Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Horolezec Mára Holeček: Se smrtí parťáka jsem se srovnal

aktualizováno 
Jeden z nejlepších evropských horolezců Marek Holeček byl před několika týdny půl metru od toho, když z prudké stěny Gašerbrum I. v pákistánském Karakoramu doslova vypadl jeho kamarád Zdeněk Hrubý a zmizel v kilometrové propasti. V rozhovoru otevřeně hovoří o pocitech, o smrti i o tom, jak se se vším vyrovnával.

Jak ti je?
Jako teďka, tady doma? Dobře mi je. Mám všechno, co vlastně potřebuju, rodinu okolo sebe, dobré počasí, skály. Zásadní trable, které jsem prožil tam v horách, už odešly. Už jsem se toho zbavil.

To máte vy horolezci takhle jednoduché?
Takhle to musíš mít, problémy musíš vnímat, ale život tě nutí se s nimi vyrovnat. To je ta nejzdravější forma.

Chlap, co téměř nehne brvou

Tykáme si už pár let, nemá smysl tenhle rozhovor nějak znásilňovat. S Márou to ani nijak jinak nejde. Mám pocit, že ho znám už sto roků a nějak vím, že se ho můžu zeptat na cokoli a on odpoví. Jaký je? Takový trochu přírodní frajer. Pevné a svalnaté horolezecké pazoury, dlouhé vlasy, provázky pro štěstí okolo zápěstí a krku od dlouholeté partnerky Kláry. Trochu ukecaný, ale správný a vtipný. Taky chlap, který se jen tak neztratí. Když mluví o Zdeňkově tragédii, téměř nehne brvou. Téměř. Když jdou otázky na tělo, jak to bylo, jen trochu zpomalí tok myšlenek a mírně přimhouří oči. Kdo ho zná, ví, že ho to zasáhlo. Ale život jde dál. A  i o tom je tento rozhovor.

Petr Pravda

Takže, jak ses s tím vyrovnal ty?
Jednoduše. V  momentu, kdy víš, že máš zase šanci se zapojit do normálního života, tyhle problémy odhazuješ.  Není to tak, že by neexistovaly, ale vlastně už nejsou tvým utrpením. Nebudím se v noci a nemám šílené sny. Vzpomínám na dobré chvíle. Nemůžeš se vracet pořád k tomu, co se stalo. Někdo to tak má, ale já tím netrpím. Teď už je mi dobře a s tím, co jsem zažil a že jsem musel být nositelem špatných zpráv, jsem se vyrovnal. Bylo to těžké, ale teď už s tím zásadní trauma nemám.

Máš to v sobě uzavřené.
Když jsem slezl dolů a věděl jsem, že už na mne nespadne žádný šutr, přeskákal jsem všechny trhliny, došlo teprve v relativním bezpečí ke zhroucení. Byl jsem v křeči, zoufalý, musel jsem se z toho vyřvat. Pak jsem tu informaci musel předat rodině, sebrat na to sílu, není to nic, po čem bys toužil. Ale prostě to musíš udělat. Pak musíš přivézt dokumenty, dát to všechno do pořádku. A v hlavě se ti pomalu vyčistí. Za Zdeňkem, který mi tvořil určitý pilíř života, se určitě nezabouchly dveře, to ne. Myslím na něj dál, ale už jen v tom dobrém.

Jak je to v horolezectví? Kamarádi odcházejí víc a častěji?
Ale ani ne. Sám jsem takhle nepřímo zažil jen jedno neštěstí. Možná někdo řekne, že to je až až, ale za těch 30 let, co lezu, mi z civilního života odešlo daleko víc kamarádů jinými cestami než horolezeckými.

Máš výčitky, třeba že se něco dalo udělat líp? Mohli jste jít jindy, jinudy, dřív, později?
Ne, nemám. Myslím, že tam nebylo žádné pochybení. Co nastalo, to byla shoda náhod a nepozornosti, ale když to převedu do reálného života, stává se nám to všem každou chvíli, ať už si to uvědomujeme, nebo ne.

