Ve Skydive Areně najdete létací tunel vysoký čtrnáct metrů, v němž proudí vzduch rychlostí až 270 kilometrů v hodině. Pro Žanetu se létání volným pádem stalo nejdůležitější věcí v životě. "Člověk vypne a všechno ostatní jde pryč. Když si jdu zaběhat nebo jedu na kole, pořád přemýšlím o práci. Tady se člověk soustředí na vzduch, jak s ním pracovat. Není to ani tak adrenalin jako létací euforie. A každý, kdo to zkusí, už pak nikdy nechodí nohama po zemi," vysvětluje.
Když se v Praze postavil větrný tunel, chtěla jste v něm být instruktorka… Není vám líto, že mu místo toho šéfujete?
Dneska jsem ráda, že jsem, kde jsem. Práce instruktora je fakt fyzicky náročná, tahat proti vzduchu osmdesátikilové chlapy, to není žádný med. Máme tu instruktorky, ale mají metr osmdesát. I tak jsou rády, že jim jdou kluci pomoct, ani pro ně to není snadné. Natož pro mne.
Máte jako manažerka vůbec čas si jít do tunelu zalétat?
Mnohdy čas není, ale když je, jdu. Jako všichni tady, tady všichni létáme. Toto je práce, kterou člověk musí dělat trošku i srdcem.
Větrný tunel tu v podstatě stojí jen pro zábavu. Leckdo by řekl, že ve vaší práci hledá marně nějaký hlubší smysl…
Hm, no a co? Co jiného v životě chceme? To se chcete trápit, dělat práci, co vás nebaví? Já si chci věci užívat – a tohle si užívám. A když pak vidíte lidi, co tam chodí s obavami a vylezou vysmátí a mají z toho hroznou radost… To mě baví.
Skákání mi zkomplikovalo život. Hezky zkomplikovalo
Skydive ArenaVětrný tunel pro simulaci volného pádu v pražských Letňanech dokáže foukat vzduch rychlostí přes 260 km/h a potřebuje k tomu 1400 kW. Létá se v prosklené kruhové komoře o průměru 4,2 metru a výšce 14 metrů. |
Kromě létání v tunelu skáčete i z letadla. Cítíte v tom rozdíl?
Pocit na tělo je stejný. Ale v tunelu můžete létat nahoru a dolů, protože padáte furt stejnou rychlostí, kterou si nastavíte. Schází tam navíc ten adrenalin, že to je nebezpečné. Na nebi je pocit svobody, je to jiný prostor, někde mezi nebem a zemí. Ale když není dobré počasí, baví mě už víc létání než skákání.
Když ovšem počasí je, jste na letišti téměř každý víkend…
Bez skákání bych už nemohla být. Změnilo mi život. Zkomplikovalo. Hezky zkomplikovalo. Člověk do toho cpe všechny peníze, dělá všechno pro to, aby mohl být ve vzduchu co nejvíc. Nejlepší dovolená je pro mě jet skákat. I partnerský život to trochu komplikuje, ne každý to toleruje.
Váš partner skáče?
Neskáče. Řekla bych, že skákání nesnáší.
Vedle práce a skákání vám na něj asi moc času nezbývá…
S ním chodím na hory a děláme i jiné sporty, nějak to funguje.
Díky skákání jste se dostala i k base jumpingu, skákání ze skály…
To je možná ještě lepší než z letadla. Když stojíte na exitu, koukáte dolů, je tam jenom člověk, skála a vzduch, nic jiného. Člověk se musí soustředit na to, co udělá. Ten pocit, kdy odskočí… Odlepíte se poslední špičkou od skály a teď je ticho. Pak pomaličku, jak zrychlujete, najednou začne svištět vzduch. Je to nádhera. Neumím si představit, že bych s tím musela někdy skončit.
Momentálně jste si ale dala od base jumpingu pauzu.
Base jumping je potřeba dělat pravidelně. Když se na to člověk soustředí, trénuje, riziko se eliminuje. Base jednou za půl roku nemá smysl, to si člověk koleduje o zranění. Já na to teď čas nemám, ale věřím, že přijde, a chtěla bych ještě něco naskákat. Když něco dělám, dělat to pořádně.
Přítel věděl, že se skákání nevzdám
Proč jste s tím tedy vůbec začínala?
Byla jsem tehdy v takovém bodě, že se mi splnila spousta věcí, které jsem v životě chtěla. Najednou jsem nevěděla, co dál. Ve skákání jsem se neposouvala tak rychle, jak jsem chtěla. Přišlo mi, že base jumping je ten extrém, který vám dá čichnout… Zase cítíte ten život. Strašně chcete skočit, ale nechcete umřít. Ale můžete, můžete umřít.
