Lidský chameleon: Ignácz Trebitsch byl Žid, přítel nacistů i dalajláma

Střídal jména, politické spojence, měnil církve, cestoval mezi kontinenty, neustále falšoval vlastní život, putoval mezi politikou, byznysem a válčením. Byl schopen obalamutit čelní nacisty, britského premiéra, duchovní, politiky i průmyslníky. Ignácz Trebitsch je asi nejbarvitější padouch v dějinách.

Mistr podvodů, diplomatických skandálů, konspirací, lží a mystifikací. Ignácz Trebitsch, už jako mnich Chao Kung v Berlíně v roce 1932 | foto: commons.wikimedia.orgProfimedia.cz

Jenže jeho příběh jako by o něm vlastně nebyl. Jako by o něm nemohl být, jako by jednoduše nemohl být o jediné osobě. Defiluje v něm židovský student, luteránský misionář, anglikánský farář, buddhistický mnich i čtrnáctý dalajláma uznaný Japonskem. V rozmáchlé epopeji se setkáváme s Ignáczem Trebitschem, Ignatiem Timotheem, Ignatiem Lincolnem, s panem Trautweinem, Patrickem Keelanem i s mnichy Anajarikou Pukkusatim, Buddhisatem a Bhikku Chao Kungem.

Velkolepá lidská odysea nás seznamuje s anglickým poslancem, spiklencem snažícím se zrušit Versailleskou smlouvu, s pomocníkem krajně pravicového Kappova puče v Německu, organizátorem protibolševické Bílé internacionály, s agentem britské MI6 i nepřátelského Německa (obě role možná zastával zároveň), s Himmlerovým a Hessovým korespondentem. Dotýkáme se spletitých historek válečného štváče i autora mírových provolání, zloděje, padělatele, ropného lobbisty, zprostředkovatele mezinárodních obchodních jednání i uprchlého vězně.

Všechny ony postavy mají přitom společného jediného nositele, jediné tělo: těmi všemi byl Ignácz Trebitsch. Velkou otázkou však zůstává, co při oněch všech metamorfózách dělala jeho mysl.

Od víry k politice: megalomanský a odvážný

Narodil se v roce 1879 v ortodoxní židovské rodině v maďarském městě Paks a podle článku z roku 1909, který jej představoval jako kandidáta do britského parlamentu, bylo jeho dětství velmi zaneprázdněné. Ostatně, tak jako to u dětských géniů, jímž prý byl, obvykle bývá. „Deset hodin trávil denně četbou se svým soukromým učitelem a kromě toho sedm či osm hodin studiem,“ líčil oslavný text. „Osmnáct ze čtyřiadvaceti hodin tak dvanáctileté dítě věnovalo studiu.“

Realita byla prozaičtější, mladý Ignácz byl spíše bohém než myslitel a rodiče si jeho soukromou výuku nemohli dovolit. Otec podnikatel totiž zkrachoval a rodina se ocitla na sociálním dně. A mladý Ignácz, jak poznamenává magazín Jewish Home, si z tragédie odnesl odpor ke kapitalismu. Nezformoval z něj však revolucionáře, komunistu, ale cynika, který zahořel bezuzdnou láskou k penězům. A který se je rozhodl opatřovat jakýmikoli způsoby. Pro začátek to vedlo k několika obviněním z krádeží.

Zmizel proto do Londýna, aby v roce 1898 na chvíli zakotvil v Hamburku, kde se nechal o rok později pokřtít. Už jako křesťan se vydává do Kanady, kde na ulicích pronáší vášnivá kázání a snaží se ke křesťanství konvertovat obyvatele židovských čtvrtí. Stává se luteránským duchovním, aby ze dne na den zmizel přes oceán a objevil se jako anglikánský farář v Anglii. Jenže z říše duchovních kontemplací chtěl odcestovat do mnohem materialističtějších vod. Do politiky, která nabízela více vlivu i peněz.

Odstartoval tím, že si svými sice nehlubokými, ale širokými znalostmi, výřečností a osobitým šarmem říznutým hereckým nadáním získal bohatého podnikatele a sociálního reformátora Seebohma Rowntreeho (nemusíme dodávat, že filantropický kapitalista si bude později svůj omyl do smrti vyčítat). Skrze své angažmá olízl svět politiky, cestoval po ambasádách a začal propadat velikášství, aroganci a nezřízeným ambicím.