Třeba za volantem.
Jasně, za volantem, kdekoli, ale ani zdaleka to nekončívá fatálním průšvihem. Tady se bohužel ona drobná nepozornost shodou náhod takovým průšvihem stala. Že by se tomu dalo nějak předejít? Nevěřím. Existují samozřejmě manuály, co všechno máš dělat a nedělat, ale reálný život je poskládaný ze spousty proměnných a náhod. Většinou ti to projde. A když to neprojde, vždycky to nemusí být tvůj konec. Bohužel tady to tak bylo.

Byl jsem půl metru od něj, když spadnul

Viděl jsi to?
Byl jsem půl metru od něj. Visel jsem tam na šroubech zavrtaných v ledové stěně, která měla sklon sedmdesát stupňů. Je to, jako když uděláš necelý krok ode zdi a opřeš se pak o ni čelem. Takový je to svah. V takové ledové stráni kilometr nad zemí Zdeněk udělal chybu, která se sečetla dohromady s náhodou. Otočil jsem hlavu a najednou tam nebyl.

Fotogalerie

Byla v tom i únava?
Ne. Zdeňkova únava byl důvod, proč jsme šli dolů, ale rozhodně nebyla příčinou tohoto momentu. Vyspali jsme se předtím v bivaku, kde jsme se zároveň rozhodli, že pokračovat dál nebudeme. Jsme oba realisti, kteří v tomhle nehazardují, nehrají si s ješitností. Prostě jsme se rozhodli: Hele tohle nemá cenu, teď na to není dobrá konstelace. Nejsi v naprosté formě, to by byl hazard jak pro mě, tak pro tebe. Diskuse byla vedená v naprostém klidu. Takže jsme druhý den vyrazili dolů. Byl to hodně problémový terén, protože jsme tam museli spěchat kvůli pádu kamení. Začíná to okamžitě poté, co se slunce přetočí. Ta stěna oživne a ty musíš rychle dolů do údolí.

Jak jste postupovali?
Princip byl takový, že Zdeněk slaňoval. Protože jsme neměli dost materiálu, byli jsme tam v "alpském stylu", neměli jsme na slaňování dost věcí. Zajistil jsem vždy šrouby do ledu, on slanil, já jsem šrouby vyndal a slézal jsem to za ním.

Kdo je Mára Holeček

Marek Mára Holeček je devětatřicetiletý špičkový český horolezec, který se zabývá objevováním nových výstupových směrů v nejvyšších horách světa. Leze od svých pěti let. Odmítá zažitou představu, že vrcholem veškerého horolezeckého snažení je dosažení co nejvyšší nadmořské výšky. Stejně důležitými se také staly obtížnost výstupu a styl, jakým se k vrcholu dostane. Jeho hlavním cílem je vyhledávat náročné lezecké terény v maximálním počtu dvou, nanejvýš tří lidí a nést s sebou jen to, co horolezec unese.

Zdolal hory v tzv. Alpském stylu, jako Nanga Parbat, Gašerbrum I. či žulové stěny v Patagonii, v centrální Asii atd. Letos pak spolu se Zdeňkem Hrubým jako vůbec první na světě vylezli už dlouho atakovaný předchozími neúspěšnými expedicemi severozápadní pilíř Talungu (7349 m), nacházející se v nepálském Himaláji. Od ČHS dostal za výstupy několik ocenění.

S partnerkou Klárou má téměř čtyřletou dcerku Viktorii.

Cože, on tě nejistil?
No, realita už bývá taková, to by se nestíhalo. Museli jsme být rychlí. Ten, kdo je na tom v daný moment líp, slézá bez jištění, aby se tím ušetřil čas.

Slézáš bez jištění a nejste na sebe ani navázaní?
Přesně tak. Technicky to při alpském stylu, kde máš omezené množství materiálu, které se sebou bereš, téměř jinak ani nelze. Jsi limitován nejenom tím, co dokážeš na zádech unést a hlavně s čím jsi ještě schopný i lézt. V tu chvíli byl jištěný pouze Zdeněk a já de facto ne. On slanil na délku lana osmdesáti metrů, tam vybudoval nové jištění a já zrušil to stávající, hodil lano za ním a začal slézat dolů pozpátku jako rak. Bylo zbytečné zvyšovat procento nebezpečí tím, že jsme stále mezi sebou navázáni, kdybych při sestupu vyletěl, tak automaticky bych vytrhl jištění i s ním. Takže takhle jsme slézali až do jednoho místa, kde padlo rozhodnutí použít náš veškerý jistící materiál do ledu a provést urychlené slanění asi dvěstěmetrovým úsekem. Důvodem byla reálná hrozba vysoké intenzity pádu kamení. Sice to na jednu stranu znamenalo zanechat jištění ve stěně a tím o něj definitivně přijít, ale pro mluvila možnost utéci z místa s největší pravděpodobností kolize s padajícím kamením.

