Lobotomii v USA podstoupilo 40 tisíc lidí. Ničila životy

aktualizováno 
Byly to nešetrné zákroky bez sterilních podmínek. Profesor Walter Freeman jich zvládl desítky týdně. Byl showman, pózoval novinářům, předváděl, jak se pacientům dostane do hlavy dvěma sekáčky na led současně. Lobotomie je nešťastnou kapitolou moderního lékařství.

Walter Freeman a James Watts přinesli lobotomii do Spojených států. Postup Egase Monize inovovali. | foto: commons.wikimedia.org/Saturday Evening Post/Harris A Ewing CC-BYCreative Commons

„Vždy jsem se cítil jinak. Vždy jsem se strachoval, zda mi nechybí kus duše,“ přiznal pro National Public Radio pan Howard Dully. „Trvalo mi roky, než jsem dal svůj život dohromady. Pronásledovaly mě otázky jako: Udělal jsem něco, čím jsem si to zasloužil? Mohu být normální?“

Fotogalerie

Na mysli má zákrok, který na něm v jeho dvanácti letech v roce 1960 provedl neurolog Walter Freeman. Kladívkem mu zatloukl skrze kosti oční jamky do hlavy sekáček na led a jeho následnými otáčivými pohyby rozrušil nervové dráhy v mozku. „Byl jsem v duševní mlze. Byl jsem jako zombie,“ vzpomíná na chvíle po operaci Dully.

Podobně jako stovkám jiných Freemanových pacientů mu brutální zákrok změnil život.

Rozleptat, překrájet

Lebeční operace, trepanace, provázely dějiny lékařství od jejich počátků. Měly z těla vyhnat zlého ducha, zbavit mozek kamene bláznovství, ale též léčit slepotu. Nejstarší trepanované lebky jsou podle serveru History Channel staré až 8 020 let.

V době moderní medicíny se však výlety do mozků zase vrátily. Nejprve se manipulací v mozku pokusil o léčbu šesti psychotických pacientů ředitel švýcarského sanatoria Gottlieb Burckhardt. Výsledkem byla dvě úmrtí, vážná neurologická onemocnění u těch, kteří přežili, a kritika ze strany jeho kolegů.

Poté se v roce 1935 riskantním směrem vydal portugalský lékař Egas Moniz. Původně leptal nervové tkáně v mozku nalitím alkoholu do vykutaných děr, později je ničil speciálním nástrojem, leukotomem. To kvůli němu se pokusy o chirurgické terapie duševních nemocí rozšířily skoro do celého světa, sahaly po nich kliniky v Brazílii, na Kubě, v Itálii. Především však ve Spojených státech, kde padly do oka energickému, ambicióznímu a sebevědomému neurologovi Walteru Freemanovi.

Lékař, který toužil po pozornosti

V nemocnicích, kde pracoval, a na univerzitách, na nichž učil, nešel přehlédnout. Miloval pozornost, jeho pitvy pro studenty byly vyhlášené svou teatrálností. Bez pochyb sahal k nekonvenčním metodám. Pacientům s depresí či katatonickou schizofrenií například aplikoval sérum pravdy amobarbital, nebo je vystavoval manipulacím s množstvím kyslíku, píše magazín Neurosurgical Focus.

Zbožňoval být středem zájmu. Klobouk se širokou střechou, vous sestříhaný do kozí bradky, výrazné kulaté brýle, hůlka… a potom ten kovový prsten na řetízku kolem krku! Patřil jeho pacientovi, který si ho navlékl na penis a jemuž se ho však nepovedlo stáhnout. Lékaři Freemanovi ano, nešťastníkovi ho však odmítl zpět vydat.

Když se Freeman setkal s Monizovou prací, neváhal a pustil se s ním do rozsáhlé korespondence. Už v květnu 1936 se mu svěřuje, že se rozhodl operovat přední mozkový lalok sám. O čtyři měsíce později již měl i vhodnou pacientku. Co na tom, že Alice Hood Hammatová svůj souhlas se zákrokem na poslední chvíli odvolala a s personálem zápolila, než ji znehybnila sedativa?