Jenže měl i silné stránky. Projevily se, když bojoval za liberály o poslanecké křeslo ve volebním okrsku Darlington. Vše přitom mělo být jasné, protože proti maďarskému zlodějíčkovi a mluvkovi stál konzervativec Herbert Pike Pease, politické eso, jehož rodina držela za Darlington křeslo po sedm desetiletí. Trebitsch však spustil kampaň ve velkém stylu, vymýšlel si bizarní slogany a exotické příběhy se sebou samým v hlavní roli. A byl drzý, smělý, provokoval. „Ano, jsem Žid a jsem hrdý, že náležím k oné rase. Jsem Židem se schopnostmi Žida. Mám sílu vůle a velikost idejí,“ hřímal a v době prodchnuté antisemitismem to bylo jako fantasmagorické zjevení. Jak si to může dovolit?

Jeho narcistní sebevědomí hrálo konzervativcům na nervy, ale davy bavilo a elektrizovalo. Podpůrný dopis mu poslali vysoký britský komisař v Palestině i Winston Churchill. V lednu 1910 poslanecké křeslo získal. Vítězstvím politické karikatury a atrapy nebyli šokováni a znechuceni jen konzervativci, ale i mnozí jeho spolustraníci.

Jeho poslanecká kariéra byla kratičká a nepřehlédnutelná. Byla plná dlouhých anekdot, otřepaných vtipů a mediálně vděčného maďarského přízvuku. Rozvláčně řečnil o obchodu či vztazích s Egyptem („Mluvím tu, přiznávám, jako orientálec. Ve svých žilách mám orientální krev.“).

Poslancování však jeho očekávání nesplnilo. V oné době nebylo placené, takže si Trebitsch půjčoval. Hodně. A hodně utrácel. A sponzorům, s kvakerem Rowntreem v čele, došla trpělivost. Stál za ním dokonce i premiér, ale ustát to nešlo, po osmi měsících musel odstoupit.

Jeho další základnou se stalo hlavně Rumunsko. Toxickým koktejlem šarmu a lhaní získal investory a založil dvě firmy. Sliby, že jeho společníci zbohatnou díky pohádkovým nalezištím ropy ve východní Evropě, však zůstaly samozřejmě jen sliby a Trebisch musel změnit šachovnici.

Příběh Ignácze Trebitsche by vydal na život přinejmenším desítek lidí. Foto pochází z doby kolem roku 1915.

Na té nové začal velkolepými tahy. Jejich popis si však zaslouží být celý ve zpochybňujících uvozovkách, protože je to tak halucinogenní vyprávění, že v něm není zhola nic jisté. Očividné je pouze to, že líčení budeme muset zrychlit a vynechat tisíc a jednu zákrutu gigantické epopeje prolhaného hochštaplera.

Agent na všechny strany

Trebitsch údajně pracoval pro britskou tajnou službu MO5. Na začátku první světové války měl v Londýně pracovat jako cenzor rumunských a maďarských textů, poté měl vstoupit do služeb MI6. Zároveň však měl být německým agentem. Najednou se však rozhodl Britům říci pravdu a nabídnout, že dvojího agentství využije pro britské služby: zaranžuje prý impozantní námořní bitvu, v níž by Velká Británie zlikvidovala všechny německé námořní síly. Ovšemže, tato jeho verze platila jen po jistý čas, posléze ji nahradil tvrzením, že blafoval a jeho konečným cílem bylo přivést k porážce naopak britské loďstvo.

Opravdu kontaktoval Němce, jeho šaráda však skončila tím, že mu Britové sdělili, že o něj nestojí a stát nikdy nebudou. A že ví o jeho podvodech a dluzích, nejen z Rumunska. Trebitsch proto narychlo prchá, lodí Philadelphia do New Yorku odjede jen dva dny předtím, než mu propadne pas. V Americe kontaktuje německou ambasádu, ta však dostane z Berlína jasné instrukce: s Trebitschem nemít nic společného.

Když se tajné služby neukázaly jako finančně lukrativní, vsadil podfukář na tisk. Prodával svůj příběh opentlený výmysly a nafouknutý fantazií, čímž Brity jen více rozhorlil, dělal jim ostudu po celém světě. Vymohli si jeho zatčení. Ve vězení prý začal pracovat pro americkou tajnou službu – tvrdil on.

Jeho příběh je však neuvěřitelný i bez vymýšlení. Z vězení utekl, vydal paměti plné senzačních odhalení, v nichž byl kardinálem Richelieu evropské, ba světové politiky, venku uspořádal tiskovou konferenci, dělal na policisty i na britský a americký stát dlouhý nos. Byl mediálním magnetem.

