Kokainový kartel z Cali, vedený v osmdesátých letech minulého století bratry z rodu Rodríguez Orejuela, pojal svou cestu na vrchol drogového byznysu jinak, než bylo v té době běžné. Svou organizaci totiž budovali bez zbytečného povyku. Zatímco po jejich bývalém spojenci a pozdějším úhlavním nepříteli Pablovi Escobarovi a jeho Medelínském kartelu zůstávaly ulice plné rozstřílených mrtvol a ohořelých těl v explodovaných vozech, v Cali vše probíhalo v nebývalé tichosti. Ne že by se tu vraždilo méně. Ale oběti mizely beze stopy.
Vůdci a pěšáci mafie |
Špinavou práci, od poprav konkurentů přes likvidaci svědků, přenechávali zahraničním externistům. Většinou britským, irským nebo izraelským žoldnéřům. Nedílnou součástí jejich práce nebylo jen střílení, ale také nezbytné odstranění stop, respektive těl. Bez tohoto kroku neměli nárok na honorář. A chyby se nepřipouštěly. Los Caballeros de Cali, tedy džentlmeni z Cali, jak se vůdci této organizace sami hrdě nazývali, přitom vyvíjeli nemalou energii, aby jejich město působilo navenek poklidným dojmem.
Pod heslem „Cali limpia, Cali linda“ (Cali čisté, Cali krásné) zbavovali gangsteři jeho ulice všech desechables, tedy zlodějíčků, pouličních prostitutek, homosexuálů nebo žebrajících dětí. Stálá posádka 1 700 najatých zabijáků kartelu v třicetitisícovém Cali byla v průměru ročně odpovědná za 1 726 vražd. Rozhodně nezaháleli. Za dlouhé roky jsou pohřešovaných tisíce, ale dohledatelných fyzických pozůstatků krvavých zločinů stěží desítky. Kam mizí?
Odpověď dobře znali rybáři na řece Cauca. Zmasakrovaná těla obalená ostnatým drátem končila na jejím bahnitém dně. Poté, co je rozkladné plyny „nafoukly“, se sama naporcovala o ostnatý drát, aby se z nich stalo krmení pro ryby. Na povrch vyplave necelých dvacet procent, ale již je není možné identifikovat. Drogová mafie si může umýt ruce. Když není tělo, nemá na čem policie vystavět případ.
Po lázni zůstanou v louhu jen zuby
Když přijde na drogový byznys, je Mexiko skutečnou zemí neomezených možností. Za jeho severní hranicí se totiž nachází největší světové odbytiště drog. A tedy i zisky přesahující miliardy dolarů. Již dávno však neplatí, že by se o zprostředkování převozu kontrabandu přes hranice staralo jen několik organizací. Původní kartely, tedy Tijuanský, Juarézský, Beltrán-Leyva, Federaci a CDG (Cártel del Golfo), v boji o moc a peníze nahradily desítky menších, které se s bývalými velikány přetahují o nejvýhodnější trasy.
Výsledkem sporů jsou desítky tisíc mrtvých a pohřešovaných. Mexické kartelové války prosluly brutalitou, s jakou gangy na veřejnosti pro výstrahu prezentovaly zohavené pozůstatky svých konkurentů. Bezhlavá těla visící na dálničním mostě? V Mexiku bylo možné vše. Ne vždy je ale žádoucí, aby se o jejich obětech vědělo. Své o tom věděl i Santiago Meza Lopez, který v roce 2009 zamířil za mříže na doživotí.
V mexickém podsvětí si vysloužil přezdívku El Pozolero, tedy čistič, uklízeč. A jeho prací úklid opravdu byl, odklízel těla beze stop. A byl v tom opravdu dobrý. V byznysu úklidu se zdržel devět let a pro svého zaměstnavatele narkobarona Teodora Garcíu se stal nepostradatelným. V areálu vlastní mlékárny měl pro tuto činnost kompletní zařízení.
Jeho recept byl prostý: nachystejte si plynový hořák, naplňte barel 200 litry vody, vysypte do něj dva pytle hydroxidu sodného a škrtněte pod tím sirkou. Až začne roztok louhu bublat, je na čase dovnitř naházet naporcované kusy těl. Povaříte osm hodin a je hotovo. Vše, až na pár zubů, se doslova odpaří.
Lopez se přiznal, že tímto způsobem vyčistil přes 300 obětí. Vadil mu při práci zápach, riziko poleptání, projevil snad soucit? Nikoliv. Stěžoval si jen na mizerný plat: za celou řezničinu jen 600 dolarů týdně.