Spolu se svým tehdejším kolegou chirurgem Jamesem Wattsem paní Hammatové vyhloubili do hlavy dvě díry a leukotomem jí odstranili kus bílé hmoty. Výsledek? Bezprostředně po operaci pacientka uvedla, že je „šťastná“, o šest dnů později se u ní objevily přechodné problémy s řečí, dezorientace, neklidné stavy. Freeman případ uzavřel jako úspěšný a šel dál, od pacienta k pacientovi.

A vytoužené pozornosti se mu dostalo. Lobotomii, jak začal zákrok nazývat, popsal vědecký redaktor listu Washington Evening Star Tom Henry jako „pravděpodobně největší chirurgickou inovaci naší generace“. „Zdá se neuvěřitelné, že nekontrolované stavy smutku lze změnit v normální podmínky vrtákem a nožem,“ pěl na lobotomii ódy.

Do roku 1942 provedli Freeman s Watsem na 200 lobotomií. Třiašedesát procent pacientů vykázalo po lobotomii zlepšení, 23 procent zůstalo beze změny, 14 procent trpělo závažnými pooperačními příznaky, nebo zemřelo, zněla inventura v první práci, která jejich metodu mapovala.

„Svět, který se zdál být příbytkem utrpení, krutosti a nenávistí, nyní září slunečním jasem a vlídností,“ psal s odkazem na nový přírůstek v arzenálu moderního lékařství redaktor Henry.

Jenže pan Freeman chtěl svým pacientům přinášet sluneční jas a vlídnost s ještě větší jednoduchostí a produktivitou. Proto se rozhodl se do mozků svých pacientů dobývat jinak než pracným navrtáváním děr.

Nejen v Americe

Ve Spojených státech byla lobotomie výjimečně populární, prováděla se však i jinde. Anglie zaznamenala na 17 tisíc lobotomií, severské státy Finsko, Norsko a Švédsko přes devět tisíc. Lobotomii podstoupila například sestra prezidenty Kennedyho Rosemary, sestra Tennessee Williamse, podle studie Daniela Nijensohna též Eva Peronová. 

Ani toto však nebyla tak docela jeho metoda, převzal ji z práce italského lékaře Amarra Fiambertiho. K mozku začal pronikat, jak už jsme vyzradili, skrze očnici. A čím se do hlavy prokutat? To nedalo moc práce vymyslet, Walter Freeman použil sekáček na led ze své vlastní kuchyně. Skvěl se na něm nápis Uline Ice Company. Díky Freemanově pózování pro fotografy se stal kultovním. A jak konkréně se Freeman k mozku dostával? Bylo jen potřeba nadzvihnout horní oční víčko, ostrý konec nástroje umístit pod něj a správně ho nasměrovat proti stropu očnice. Ranou kladívka nástroj strop prorazil a zajel asi pět centimetrů do mozkové tkáně.

Díky transorbitální lobotomii se celý proces trivializoval. Alespoň podle Freemana. Údajně nebylo potřeba neurochirurga, ostatně on sám jím nebyl. Stačila krátkodobá anestezie elektrošokem. Probít se do pacientova mozku sekáčkem na led a kladívkem se dalo v téměř každém psychiatrickém ústavu. Z Freemanovy ordinace jezdili pacienti bezprostředně po zákroku domů taxíkem. Jako od zubaře. Když Watts zjistil, s jakou inovaci jeho kolega přišel a že navíc provádí zákrok bez sterilizace pomůcek, otřesený s ním ukončil spolupráci.

Bylo to přitom tak snadné! Freeman trhal rekordy, jednou provedl 25 lobotomií za jediný den. Aby své publikum šokoval, rád předváděl, jak zatluče sekáček do obou očnic současně. „Myslím, že byl extrémně sebevědomou osobou,“ vzpomíná na něj lékař Wolfhard Baumgartel, který jedné lobotomii přihlížel.

Leukotom. Na léčení duševních poruch, hlásá inzerát.

Leukotom. Na léčení duševních poruch, hlásá inzerát.

Než Freeman lobotomii inovoval, dělali lékaři díry do hlavy vrtáky.