Z vězně pučistou a nakonec dalajlámou

Nakonec jej dostali, putoval do Británie, která jej vykázala. V červenci 1919 skončil v Německu, ale v povedené společnosti. Přidal se ke spolku amatérských ultrapravicových armádních pučistů kolem antisemity Maxe Bauera, generála Ericha Ludendorffa a Wolfganga Kappa, kteří pracovali na obnovení monarchie. Jejich nešikovný pokus se odehrál v březnu roku 1920 a nedávno propuštěný trestanec a politický eskamotér v něm měl roli Kappova zahraničněpolitického poradce a cenzora, ministra informací. S gustem prý před očima britských zpravodajů trhal telegramy, které se snažili odeslat do svých redakcí. Jenže puč skončil fiaskem. Generální stávka ho tak přesvědčivě odzbrojila, že nakonec neměli jak posílat telegramy samotní spiklenci. Nadešel tedy čas, aby Trebitsch změnil působiště.

Trebisch a Československo

S Českem konspirátora a manipulátora spojuje víc než jen příjmení, které údajně odkazuje na rodiště jeho otce – Třebíč. Když v roce 1920 Trebisch za kolektiv spiklenců včetně Bauera, Ludendorffa, ruských vojenských a politických emigrantů a maďarské vlády sepsal plán na zvrácení poměrů v Evropě daných Versailleskou smlouvou a rozbití revoluční hrozby, ocitl se v delikátní pozici.

Maďarská strana byla plná brutálních antisemitů a Trebitch se začal obávat o život. Ukryl se proto, ovšem i s dokumenty o spiknutí, které nabídl československé vládě, která se obávala maďarské i rakouské reakce na poválečné uspořádání. Vláda mu zaplatila část požadované sumy (celkem měl prý dostat 500 tisíc tehdejších korun) a informace využila k obranné kampani. Zjistila však, že Trebitschovi nikdo nevěří, Britové materiály označili za slátaninu. Československá strana mu proto zaplatit zbytek částky odmítla, následoval právní spor a nakonec skončil Trebisch u soudu ve Vídni kvůli dvěma rozporuplným obžalobám. Jedna jej vinila z velezrady, druhá z padělání. Proces se stal Trebischovou tribunou, vedl nekonečné projevy o svém životě, o svém přesvědčení i svých aktivitách. Soud nakonec rozhodl, že jeho dokumenty byly pravé, to však pro něj paradoxně znamenalo odsouzení pro velezradu a trest smrti. Pomohlo mu to, že do spiknutí byli zapleteni i ultrapravicoví spojenci rakouské vlády, kteří by na skandál doplatili rovněž. Soud proto doznal nelogického obratu a Trebisch byl obou obvinění zproštěn.

Neodcházel však poražen, to je výrazný rys jeho příběhu. Šel od porážky k porážce, od fiaska k fiasku, od dluhů k dluhům, ale s urputnou posedlostí šarlatánů se nikdy nevzdal. Jistojistě mu pomáhalo přesvědčení, že je celý svět proti němu, že to on čelí spiknutí proti své osobě, že je vystaven nevděčnostem, že ho všichni zrazují. Nejprve se pokouší vytvořit Bílou internacionálu, která měla zakroutit krkem bolševické Kominterně a revoluci vůbec, pobývá v antisemitském Hortyho Maďarsku, ale nakonec větří šanci mimo Evropu.

Vydává se do Číny, s ambicemi, že může vydělat kapitál na tamních půtkách lokálních vládců. Nejprve prý vsadil na jednu z klíčových postav Wu Peifu, velitele z města Čchung-čching. Ten posléze popírá, že by Trebische vůbec potkal, pro náš příběh je však mnohem podstatnější, že Trebitsch provede svou poslední duchovní otočku. Stává se buddhistickým mnichem, v roce 1931 je na něj oficiálně ustanoven.

Jmenují jej opatem, v Šanghaji spravuje vlastní klášter. Buddhistická spiritualita však neukonejší jeho výbojnou megalomanii. V dubnu roku 1931 varuje, že „Evropa je na pokraji katastrofických revolučních válek, které nemají v dějinách obdoby“, a navštěvuje Evropu, aby zakládal kláštery, v nichž se bude šířit láska. Obvykle kvůli rozmíškám, které jeho osobnost vyvolávala, však z továren na mírumilovnost nic nebylo.

Beztak začal mít jiné plány. Uprostřed čínsko-japonských konfliktů vsadil prozíravě na Japonsko a po okupaci většiny Šanghaje japonskou armádou jí veřejně vyhlásil podporu. A dostalo se mu odměny. Když v roce 1938 zemřel třináctý Dalajláma a Trebisch neváhal a hbitě se ustavil čtrnáctým, japonský císař jej v úřadu formálně potvrdil. Na rozdíl od Tibeťanů, přirozeně.