Jak to vlastně s těmi kameny funguje?
Jsou v ledu, a jakmile se sluníčko opře do stěny, skála začne pracovat, pukat a kameny začnou padat dolů.

Takže ta hora je hodně těžká?
Ta naše cesta byla těžká. S horou je to ovšem obecně tak, že i lehká cesta se může stát znatelně problémovou, třeba už ve chvíli, kdy se začnou dít nějaké nečekané průšvihy. Pak záleží na tom, v jaké části výstupu se zrovna nacházíš, nebo v jakém rozpoložení. Když jdeš nejjednodušší cestou takzvanou klasickou výstupovou trasou s dalšími lidmi, tak z mého úhlu pohledu se to nedá rozhodně označit jako těžká výstupová linie. Pro laika to bude těžké. Pro rutinéry jako jsme my, to může být vlastně běžný proces.

Kolik hodin slaňování jste měli v onen tragický okamžik ještě před sebou, abyste se dostali do bezpečí?
Dva dny do základního tábora, den v té stěně. My jsme byli vylezlí nahoru vlastně "pouze" jeden den někde kolem sedmi tisíc metrů. Ale lezení vzhůru a slézání není stejně rychlé. Vylézání je přirozený proces, slézání je těžší a pomalejší a trvá trochu déle.

Jak to vlastně vypadalo, s jakými pomůckami jsi to slézal?
Měl jsem dva cepíny a mačky, na kterých jsem v té stěně visel. Když Zdeněk spadl, vzal s sebou všechno, i lano. A já tam zůstal trčet jak tvrdé Y.

Dolů se řítil kilometr. Obrovskou rychlostí

Řekni mi ještě jednou, co vlastně udělal blbě?
Měl malinko pootočenou karabinu, a jak se přitahoval, bundou ji nadzvedl přes takovou hranu a ona se mu přes zámek vycvakla. Zmizel, aniž by si uvědomil, že se něco stalo. Během sekundy nabral obrovskou rychlost. A pak po 100 metrech narazil na první skalní barieru. Tělo ztratilo jakoukoli vládu. Myslím, že už tam nastal konec. Pak padal dál zbývající necelý kilometr. Skončilo to poměrně rychle.

Co jsi dělal ty?
(Hořký smích) No, co jsem dělal, začal jsem přemýšlet, jak se dostat co nejrychleji dolů. Zdeněk spadl se vším a já tam visel na cepínech a na jištění. Věděl jsem, že za nějaký čas začnou padat kameny. Pod stresem jsme zvyklí to dělat už léta, ale tohle bylo jiný. Zmizí ti kámoš, to je první věc, šok. I když než se rozjede, chvíli to trvá, než si naplno uvědomíš, co se vlastně stalo.

Co pak?
Rychle jsem pochopil, že jediný, co se dá dělat, je ty šrouby vyndat, zůstat viset na cepínech a pokusit se koncentrovat, abych taky nesletěl. Vycvaknul jsem se tedy z jištění a začal dělat pomalu kroky dolů. Ten šok se trochu utlumí, protože jsi koncentrovaný na něco jiného. Nakonec mně trvalo skoro sedm hodin, než jsem slezl až ke Zdeňkovi dolů. Musel jsem udělat deset tisíc pohybů a ani jeden blbě. Musel jsem to nějak udělat, protože jsem chtěl žít. Blbý bylo, že se na tebe pořád valí myšlenky, co se stalo, takže chvílemi soustředění ztrácíš.

Marek Holeček leze na Cikánský guláš v Adršpachu.

Marek Holeček leze na Cikánský guláš v Adršpachu.

Nepanikařil jsi?
Hlavně jsem se soustředil na to, na co jsem za ta léta naučený. Ale chvilkami to přišlo, vyhrkly ti slzy a začal ses třást. Trvá to třeba 15 sekund a pak to zase dostaneš pod kontrolu. Blbý bylo, že do toho začaly lítat šutry. Jsi pod tímhle zoufalým tlakem a nemůžeš s tím nic provést. A kolem tebe lítají kameny rychlostí 180 kilometrů za hodinu. Kdyby tě jediný trefil, nemáš šanci.