Templářům nebylo nic svaté
Specialisty na likvidaci lidských ostatků si v průběhu mexické drogové války postupně pořídily všechny soupeřící organizace. Investice do profesionálů se jim bohatě vyplácela. Stranou nestáli ani Los Caballeros Templarios, tedy kartel Templářských rytířů. Tento odštěpek původního narko-klanu v Michoacánu vynikal nad konkurencí vlastní ideologií. Jeho zabijáci se drželi přísného „morálního“ kodexu, kterým si své brutální chování ospravedlňovali. Utajení pro ně nebylo prioritou, vydávali dokonce vlastní časopis a řada jejich mafiánů udržovala i veřejné profily na sociálních sítích. Víra v Boha a pomoc bližním se v jejich podivném učení mísila s levicovou politikou a jedním z požadavků na nové členy bylo hluboké zaujetí náboženstvím. Jejich vrchní odklízeč těl Jesus Sanchez Huerta nebyl výjimkou. I když mu kolegové přezdívali Chucho Rozřezávač, do kostela chodil pravidelně.
Chucho porcoval těla na titěrné kousky, kosti drtil ve svěrácích na prach a lidskému masu dodával konzistenci paštiky. Přesto obětem vždy dopřál „křesťanský“ pohřeb do země. I když měly jeho hroby konvenční rozměry, dokázal do jednoho uložit 24 rozsekaných těl v surové podobě, zatímco do druhého skladoval prach spálených obětí. Identifikace obětí podle DNA nebyla možná.
Tíživý pocit v žaludku Do extrému akt vraždy, opovržení a pomsty dotáhl srbský Klan Zemun. V několika případech se těl členů vlastní organizace, kteří „vynášeli“ tajné informace policii, zbavovali kanibalismem. Sretko „Řezník“ Kalinic a Luka Bojovic umlátili kladivem Milana Jurisice, vůdce své španělské pobočky, a pak jeho maso namleli a snědli. Policie nalezla v roce 2012 jen padesátku jeho kostí. S kanibalismem při likvidaci těl unesených osob, za které nebylo složené výkupné, také údajně experimentují Los Palillos, členové tijuanského kartelu operující v kalifornském San Diegu. |
V roce 2004 jej policie konečně dopadla. Neproslavil se však jen svou rozřezávačskou prací. Na zvláštní přání svého zaměstnavatele též vytvářel děsivé obrazové kompozice. Jednou například usadil šest podřezaných mrtvol členů konkurenčního gangu na plastová lehátka okolo památníku generála Lázara Cárdenase del Río v Apatzingánu, jako by se jen slunily.
Mafiánská klasika a italské speciality
Pokud něco funguje, není třeba to měnit. Technika zbavování se těl a někdy i živých lidí formou takzvaných betonových či cementových bot má ve Spojených státech dlouhou tradici, byť není aplikována zrovna často. Je to totiž pracné. V roce 2016 byl v New Yorku stejným způsobem odstraněn i jistý Peter Martinez, ale jeho kati podcenili přípravu. Tělo vyplavalo na břeh.
U zrodu této praxe stáli pravděpodobně členové pětice newyorských mafiánských rodin v době, kdy ke své ilegální činnosti nepotřebovali poutat pozornost. Z vražd se díky betonovému závaží, upevněnému na nohy oběti, stávala jen nevyřešená zmizení. „Bota“ posloužila jako pevná kotva, která stáhla tělo ke dnu, kde se o něj postaraly ryby. V roce 1964 takový osud potkal například Ernesta Rupola, mafiána, který pojal nešťastný nápad donášet policii na svého bosse Vita Genoveseho. Význam mafiánského úsloví o těch, „co už si povídají s rybami“, je v odkazu na betonové obutí zřejmé.
Pokud jde o zmizení těla, je třeba nezapomínat na model využívaný kalábrijskou mafií Ndrangheta. Tato organizace se v posledních dvaceti letech propracovala v Itálii na samý vrchol, údajně se má její obrat podílet na třech procentech státního HDP. Prakticky neexistuje nelegální byznys, ve kterém by její členové nehráli roli. Kromě obligátní výroby a prodeje drog, pašování cigaret nebo prostituce zvládnou i obchod se zbraněmi nebo pohřbívání radioaktivního odpadu.
A hrůzný pohřeb umí zařídit i svým odpůrcům. Nejprve dostanou pořádnou nakládačku, při které jim přelámou nohy. Pak je zaživa předhodí vyhladovělým prasatům. V roce 2013 si takové rozloučení připravil Domenico Bonarrigo pro šéfa znepřátelené větvě klanu šedesátiletého Francesca Raccostu. Nebýt toho, že se s velkým gustem podělil o průběh celé brutální popravy přes napíchnutý telefon se svými kolegy, zůstala by policie bez jakékoliv indicie. Proč? Po Raccostovi nezůstaly ani malé kousky.