Následky jeho politických konspirací jej pronásledovaly do posledních dnů a on se jim též do posledních dnů věnoval. Jeho poslední roky nejsou klidné, naopak jsou prostoupeny bláznivou, frenetickou aktivitou. Ještě v roce 1938 vydává egocentrické a ultimativní prohlášení, v němž požaduje zavedení světového míru a rozpuštění všech vlád na planetě, puntičkářsky a velkoryse však dodává, že kromě finské a japonské. Jeho list musel celý svět znejistět: pokud prý totiž jeho slova nedojdou naplnění, rozpoutají nejvyšší tibetští mistři nadpozemské síly.

Když však vypuká druhá světová válka, navazuje spojení s německými nacisty, Hitlera ostatně potkal během svých pučistických hrátek v roce 1920. Pro Němce má nyní ke koupi nabídku, jaká se neodmítá: zorganizuje povstání všech buddhistů proti zbytkům britského vlivu ve východní Asii. S šílencem udržují korespondenci Heinrich Himmler i Rudolf Hess, jeho nápad doporučuje jako slibný šéf gestapa Dálného východu Josef Meisinger. Poblouznění zastaví až samotný Hitler.

V roce 1941 požaduje u gestapáckého atašé v Tokiu osobní schůzku s Hitlerem, na které by jej přesvědčil o potřebě ukončit válku. V dopise Hitlera žádá o zastavení holokaustu. Němci údajně nařizují Japoncům, aby Trebitsche zabili.

Tento příkaz dělá z jeho smrti v roce 1943 po operaci žaludku stejně záhadnou událost, jakou byl celý jeho život. Svět se však o ní tehdy nedověděl. Odchod muže, který svého času vyskakoval z titulků novin na celém světě, nikoho nezajímal.

Trebitschově životu se s vědeckou pečlivostí věnoval profesor Bernard Wasserstein a byl to právě on, kdo si položil otázku, jak bylo možné, aby všechny peripetie jeho života obsáhl jeden člověk. Jak vysvětlit, co spojovalo jeho vnitřní svět a externí realitu? Podle jeho vysvětlení ovládala v pozdější fázi jeho života Trebitsche maniodepresivní psychóza. Období pesimismu, melancholie a paranoie střídaly momenty pýchy, přesvědčení o nadlidských schopnostech a euforie. Na jedné straně byl mírný mnich, na druhé politický šílenec.

Jen blázna z něj však podle Wassersteina dělat nemůžeme. „Jak jinak by se mohl stát členem britského parlamentu? Jak jinak by mohl být jmenován členem německé vlády? Jak jinak by jej mohly s pohnutím a hrdostí přijmout do svého středu nejvyšší postavy buddhistické hierarchie v Číně?“ ptá se.

V Trebischově osobnosti byla racionalita ve službách šílenství a šílenství mu dodávalo nadlidské sebevědomí. Zemřel jako muž, po němž nic nezbylo, jako zkrachovanec s kosmickými ambicemi a tisíci neúspěchů na kontě.

Autoři: ,
  • Nejčtenější

S vyléčeným sadistou chodil na ryby. Markovič nebyl jen postrachem vrahů

26. března 2024

Chytil spartakiádního vraha Jiřího Straku, díky minisérii Metoda Markovič: Hojer se nám do povědomí...

Uzlování je sice stará škola, objasňuje ale současné krimi případy

23. března 2024

Zločinci zastírají svou totožnost, pracují v kuklách a s rukavicemi. Dopadeni však bývají kvůli...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Říkali, že je to stydlivý kluk. Dívkám přitom ubližoval chladně a bez lítosti

23. března 2024

Premium Půlnoc už odbila. S posledním úderem zvonu přikryl měsíc, který ještě před chvílí ozařoval pustou...

Přesvědčí vaše svaly, že cvičí. Pilulka má simulovat účinky tělesné aktivity

22. března 2024

Má umět namluvit vašim svalům, že cvičíte. I když přitom budete sedět v křesle, ležet na gauči,...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

Umělá inteligence ladila piva. Podle degustátorů úspěšně

29. března 2024

Premium Vyškolili ji v ingrediencích, nechali ji studovat posudky z pivních testování profesionálů i...

Návykový obal. Dějiny bublinkové fólie začaly nepovedeným vynálezem

28. března 2024

Premium Její praskání nabízí neodolatelně svůdné uspokojení, především však způsobila obalovou revoluci....

Policie dopadla zloděje kočárku. Byl jsem opilý a nic si nepamatuji, tvrdí muž

18. března 2024  12:56,  aktualizováno  27.3 13:51

Pražští policisté ve středu 27. března zadrželi cizince, který v polovině ledna ukradl z chodby...

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...