Jak jsou ty kameny velké?
Mají různou velikost, ale ona bohatě stačí velikost golfového míčku. To tě sundá, jako když do tebe někdo praští kladivem. Ale naštěstí do mne ani ťuk. Dolů jsem šel hodiny a nakonec jsem to téměř přestal vnímat, protože jsem věděl, že nic neovlivním.

A pak jsi k němu slezl.
Po té cestě máš tendenci s ním mluvit. Třeba se ti zdá, že se hýbe. Ale u něj mi bylo naprosto jasný, že byl hned konec. Popisovat to nehodlám. Zdeněk se naštěstí zastavil v trhlině. Nic s ním už neuděláš. Odtamtud ho ani nemá kdo a jak vyndat. Ta stěna je sice nejhezčí z celého kopce, je přímo na ráně, ale za celou historii v ní byli před námi jen dva lidi, Valerij Babanov ještě s jedním Rusem. Myslím, že se tam ani nikdo jen tak nedostane. Abychom ho transportovali dolů lidskými silami, byl nesmysl, nehledě na to, že by se vystavovali nebezpečí další lidi. A pak, to už není ani ten člověk, jak jsi ho znal. To živé z něho odešlo.
Nakonec jsem dolezl pod patu kopce, musel jsem ještě přeběhnout nepříjemné trhliny rozbitého ledovce, až za nimi jsem vlezl do našeho depozitního stanu. Přespal jsem tam ještě jednu noc a další den jsem došel do základního tábora.

Výška tě likviduje. Neustále, neúprosně

V kolika tisících se to neštěstí stalo?
V sedmi tisících. Je to složité na dýchání, ale já bych z toho nedělal vědu. Člověk, který je na to zvyklý, tam jde už s tím, že nějakým způsobem musí fungovat. Pro normálního smrtelníka je to těžko představitelný, ale když už s tím máš nějakou zkušenost a víš, co máš dělat, je to jen jeden z atributů, které ti to ztěžují.

Jen pro srovnání čtenářům. Jaký je to rozdíl třeba oproti čtyřem tisícům metrů, výšce někde hodně vysoko v Alpách, kterou si ale lidi ještě umí představit?
Omezuje tě to. Nemáš pocit, že nemůžeš něco dělat, ale jsi omezený tím, co můžeš dělat. Když se z takové výpravy vrátíš, dochází k výrazné atrofii svalstva. Když tam hodně nahoře budu 10 dní, přijdu o sedm kilo svalové hmoty. Něco nepředstavitelného. To se ti nestane nikde jinde, na žádných ultramaratonech. Tady to máš dané tím, že jsi dlouhodobě pod tlakem, jsi tam i v noci ve spánku pořád v napětí, které z tebe pořád něco sosá. A ta výška tě prostě likviduje.

Co se to tam vlastně s člověkem děje?
Asi od pěti tisíc metrů nastává proces, kdy se vyžíráš zevnitř. Nějaké tukové zásoby jsou nesmysl. Když jsi sportsmen, jsou minimální. Jsi natlakovaný, našponovaný a pak ze sebe najednou vydáš maximum. Příjem potravy a výdej jsou v obrovském rozdílu. To je likvidace. Nemůžeš tam být dlouho. I kdybys jen ležel, je za chvíli po tobě. Tím, že do toho dáš ještě těžký pohyb a jedeš třeba čtrnáct hodin v kuse, přijedeš nakonec domů úplně zdevastovaný.

Jak dlouho ti trvá, než se dáš do kupy?
Než se dostaneš do rozumné fyzické kondice, zabere to minimálně měsíc. Že máš pocit, že nejsi unavený. Ale to ještě neznamená, že máš nabranou původní váhu. Proces uzdravování nastává až pak.

