Kdo dnes přijede do zaniklé obce Pavlův Studenec nedaleko Tachova, najde tu nedaleko hranic s Bavorskem už jen pár náhrobků a u nich ceduli: „Obnova hřbitova podpořena Česko-německým fondem budoucnosti, červen 2008.“
Před druhou světovou válkou zde přitom žilo na 1 400 sudetských Němců, kteří neřekli vesnici jinak než Paulusbrunn. A právě zde chodil do školy Max von der Grün, později světově uznávaný německý spisovatel, který se proslavil mimo jiné otevřeným popisem vzestupu nacismu.
Jako kluk byl svědkem dramatických, krvavých a pro mnohé i překvapivých událostí druhé poloviny 30. let na česko-německém pohraničí. Viděl, jak zdejší zfanatizovaní čeští Němci začali udávat i své soukmenovce, kteří pro nacismus nehorovali a odmítali rozbíjet Československo. Nakonec spolu se svou matkou a nevlastním otcem prchal ze zdivočelých Sudet, aby nedlouho poté jeho otčíma na udání zatklo gestapo za jeho antifašistické postoje a duchovní vyznání.
Na základě těchto vzpomínek posléze Max von der Grün napsal slavný román Dva dopisy Pospischielovi, který poprvé vyšel v roce 1968. Je svědectvím doby, kdy Němci vyháněli Němce.
S cejchem antifašisty
Když se 25. května 1926 narodil v Bavorsku pár kilometrů od české hranice malý Max von der Grün, jeho biologický otec se o něj nezajímal. Matka Margareta pocházela ze zchudlé francké šlechty rodu von der Grün a pracovala na obou stranách „čáry“ jako posluhovačka. V Pavlově Studenci si kolem roku 1933 našla nového manžela jménem Albert Mark. Podle některých pramenů to byl Čech, podle jiných pocházel ze smíšeného manželství.
Rodina v obci však tak či onak mezi místní sudetské Němce nezapadala. Mezi samými katolíky se hlásila k protestantům, Maxův otčím byl navíc členem takzvaných Badatelů Bible, později známých jako svědci Jehovovi. A hlavně – ani Margareta, ani Albert nesympatizovali s fašismem, který v Německu rok od roku sílil.
Albert se živil jako švec, což mu moc nevynášelo, ovšem ačkoliv věděl, že může jít přes hranici do blízkého Bärnau, kam docházela většina místních lidí pracovat do tamních perleťáren, zůstal u verpánku. Viděl totiž, jak jeho sudetoněmečtí sousedé, kteří tam pracovali, rychle „naskakovali“ na protičeskou propagandu tamních nacistů. A s tím Albert Mark nechtěl mít nic společného.
„Přestože byl považován za nejlepšího ševce v okolí, lidí přicházelo méně a méně, kontakt s ním byl pro ně nebezpečný, vědělo se, že nesouhlasí s režimem (nacistickým, pozn. red.),“ vzpomínal později Grün na rok 1937.
Noční útěk za hranice
Vztahy mezi více než třímilionovou německou menšinou v Československu a Čechy se zvláště po nástupu Adolfa Hitlera k moci rok od roku zhoršovaly. V obecních volbách na jaře 1938 už rozbíječi republiky ze Sudetoněmecké strany (SdP) Konrada Henleina získali kolem 90 procent hlasů českých Němců.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
V září 1938 propuklo otevřené sudetoněmecké povstání, které sice československé bezpečnostní složky spolu s armádou rychle potlačily, ovšem rodina tehdy dvanáctiletého Maxe von der Grüna už nechtěla na další eskalaci násilí nebo dokonce na válku čekat a jen pár dní před podpisem osudové mnichovské dohody Pavlův Studenec opustila.
Grün ve svém románu Dva dopisy Pospischielovi vzpomínal na rychlý úprk, kdy se nočním lesem snažili dostat k prarodičům do Německa, zatímco je jejich sudetoněmečtí sousedé pronásledovali a stříleli na ně. „Buď upřímná, mami, sama jsi mi vyprávěla, že tenkrát byli všichni psi, ti nejhorší psi, takže když Němci obsadili Sudety, museli Sudeťáky krotit,“ napsal.
