Vznik spolku „akustických nindžů“, jak se jim říká, se pojí s osmdesátými lety minulého století. V těchto pro loopers pradávných a temných časech bylo běžné, že režiséři využívali pro podbarvení filmové scény jako stafáž najaté amatéry nebo namaskované členy vlastního štábu.
Například při scéně z restaurace tak byl ve středu dění rozhovor profesionálních herců. Kolem nich sedělo za stoly tucet komparsistů, kteří jen vytvářeli ruch a zdání živého podniku. Byli však neškolenou masou, pouhou živou výplní, vzájemné debaty jen tu a tam naznačovali mimicky, zažitou praxí bylo, že opakovali stále dokola „wala-wala“, prostě „blabla“. Potichu, šeptem i hlasitěji, v postprodukci se to nakonec stejně upravilo. Pro režiséry bylo v daný moment podstatné, že komparsisté na filmovém záběru pravidelně otevírají ústa.
Loopers vám na počkání vystřihnou šamanské léčivé zaklínání z jihoamerické džungle, klášterní modlitbu v latině nebo sérii zlověstných perských kleteb.
