Reklama

S neandrtálci v posteli: pravěk jako mezidruhová swingers párty

  • 95
Migrace, velké míšení druhů, trochu neuspořádaná evoluce. Nové vědecké objevy bourají představu lidského vývoje jako lineárního pohybu od jednoho homo ke druhému. Spíš ve stejnou dobu žily a potkávaly se různé druhy a poddruhy, a právě jejich míšení umožnilo našim předkům osídlit celou planetu.

Pestrá společnost našich předků, zleva: Homo habilis, Homo ergaster, muž a žena Homo georgicus (žena s kamenem v ruce), dva neandrtálci (Homo neanderthalensis, oba nesou na ramenou ulovené zvíře) se ženou a dítětem mezi nimi, kromaňonský lovec s oštěpem, vpravo vepředu dvojice Australopithecus afarensis. Tři hlavy v prostřední linii představují (zleva doprava) Australopithecus africanus, Paranthropus boisei a Sahelanthropus tchadensis. | foto: Profimedia.cz

Před dvěma miliony let připomínala Afrika román od Tolkiena – v kolébce lidského rodu se střetávali různí lidem podobní tvorové. Jednotlivé vývojové kroky na cestě k modernímu člověku se neděly postupně. Jenže nálezy z poslední doby i studie genetiků ukazují, že se běžně děly věci, které spolu kupříkladu lidé a elfové ve světě fantasy obvykle nedělají. Kmeny a poddruhy se spíše mísily, a to napříč kontinentem.

Fotogalerie

Za důležitý předstupeň nebo starší poddruh homo sapiens platí člověk rhodéský, poprvé se jeho ostatky nalezly v roce 1921 v dnešní Zambii, tedy uprostřed jižní poloviny kontinentu. Ačkoliv není jejich přímým respektive jediným předkem, nesli jeho geny také neandrtálci a denisované, současníci neandrtálců v Asii. Šroubovice dnešních subsaharských Afričanů obsahuje kolem dvou procent genů přímo zděděných od homo rhodesiensis. Ten se od naší vývojové linie sice odpojil už před 700 tisíci lety, vymřel ale teprve relativně nedávno, před pětatřiceti tisíci lety. A do té doby se vesele křížil s „našinci,“ stejně jako první moderní Evropané netrpěli ostychem vůči neandrtálcům a v Asii se spouštěli s denisovany.

Jak uživit mozek

První tvorové homo sapiens sapiensis přišli na náš kontinent teprve před zhruba pětačtyřiceti tisíci lety právě z Afriky, byli tmavé barvy kůže, měli černé vlasy a tmavohnědé oči. Už v Africe vyráběli šperky z lastur, chytali ryby harpunami z kostí a na skalní stěny malovali obrazce plné mytologické symboliky i výjevy všedního života. Kognitivní schopnosti a vyspělá kultura byly klíčem k tomu, že se z rozvětveného příbuzenstva rodu homo v evolučním závodě prosadili právě naši předkové. Přitom první z nás se podle novějších nálezů objevili daleko dříve, než se dlouho předpokládalo, tedy již před 280 tisíci lety.

Reklama

Naši vzdálenější příbuzní jako homo habilis nebo homo erectus totiž skutečně měli v lecčem blíže lidoopům než člověku. Živili se hlavně plody a maso jedli jen o výjimečných příležitostech, tedy když tlupa našla čerstvější mršinu. Spíš než lovci byli naši dávní předkové kořistí velkých koček. Ani jejich mozky nebyly o mnoho vyvinutější než u šimpanzů či u jejich prarodičů australopitéků. První krok naším směrem se přitom odehrál už pět milionů let nazpět, dlouho před prvními tvory jménem homo, když započala série mutací genů, které řídí tvorbu nervových spojení v mozku plodu během těhotenství. Především se nám ale podařilo optimalizovat spotřebu energie.

Klíčem k tomu je gen s názvem BolA2, který kóduje bílkovinu důležitou v procesu zpracování železa. Není náhodou, že moderní člověk v sobě nese více kopií této sekvence, než je zvykem u ostatních tvorů včetně neandrtálce – čtyři nebo šest, někteří z nás i dvanáct. Z potravy mohli naši předci čerpat více železa, díky čemuž tvořili více červených krvinek, jejich krev tedy přenášela více kyslíku. Stali se schopnými uběhnout maraton nebo uštvat antilopu. Zrodil se lovec bez drápů a bez tesáků, ale nejnebezpečnější ze všech. Oproti mozkovně slavné australopitéčí dámy Lucy toho v hlavě měl třikrát tolik. Nárůst intelektuálních kapacit se však ne náhodou projevil právě ve chvíli, kdy naši předkové dokázali výrazně navýšit přísun energie přechodem na masitější stravu.