Než Freeman lobotomii inovoval, dělali lékaři díry do hlavy vrtáky.

S tímto nástrojem si lékař prorážel cestu k mozku skrze očnici.

S tímto nástrojem si lékař prorážel cestu k mozku skrze očnici.

Podle článku ve vědeckém časopise Universitat celkem Freeman provedl 

3 439 lobotomií v pětapadesáti psychiatrických ústavech v třiadvaceti amerických státech. Na 2 500 bylo provedeno sekáčkem na led přes stěnu očnice. Nebyl však samozřejmě jediný, jednoduchá a snadno aplikovatelná metoda lákala, dobývala si sanatorium za sanatoriem. Zachvátila psychiatrické léčebny jako požár. Podle odhadů lobotomií ve Spojených státech prošlo na 40 tisíc lidí.

Nešťastný osud, který zviditelnil tragédii mnoha

Howard Dully byl jedním z nich. Hoch, k němuž si nenašla jeho nevlastní matka cestu, proto se snažila prokázat, že není normální: naučil se příliš pozdě chodit na toaletu, nechce se mu večer do postele, rozsvěcí, když je světlo, nehraje si s hračkami, jak má. Lékaři trvali na tom, že je zdravým dítětem, nic nestandardního na něm neshledal ani doktor Freeman, připomíná blog věnovaný lobotomii. Nakonec se rozhodl na chlapci lobotomii v prosinci 1960 provést.

Chlapci to poničilo život. Možná i Freeman cítil, že problém bude jinde, na jedné z kontrolních návštěv prý rodině radil, aby synka více podporovala. Dopadlo to tak, že vzpurného hocha poslala nevlastní matka do polepšovny, odtud putoval do útulku a nakonec skončil v psychiatrické léčebně. Freemanův poslední zápis o jeho pacientovi uvádí, že „byl několikrát ve vězení, v současnosti je v podmínce. Je velmi výstřední, má dlouhé vlasy, špinavé oblečení. Vysává své přátele, půjčuje si peníze.“

Takto se Howard protloukal až do roku 1995, kdy se jeho život díky svatbě zklidnil. Jedna otázka mu však pořád vrtala hlavou: nevlastní matku vzal čert, ale proč to dopustil jeho vlastní táta? Celé roky neměl odvahu se ho zeptat, odpověď dostal až v roce 2004. „Byl jsem zmanipulovaný, tak prosté to bylo. Zaprodal jsem se. Zaprodal jsem se jí a Freemanovi. A nelíbilo se mi to,“ odtušil otec.

I tato slova prý byla pro Howarda Dullyho vysvobozením. Ještě předtím se však díky stanici National Public Radio sešel se synem doktora Freemana. „Jste na svého otce hrdý?“ zeptal se jej. „Ach, samozřejmě. Byl skvělý. Byl mimořádný, pionýr lobotomie!“ odvětil lékařův syn. Howard Dully mu neřekl ani slovo.

Jinak však promluvil, v roce 2005 byl spoluautorem knihu My Lobotomy, která na rozsah problému poukázala. Dodala odvahu mluvit například i Carol Noelleové, jejíž matka u Freemana podstoupila lobotomii v roce 1950. Lobotomie ji zbavila bolestí hlavy, zanechala ji však s mozkem malého dítěte. „Právě jak Freeman slíbil, s ničím si nedělala starosti. Nevěděla, co to jsou společenské způsoby. Když slyšela, že v nějakém domě mají party, neměla problém vejít dovnitř a prostě si k těm cizím lidem přisednout,“ líčí.

Americký autor Elliot Valenstein přitom vysvětluje, proč se lobotomie na tak vítězné tažení vydala: bylo to proto, že neexistoval způsob, jak léčit psychicky nemocné. „Prášky se ve Spojených státech do poloviny padesátých let minulého století neobjevily, psychiatrické ústavy byly přeplněné – a byly ochotné zkusit prakticky cokoli,“ říká. Stejně jako rodiny trpících. Mimochodem, lobotomie si často vyhledávala ženy, které byly obětí depresí kvůli tomu, že je poválečné společenské stereotypy spoutávaly konvencemi a vykazovaly jim ponížené místo, doma v kuchyni u sporáku.

