslela si něco o blbečcích.
Cesta dolů. Upřímně – největší hrůza
"Tady musí být krásně v létě," ozval se mezi stromky režisér Petr Hajn, který o expedici točí dokument.
"Ty troubo, tady to musí být hezký ve dne," zařvala jsem na něj zpátky. Bylo něco po deváté večer, tma jak v pytli, čelovka na dvacet procent, pod nohama nárazově led, kameny a kořeny. Bála jsem se, že urvu koleno, se kterým mám dlouhodobě potíže.
Expedice Dhaulagiri 2012V úterý 10. dubna přiletěla část expedice do Káthmándú, zbytek o dva dny později. V neděli 15. dubna ji čeká aklimatizační výstup do sedla Thorung La (5 416 metrů nad mořem), pět dnů nato trek do základního tábora Dhaulagiri. Nejvýznamnější částí expedice bude týden od 21. do 28. dubna, kdy budou její účastníci budovat výškové tábory a pokusí se zdolat vrchol. Poté budou mít před sebou několik treků a přelet zpět do Káthmándú. Pátého června odlétají do Česka. |
Sraz dole. "Nezastavujeme, jdeme dál," zavelí Libor a zkontroluje, zda jsem v pohodě. Už nejsem tak zadýchaná jako v první rokli, teď už se jen těším, že si sednu.
V hospodě nejsem ale zaražená jediná. Překvapivě mě nic nebolí, v teple se uklidňuju, nárazově "ožívám" a dokonce hurónsky všem slíbím, že jim povleču postel – abych splnila tu svou holčičí misi. Nakonec se tak stane a po sérii panáků a nepublikovatelných historek z cest se parta ukládá ke spánku.
Ranní vyhodnocení výsledků se nese ve zvláštní, napjaté atmosféře. Všichni se chtějí podívat do Nepálu a na rozdíl ode mě mají relativně všichni dobrou kondičku. Po dotazu, zda to vše zvládnu, mě doktor ujišťuje, že nevidí jediný problém, proč bych neměla vyrazit. Doptám se tedy na "holčičí" otázky a nepatrně se zklidňuju. Cestu nakonec vyhrává David Pátek, mladší sympaťák, který si loni střihnul výlet do Keni a po horách leze s velkou vášní, a já. Libor mě nazval "protipólem".
Libor Uher vyhodnocuje výstup na Smrk, mačkám se na levém okraji fotky.
"Jana to bude mít těžký. Hrábne si hodně na dno a hory pozná z té jiné stránky. Asi se pozvrací, čeká ji i průjem. A bůh ví, jak snese nadmořskou výšku, třeba dobře, já nevím... Ale jako baba to tam bude mít těžké. Hygiena, jídlo, ubytování. A vůbec, ženská vždycky dělá paseku. Když se objeví v táboře, chlapi se začnou předvádět a chovají se jako idioti. A to je pro všechny jen nebezpečné," řekne téměř jedním dechem. Za chvíli se mi omlouvá, že to tak nemyslel. Ale co, aspoň vím, na čem jsem.
Libor je chlap, já holka. On se sportem živí, já ho mám jako bonus ke klasickému zaměstnání. On je silný, já chcípák. On už na osmitisícovkách byl, já je znám z obrázků. On se vyčurá ve stanu do PET lahve, já budu muset svoje pozadí vystrčit ven. On si s hygienou hlavu neláme, já si ji lámat nebudu smět. On bude po kopcích běhat jako kamzík, já se bojím výškovky. On je mezi svými, tedy partou chlapů, já jsem v roli vetřelce.
Ať už se stane cokoliv, za všelék považuju slivovici.
A tu mám. Tak jedem...
Reportáže z horolezecké mise redaktorky iDNES.cz Jany Záhorkové budeme přinášet na Xman.cz.