Na rozbíjení republiky, vraždy Čechů a následné pomnichovské odtržení pohraničních oblastí od Československa vzpomínal takto: „Davy zfanatizovaných sudetských Němců tísnících se ve špalírech na náměstích a podél silnic známe všichni. Přibližně 10 procent populace žijící v česko-moravském pohraničí však heslo henleinovců Chceme domů – do Říše odmítalo. Vedle zbytků etnických Čechů a těžce sužovaných Židů tu existovala řada názorových oponentů,“ přibližuje Grün sudetoněmecké antifašisty, ke kterým patřili, jak už víme, i spisovatelova matka a otčím.
„Čechoun, Čechoun!“
Brzy po příchodu do Německa byl Grünův otčím zatčen, pravděpodobně na udání souseda z Pavlova Studence. Stejně tak na něj však mohl poštvat gestapo některý z německých vesnických farářů, kteří s oblibou při kázání vystavovali obrázek Hitlera. „Muži v černých kabátech vyskákali před naším domem z auta, jeden vyšrouboval řídítka z otcova kola a vytáhl časopisy,“ vzpomínal Max, který vše sledoval ze sousedova stohu.
Matka spisovatele Maxe von der Grüna Margareta
Podzim 1938, nově ustavená Říšská župa Sudety. Říšská policie odvádí skupinu zejména místních Němců - antifašistů, Kraslicko.
Gestapáci šli zřejmě najisto. Jehovisté byli od roku 1933 v Německu postaveni mimo zákon a náboženské texty se tak z Čech do Německa musely pašovat. A i tohle na Maxova otce zřejmě někdo udal. Albert Mark za to poté prošel několika nacistickými lágry a po válce se z nich vrátil v zuboženém stavu.
Podobný osud čekal i tisíce dalších českých Němců. Zatímco Češi utíkali ze Sudet do zbytku okleštěné republiky, nacisté rozjeli perzekuci tamních německých antifašistů, kteří v pohraničí zůstali. „Po záboru Čech bylo pozatýkáno sedm tisíc sociálních demokratů, 1 400 komunistů a nespecifický počet další názorových menšin,“ připomněl román Dva dopisy Pospischielovi dobu, kdy bylo Maxovi 12 let.
Tehdy také začal na německé straně hranice chodit do nové školy, kde zakusil velmi těžké období. „Mrzí mě, že za tebou děti běhaly a pokřikovaly na tebe Čechoun, Čechoun,“ parafrázuje Grün v knize slova své mámy poté, co jeho spolužáci začali do třídy chodit v hnědých košilích a dávali se k Hitlerjugend, zatímco jemu matka členství v nacistické mládežnické organizaci zakázala.
„Ve škole mě označili za kacíře. Jednoho dne navrstvili spolužáci před náš dům klestí, hromadu zapálili a upálili na ní dva vycpané panáčky, představující mého otce a mne. Stál jsem u okna a pozoroval oheň, matka seděla u kamen a plakala. Tu myšlenku, jak jsem se později dověděl, nakukal dětem farář,“ vylíčil pozdější světově uznávaný spisovatel.
Slavná kniha z naštvanosti
O několik měsíců později vypukla druhá světová válka a Max von der Grün musel po dovršení sedmnácti let narukovat do wehrmachtu. Ve Francii padl do zajetí, byl odvezen do Spojených států, kde pracoval na plantážích a po večerech četl díla proslulých spisovatelů, Hemingwaye nebo Steinbecka.
Do Německa se Grün vrátil až roku 1946. Na mnoho let zakotvil mezi horníky, z jejichž prostředí vzešly jeho první úspěšné romány, například Bludička a oheň. Mimochodem, na zfilmovanou premiéru právě tohoto díla přijel roku 1967 na festival do Prahy.
Grün se stal také velkým kritikem poválečného kapitalismu, průmyslové a finanční oligarchie. „Jedním z hlavních účelů táborů jako Dachau, Osvětim I, Mauthausen, Ravensbrück a další je komerční zisk. Byla to esence dokonalosti nekontrolovatelného a neregulovaného kapitalismu,“ tvrdí se v knize Dva dopisy Pospischielovi. Tu začal psát po smrti otčíma v roce 1965, kdy byl naštvaný, že trpěl v koncentračních táborech a přitom nedostal odpovídající odškodnění, na rozdíl od Němců vyhnaných z Československa.
Grün však kritizoval i „komunistickou“ cestu, jakou zvolili východní Němci. Zemřel v Dortmundu roku 2005.