Moje zásadní otázka je: Do stěny jdeš raději s někým, koho znáš, nebo s někým, kdo je top top třída, ale moc ho neznáš?
Přátelství je další věc, která do toho vstupuje a ovlivňuje to. S kamarádem nemusíš řešit základní lidské problémy. Ty máš vyřešený, máš s ním soulad. Ve stěně si musíte věřit, protože si navzájem odevzdáváte životy. Věříš mu, nejen že tě jistí, ale že nenastane nějaký rozpor, že se tam nezačneš o něco handrkovat. To bys měl další věc proti sobě. Už takhle jich je dost. Těch dobrých lidí nejsou mraky. Pro mne byl Zdeněk "výhodná koupě" a já myslím, že to tak bylo i opačně. Každý dával něco.

Vy jste vlastně měli úspěšný rok?
Na jaře jsme udělali úžasný výstup na horu Talung ve východním Nepálu, který bude možná i mezinárodně oceněn. To byl masakr. Za sedm dní jsme zdolali severozápadní hranu v alpském stylu a zároveň jsme si to nádherně užili. Je to na východní hranici Nepálu se Sikkimem, kde je svatý klid, málo lidí, protože je tam složitý přístup. Nikde nikdo v amfiteátru snů. Krásné kopce okolo. Měl to být zároveň Zdeňkův poslední rok v takovém lezeckém nasazení. On se zabil téměř v den svých narozenin.

S partnerkou lezení moc neřeším. Nechci ji děsit

Co tvoje životní partnerka?
Zda se cítí šťastná? To je otázka na ni. Dnes je to asi dvanáct let, co do toho naskočila. Máme společné koníčky, ale ona je jiná duše. Taková klidná síla. Nachází si zábavu v jiných věcech, kde já bych se zbláznil, nebo by mi to tak nesedlo. Je třeba velmi úspěšná v práci, dělá manažerku ve společnosti, která má na starosti energetické nápoje. Spolu pak rádi jedeme do tepla, třeba na Sardinii, nebo do Thajska. Zima pro ni rozhodně není. Ani bych ji tam nikdy netahal.

A jak prožívá tvé expedice?
Nesnažím se ji tím vším nějak moc otravovat. Dokáže se zaměstnat. Nahlásím, kdy odlétám a kdy přilétám, a pak si maximálně zavoláme občas přes saťák. Proto jsem také nedělal nikdy on-line přenosy, což je dobré sponzorsky a je to krmení pro ty, kteří stejně jen čekají na to, kdy se zabiju. Ale abych to dělal pro lidi, jež neznám, na úkor svých blízkých, to dělat nebudu. V tomhle mám jasno.

Co teď? Už tu jsi nějaký týden, koukáš zas do mapy a plánuješ? Je to přece tvoje profese, ne?
Hele, upřímně, předně to je zábava. Baví mě to a primárně na to nekoukám jako na příjem peněz. Peníze z toho chci, ale proto, abych to byl schopen financovat. Sponzorská činnost mi výdaje výpravy pokryje, byť je to někdy boj. Za to musím odvést psaní článků, přednášky, spolupráci s Českou televizí, filmové zpracování. A to jsou pro mě nové zábavy. Otázka je, zda to za to všechno stojí. Já si myslím, že přináším často záběry, které jsou naprosto výjimečné hlavně díky nádhernému prostředí a jedinečnosti místa, kam buď lidská noha ještě nešlápla, nebo se tam dostalo pouhé promile lidí.

"Zajímavé,vyrážím stále do světa a přitom nejlepší lezení mám doma."

Panenské srázy Kyasharu v Nepálu

Panenské srázy Kyasharu v Nepálu

A plány?
Chtěl bych na přelomu roku odjet na Antarktidu, kam jsem chtěl právě se Zdeňkem. Mám složenou zálohu na loď, ale hledám hlavně chuť tam odjet. Přeci jenom hned najít náhradu lusknutím prstů za Zdendu je těžký. Nicméně už teď začínám zase cítit to správné svrbění v konečkách prstů a věřím, že s partou mých kamarádů, se kterou tam jedu, se bez větších problémů povede adekvátně překlenout bolestnou mezeru.

Jisté podoby moderního horolezectví jsou až zvrácené

Jakou máš horolezeckou filozofii? Co a jak hlavně lezeš?
Hlavně prvovýstupy tam, kudy ještě nikdo nelezl. A lehkým alpským stylem. V tom je ta zábavnost. Buď můžeš sbírat statistiky, zařazovat se do tabulek, nebo hledáš především zábavu, a tím sleduješ onu základní myšlenku: vylézt na kopec a udělat tam novou cestu. Srovnat si v hlavě, jestli je to, co jsi vymyslel, reálné.