Kromě toho se nadsazovaly jisté příznivé následky lobotomie. Jakými výsledky se vlastně pyšnila? „Nechala za sebou některé velmi nepříjemné následky, velmi tragické následky a některé výtečné výsledky. A spoustu výsledků někde mezi tím,“ říká Valenstein. Text Jana Chrastiny a Zdeňka Nováka z časopisu Universitat shrnuje, že po lobotomii se objevovaly příznaky jako porucha porozumění složitějším informacím a schopnosti plánovat, poruchy sociální adaptability, různý stupeň ztráty emocí.

Autoři článku poznamenávají, že Freeman nebyl nesympatickým člověkem. Měl zájem o pacienty a jezdil je navštěvovat, aby kontroloval jejich stav. Dcera paní Rebeccy Welchové však nesouhlasí. Má za to, že její matce zničil život. „Osobně si myslím, že něco v doktoru Freemanovi chtělo, aby dosáhl schopnosti podrobit si lidi a vzít jim, kým byli,“ řekla National Public Radio.

Poslední lobotomii provedl Freeman v roce 1967. Pacientkou byla dlouhodobě depresivní žena v domácnosti, podobně jako jeho historicky první pacientka. Operaci podlehla, zemřela na krvácení z porušení přední mozkové tepny.

Autor:

Nejčtenější

Líbání, sexy esemesky: muži a ženy se neshodnou, kde začíná nevěra

Příliš důvěrné polibky na večírku s cizí ženou? Pro polovinu mužů to není...

Dopustit se opilého líbání s někým cizím na večírku. Z nudy flirtovat na seznamovací aplikaci. Dopřát si intimní...

VIDEO: Svůdná těla, intimní hračky. Prahu navštívil erotický veletrh

V Praze se konal další ročník Erotického veletrhu

Erotické pomůcky, spodní prádlo, ale též šperky, afrodiziaka, moderní aplikace, které spojují erotiku s technologií....

Niño sicario: fenomén dětských vrahů ovládá drogové kartely

Klučina s rukama od krve. Edgar Jimenez Lugo dělal pro kartel tu nejšpinavější...

Jsou mladí, vlastně ještě děti. Přesto už pracují v žoldu drogových kartelů. Nejen jako kurýři nebo pašeráci. Zabíjejí,...

Další ochutnávka z kalendáře Pirelli: dražte ho 19. prosince

Postava zosobněná topmodelkou Gigi Hadidovou čtenářům připomíná, že ne každý...

Je intimní, ale ne lacině. Oslavuje krásu žen, ale i sílu jejich osobností. Kalendář Pirelli pro rok 2019 vypráví čtyři...

Zkáza Franklinovy výpravy: mráz, beznaděj a kanibalismus

Někteří členové výpravy se rozhodli vydat pěšky na jih. Po prvních úmrtích se...

Měla to být výjimečná výprava plná objevů. Jenže britská Franklinova námořní expedice mířící do země arktického ledu...

Další z rubriky

Líbání, sexy esemesky: muži a ženy se neshodnou, kde začíná nevěra

Příliš důvěrné polibky na večírku s cizí ženou? Pro polovinu mužů to není...

Dopustit se opilého líbání s někým cizím na večírku. Z nudy flirtovat na seznamovací aplikaci. Dopřát si intimní...

Niño sicario: fenomén dětských vrahů ovládá drogové kartely

Klučina s rukama od krve. Edgar Jimenez Lugo dělal pro kartel tu nejšpinavější...

Jsou mladí, vlastně ještě děti. Přesto už pracují v žoldu drogových kartelů. Nejen jako kurýři nebo pašeráci. Zabíjejí,...

Kalendář Pirelli 2019 se představil. Ženy v něm odhalují své sny

Fotografie Laetitie Casta se Sergejem Poluninem jsou nabité intimitou, vášní. A...

Žijí svými touhami, ambicemi, vášněmi. Mají sny, pracují na jejich naplnění. Jsou individualitami. Fotograf Albert...

Najdete na iDNES.cz