Invaze vilných Afričanů

Před člověkem rhodéským a nakonec moderními lidmi byli prvními migranty z Afriky homo erectové, kteří došli až do dnešní Číny. Tam se z nich vyvinuli denisované, pojmenovaní podle jeskyně v podhůří Altaje, kde se našly pozůstatky hned několika jedinců tohoto poddruhu. Nejspíše obývali velkou část asijského kontinentu a měli tedy mnoho příležitostí, intimně se sblížit s ostatním příbuzenstvem z rodu člověčího. Lidé v jihovýchodní Asii, Papuánci a původní obyvatelé Oceánie v sobě dodnes nesou geny denisovanů, někteří až 6 procent. Například obyvatelé tibetské náhorní plošiny vděčí za schopnost lépe vzdorovat extrémnímu chladu genu, který možná zdědili právě po denisovanech.

Ti se ovšem intimně sbližovali i s dalšími hominidy, kteří se Asii vyskytovali. Především s neandrtálci. Genetika naznačuje, že se z africké domoviny o něco později mohla vydat na cestu jiná populace rodu homo erectus, která nakonec zakořenila až v Indonésii. Tam se z ní možná vyvinuly vlastní poddruhy nebo i nové větvě lidského rodokmenu, například takzvaný homo floresiensis. Na indonéském ostrově Flores byly v roce 2003 nalezeny pozůstatky dospělého jedince o výšce jen něco málo přes metr. Podle prvních odhadů se tito „hobiti“ naposledy potulovali tropickými lesy před pouhými patnácti tisíci lety, novější výzkumy ovšem jejich vymření odhadují do doby před padesáti tisíci lety.

A ještě jednou zleva doprava: Australopithecus afarensis, Homo georgicus, Homo...

A ještě jednou zleva doprava: Australopithecus afarensis, Homo georgicus, Homo ergaster, Homo neanderthalensis a Homo sapiens sapiens kromaňonského typu

Veselo bylo samozřejmě i v Evropě. Až dvě procenta genomu současných Evropanů je vypůjčeno od neandrtálců. S nimi se moderní lidé poprvé potkali až na cestě z Afriky, před padesáti nebo šedesáti tisíci roky na Středním východě. První důkaz míšení obou poddruhů přinesla analýza neandrtálského genomu nalezeného v chorvatské jeskyni. A v červnu 2015 byla v Rumunsku vyzvednuta teprve čtyřicet tisíc let stará kostra moderního člověka, který měl mezi nedávnými předky „čistokrevného“ neandrtálce. Jeho praprarodič musel žít jen o dvě staletí dříve, takže genom nalezeného člověka obsahoval devět procent neandrtálské DNA. Mluvíme přitom o sekvencích přímo zděděných od příbuzného druhu, s nímž jinak máme 99,7procentní shodu v obsahu genetické informace. Mimochodem, s šimpanzi sdílíme přibližně 98,8 procent DNA.

Všichni se všemi

Podobné míšení druhů není v přírodě až tak výjimečné. Občas se spolu páří medvědi hnědí a lední nebo rozdílné druhy paviánů a gibbonů, někdy dokonce s následky v podobě životaschopného mláděte. Ostatně teprve křížením s neandrtálcem naši přímí předkové získali předpoklady k tomu, aby byli s to vzdorovat některým chorobám, které na ně v Evropě čekaly. Oba poddruhy si také vyměňovaly vědomosti a znalosti, které mohly být klíčové pro přežití v novém světě. I rozvoji kreativity a empatie u našich předků jistě jen prospělo, když se setkávali s tak podobnými, a přece tak odlišnými neandrtálci.

Co vedlo k odchodu neandrtálců nebo denisovanů z historie? Nevíme, ale můžeme předpokládat, že šlo o souběh různých faktorů. Oba poddruhy vymřely v době překotných klimatických změn, kdy se střídala teplá a extrémně chladná období, především však tundra postupně zarůstala v les. S tím se také stále proměňovala fauna, přičemž neandrtálci nejspíš nedokázali dost dobře držet krok s dobou, tedy přizpůsobovat jí svoje lovecké taktiky. S moderními lidmi se přitom nepotkávali jen v posteli, ale také s kopím a lukem v ruce. Možná že našich přímých předků bylo více a neandrtálce respektive denisovany prostě vybili. A ano, zčásti bezpochyby také asimilovali.

O statisíce let dříve v naší původní, africké domovině muselo být ještě mnohem divočeji, co se mezidruhové interakce zástupců rodu homo týče. Výzkum lidského genomu je ovšem jen jedním z prostředků, jak rozklíčovat naši nejdávnější minulost. A mnoho potencionálních nalezišť je nám alespoň v nejbližší době nepřístupných. Velké části savany, po které kráčeli naši prapředci, se totiž mezitím proměnily v Saharu nebo deštné pralesy rovníkové Afriky. Paleontologové i genetici přesto budou odkrývat stále další, někdy překvapivé kousky skládačky jménem člověk.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

95 příspěvků v diskusi

Reklama