Lezení se dnes rozštěpilo do různých směrů.
Jasně, ale to je naprosto přirozený proces. Koukni se na atletiku, tam máš také hodně disciplín. To mé lezení je vlastně desetiboj různých lezeckých disciplín. Ani jednu nemůžeš vynechat.

Zkusíš onen "desetiboj" popsat?
Je to těžké, protože kopce jsou limitované vždy něčím, co tam převažuje. Třeba na hranici osmi tisíc metrů jsi především omezovaný zátěží kvůli nedostatku kyslíku. To ti zároveň automaticky snižuje možnost lézt tam nějaké těžké gymnastické kousky. Musíš to tomu přizpůsobit. Vstupuje do toho i únava, nedostatek odpočinku, velký stres ze složitého návratu. Vše se sčítá. Dám ti jednoduché přirovnání. Je to, jako by šla po ulici hezká ženská a ty ses zamýšlel nad tím, co musíš všechno udělat, abys dosáhl svého cíle. Převedeno na horolezení, je to těžko definovatelný sport. Je to životní styl, kde máš možnost se realizovat, vyzkoušet svoji představu, zda je reálná. A děláš pořád něco nového, co má v sobě dráždivost prvních kroků. Těžké cesty se opakují jen málokdy.

To je také rozdíl oproti komerčnímu lezení?
Já vlastně nevím přesně, co je to komerční lezení. Snažím se na tom taky vydělat, ale nejde mi jen o to. Nejsem cestovka, abych někomu něco zprostředkovával za peníze. Nemám kolem sebe mraky lidí. Je v tom vlastně určitá nespravedlnost. Koukáš se třeba na ty Gašerbrumy, kam za sezonu vyjde na 150 lidí. Na Everest, když je dobrý den, vyjde přes sto lidí. Rekord je asi 250 za den, to je neuvěřitelné. Oni tam vyfixují cestu tak, aby se jich tam dostalo co nejvíc. V jednom zúžení například umírali lidi jen proto, že čekali dvě hodiny, až projdou ti, co lezli nahoru. Mezitím jim došel kyslík. To je až zvrácený.

Takže Mára Holeček na Everest nikdy nevyleze?
Já bych určitě hledal jinou cestu, kudy se tam dá vylézt. Mě by tohle nelákalo. To neznamená, že tím opovrhuji. Každý má nárok na to tam vylézt. Otázka je, zda na to všichni mají zkušenosti a fyzičku, ale to už není moje věc. To není, jako když přijdeš s balíkem peněz na burzu a hodíš ho tam. Tady hodí v plen svůj život kvůli ješitnosti, že se musejí dostat na vršek a mít obrázek, aniž by valná většina měla základní dovednosti pohybu ve vysokých horách. Je to bláznovina, ale je to jejich věc. Já mám pořád na výběr tisíc jiných možností, jak si užít zábavu.

Už tě nečeká odškrtávání osmitisícovek?
To je dávno přežité. Zajímavé to bylo, když to dělal poprvé Reinhold Messner a pak Jerzy Kukuczka, který ho vlastně pronásledoval a šlo mu navíc o prvovýstupy. Messner byl i pragmatik, věděl, že se z toho dá udělat byznys.

Někteří mu to vyčítají, co ty?
Nikdy bych mu to nevyčítal. Svoje si odsloužil, na prvních výpravách byl excelentní, opravdový tahoun, který propagoval nový směr právě těch alpských výstupů. Chytil dobu, ještě to uměl a úžasně propagoval velehory.

Zpět k osmitisícovkám…
Lidí, co je zvládli všechny, přibývá každým rokem. Co tomu můžeš přinést nového? Jen se zapsat do análů. Někdo už jede dokonce druhé kolo. Letos to dokončí nějaký padesátý, či šedesátý člověk. Vrchol horolezení prostě zůstává pořád stejný. Zkusit najít novou linii, novou cestu.