Pražské Skydive Areně šéfuje, v tunelu si ale sama ráda zařádí.
Skočit z letadla v plavkách a nafukovacím člunu? Proč ne.
Teď už zase cítíte život?
Strašně mě to nakoplo dál, dalo mi to novou energii. Je to pocit, který bych chtěla zažívat znovu.
Čemu věnujete čas teď, když jste base jumping odložila?
Máme spoustu plánů, co se týče tunelu. Výstavba nových v Londýně, Berlíně, Itálii, u toho bych ráda byla. Chtěla bych se taky posunout ve skákání, procestovat svět. Zúčastnit se skákacích akcí.
Co děti? Na ty bude čas?
"Děti, svatba… Je ti po třicítce!" Vždycky na to dojde řeč. Já nechci mít děti jen proto, že se to očekává. Jestli to má přijít, tak to přijde. Teď teda nějaké mateřské pudy nemám, zabíhání nových tunelů, to jsou taková moje miminka.
Až jednou děti přijdou, budete dál létat jako teď?
Nevím, jestli by mi jako mamině dovolilo svědomí skočit ze skály. I s dítětem bych ale chtěla pracovat, já si svůj život bez prostředí tunelu neumím představit. Doufám, že jednou to budu zvládat. Budu mít létací dítě.
Váš přítel žádný adrenalinový sport nedělá. Bojí se o vás?
Poznal mě, už když jsem skákala, a od začátku věděl, že se toho nevzdám. Blbě nesl, když jsem skočila ten base jump. Nevěděl, že jdu skákat, řekla jsem mu to, až když jsem se vrátila, protože jsem věděla, že jinak by byl oheň na střeše. Příště už jsem mu prostě řekla, že to tak bude.
A kolik za sebou vlastně máte skoků?
To nemůžu říct.
On to neví?
Ne.
Deset?
(Mlčení… znamená souhlas?) Ale nejsem blázen, nešla bych do všeho. Já si dost promyslím, jestli na to mám, nebo nemám.
Nemrzí vás, že s přítelem nemůžete sdílet euforii z létání?
Já jsem ráda, že mám něco svého. Potřebuju svůj prostor, kam si jdu odpočinout.
Partnerství se mnou bývá Itálie
Skákání může dát nadhled nad pozemským životem. Funguje to?
Ve skákání člověk přijme to, že se něco může stát, přestane mít obavy a je připravený to řešit. I v životě řeším, co přijde, a snažím se to řešit s chladnou hlavou, jako to skákání. Myslím, že jsem odolná vůči pracovním krizím. Doma sice ne, ale jinak ano.
Jak to, že doma to nefunguje?
Doma je to se mnou spíš Itálie. Nesnáším, když něco nefunguje – a hlavně ve chvíli, kdy to zrovna potřebuju. Taky nechápu, když partner něco nechápe. To pak umím být pěkná fúrie. V pracovním a společenském životě jsem asi připravená řešit nedostatky, odchylky, problém. V osobním životě ale vůbec nepřipouštím, že by to mohlo nastat.
Žaneta VojtákováJe jí třicet let, pochází z Opavy. Skákat začala během studia aplikované matematiky pro řešení krizových situací. Dnes má na kontě přes 450 skoků, stovky hodin nalétaných v tunelu a též basejumpové skoky. Má přítele, psa a padák. |
Vaše životní motto je Open your mind and the rest will follow… Proč si to myslíte?
S otevřenou hlavou přijde daleko víc věcí. Nemám dogmata, pravidla neberu jako úplně definitivní. Líbí se mi citát Roberta Kennedyho: Někteří lidé vidí věci, jaké jsou, a ptají se proč. Já ale vidím věci, jaké by mohly být, a ptám se proč ne. Z otevřené mysli vzniká kreativita. Zvlášť v mé práci nejde aplikovat nějaké marketingové modely…
Děti sice neplánujete, ale omezujete se teď dost kvůli svému psovi…
Pejsek mi pořádně zamával se životem. Kdo řekl, že se štěstí nedá koupit, zapomněl na štěňata. Do práce chodím na šestou, abych byla dřív doma. Začali jsme spolu dělat dog dancing a agility…
Tančíte se psem?
Já jsem půlku svého života tancovala, takže je mi to blízké. Jazz, step, scénický tanec, hip-hop. Zkouším to i se psem. Ale protože jsem volnomyšlenkářka, neumím na něj být tak důsledná, jak bych musela být, kdybych to chtěla někam dotáhnout.
Takže kdybyste už nemohla létat, věděla byste, co dělat místo toho…
Já bych si vždycky něco našla. Potřebuju mít něco, co můžu dělat, čemu se můžu naplno věnovat. Určitě to něco musí souviset s pohybem venku.