Nepřehlížejí kvůli osmitisícovkám lidé zajímavější vrcholy?
Je srandovní, když vidíš, jak se doslova valí expedice na osmitisícové vrcholy, ale pod nimi jsou tisíce dalších, téměř nedotčených vrcholů. Těsně vedle máš kopce, které jsou kousek pod osmi tisíci. Třeba Gašerbrum III a tak dále, kde přes dvacet let nikdo nestál. Přitom kopce těžké a nádherné, přesto o to nikdo ani nebrnkne, což je neuvěřitelný. Můj cíl by byl třeba Mašerbrum, který má o sto, dvě stě metrů méně než vedlejší osmitisícovky. Jsou tam údolí, která jsou naprosto klidná, kde nejsou vůbec žádní lidé. A najdeš tam opravdu to ticho hor.

Když je nejhůř, pomáháš si něčím? Věříš v boha?
Vyrostl jsem na křesťanských základech. Ale že bych chodil do kostela z jiného důvodu, než že se jdu podívat na tu velkolepost stavby, či krásu místa, to ne. A že bych měl nějak konkretizovaného pánaboha, to už vůbec ne. Věřím v něco. A přiznám se, že věřím nebo se k víře obracím v okamžiku průseru. V tom jsem pokrytec. Věřím taky v sílu přírody, ale úplně ze všeho nejvíc věřím v to, že člověk nemá škodit, protože ta energie se ti nějak vrátí.

Trápíš se někdy?
S věcmi, s nimiž nemohu nic udělat, se netrápím. Vůbec. Nechci nad nimi přemýšlet, aby mi nekradly čas. Dokud mě nic netrápí fyzicky, neřeším to. Když s tím nemůžu nic udělat, smiřuji se s tím. To je, jako když s lety přibývají bolesti. Kotník bolí. Ale nebolí natolik, abych nemohl každý den běhat. On se rozeběhne. Tak se na to vyprdnu. Co by mi tam dali? Karbon? Ok, až bude úplně v čudu, tak tam dám karbon a bude to. S čím nemůžu pohnout, to neřeším. Nechám to žít.

Autoři: ,

Nejčtenější

Elitní base jumper Rus Rozov zahynul v Himálaji

B.A.S.E. jump

Rus Valerij Rozov, který se věnoval extrémnímu base jumpingu z velehor, zahynul o víkendu při nehodě v Himálajích....

Kalendář Pirelli 2018 se představil: zbavuje Alenku v říši divů nevinnosti

Alenka zbavená nevinnosti: Duckie Thotová

Je průkopnický, excentrický, magický. Kalendář Pirelli pro rok 2018 nabídne příběh Alenky v říši divů, se surreálnou...



Nahota je pro mě přirozená, svoje tělo mám ráda, říká MOgirl Ilona

„Ráda si dělám radost,“ říká MOgirl Ilona.

Je upřímná a přiznává, že automaticky očekává, že od druhých se jí dostane téhož. „S každým člověkem se pro mě otevírá...

S ženou Anděla smrti na rande: jak Mosad pokazil hon na Mengeleho

Anděl smrti Josef Mengele v roce 1956.  Kvůli dokladům ho tehdy vyfotografovala...

Ani proslulému Mosadu se nikdy nepodařilo chytit masového vraha v bílém Josefa Mengeleho. Jednou nevybral správného...

Experiment z Tuskegee: cílem je nechat černošské „pacienty“ zemřít

„Hlavně jim nepodávat léky.“ Čtyři desetiletý trvající pokus v americkém...

Ona studie trvala čtyřicet let. Afroamerickým rolníkům, kteří byli její obětí, vědci neřekli, jakou nemocí trpí, a...

Další z rubriky

Špičky dun strojem prorážíme, říká Gabriela Novotná, která se chystá na Dakar

Nehoda a zranění mě nakonec paradoxně zrychlilo, říká Gabriela Novotná.

Je potřeba fyzická síla, jezdkyně přece krotí pekelně těžkou mašinu. Pak i sebevědomí a nezbytná je také technická...

Jako dítě jsem na kole terorizoval policii, říká biketrialista MacAskill

Kluk ze severozápadního Skotska, který se stal světovou hvězdou. Danny...

Psali o něm v New York Times, před pěti lety v Londýně nesl olympijskou pochodeň a časopis National Geographic ho v...

Šimpanzi jsou cholerici, říká jejich ošetřovatel

„Pro mě je to práce snů,“ říká ošetřovatel primátů v hodonínské zoo Lukáš...

Jejich křehkou důvěru si vydobyl až po několika letech, ve střehu však musí být stále. Jeho svěřenci jsou silní,...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.