„Větší šanci máte, že vás současně zasáhne tornádo, uhodí do vás blesk a navrch vás v onen moment ještě smete hurikán,“ odtušil pro magazín National Geographic odborník na meteority Michael Reynolds. Chtěl tím říci, že paní Hodgesová měla opravdu gigantické štěstí. Nebo neštěstí, jak chceme.
Meteority přitom nejsou výjimečnou návštěvou z kosmu. Jejich velká část však skončí v oceánech a většina z nich je extrémně malá, protože se v letu rozruší. „Prach na nás padá skoro pořád,“ líčí geoložka Cari Corriganová v magazínu The Smithsonian.
Letadlo? Sověti? A není to výzvědné zařízení?
Jenže paní Hodgesovou si vyhlédl odolný kousek z vesmíru. Byl starý čtyři a půl miliardy let, vážil skoro čtyři kila a svištěl rychlostí kolem dvou set kilometrů v hodině. A k zemi se řítil s velkou parádou – vydával načervenalé světlo, které upoutalo pozornost obyvatel státu Mississippi, Alabama a Georgia.
Přesně ve dvě hodiny a šestačtyřicet minut odpoledne se 30. listopadu roku 1954 trefil do střechy domku ve městečku Sylacauga, projel jí, poté stropem. Následně vzala návštěva z kosmu útokem masivní dřevěný rozhlasový přijímač, aby jako poslední v řadě atakovala samu paní domu, která se oddávala odpolednímu šlofíku na kanapi. Meteorit o velikosti většího pomeranče ji trafil rovnou do boku.
Když Ann Hodgesovou rána probudila, vyděsila se. „Myslela jsem, že nadešla moje hodina,“ líčila později pro list Weekly World News. Když seznala, že přežila, nebylo pro ni ani pro její matku, která byla v domě též, snadné zorientovat se a rozpoznat, co se vlastně stalo. Asi se zhroutil komín, soudily nejprve podle prachu, který prostoupil celou budovu.
Gary Dahl prodával šutry jako domácí mazlíčky. Vydělal na tom miliony Vypadalo to jako ulítlý opilecký nápad z baru a ulítlý opilecký nápad z baru to také byl. Jenže tak originální a vtipný, že se chytil. Gary Dahl začal v 70. letech prodávat Američanům kameny jako domácí mazlíčky místo zvířat. Kus za necelé čtyři dolary. Prodal jich spoustu a stal se milionářem. |
Lidé, kteří se začali k domku sbíhat, však očekávali docela jinou zápletku. Soudě podle červené záře měli za to, že na dům spadlo letadlo. Nález podivného kamene a rýsující se obrovská modřina na těle nebohé ženy celou věc samozřejmě komplikoval. Byl to však opravdu jen kámen? Americká společnost byla prostoupená podezíravou atmosférou produkovanou studenou válkou, sousedé i úřady proto prozíravě dumali: nemůže to být podlý útok Sovětů?
Podezřelý objekt, pokrytý černou, saténovou substancí asi milimetr tlustou, proto nakonec skončil v rukou vojáků ze základny Maxwell Air Force Base. Ti přinesli rozřešení: je to meteorit. Tím skončila vesmírná část příběhu. Odstartovat měla ta zemská, vlastně docela přízemní. Následovala totiž právnická bitva o to, komu kámen patří.
Příliš vesmírné sousto pro příliš zemité lidi
Ann Hodgesová s manželem Eugenem totiž vycítili, že by jim skrze kámen mohl kosmos nadělit lepší osud. Koneckonců, z paní Hodgesové se stala svého druhu celebrita, střídali se u ní novináři, každý chtěl rozhovor s prvním člověkem na světě, jehož zasáhl předmět z vesmíru. O paní Hodgesové a meteoritu věděl celý svět. A kámen tak vstoupil, jak manželé doufali, na světový trh.
A opravdu, projevila o něj zoufalý zájem Univerzita v Novém Mexiku. Kalifornský institut technologie vyslal telegram, aby se dotázal, zda je kámen poškozený, nebo nikoli. Chtěla ho respektovaná instituce The Smithsonian.
Pozdravy z vesmíruAnn Hodgesová byla prvním člověkem, jehož meteorit prokazatelně zasáhl, lidstvo však od té doby eviduje i další případy, jak uvádí server Space. V roce 1992 se roztříštil ohnivý meteorit nad Spojenými státy a jeden z úlomků dopadl na auto Michelle Knapové. Server The Smithsonian dodává, že později se kámen prodal za pět tisíc dolarů. O dva roky později čelil vesmírnému útoku Jose Martin ze Španělska. Meteorit o hmotnosti 1,4 kilogramu prolétl předním sklem jeho vozu a skončil na zadním sedadle. V roce 2009 se malinký meteorit o velikosti hrášku trefil do tehdy čtrnáctiletého německého chlapce Gerrita Blanka. |
Jenže tu byla ještě paní Birdie Guyová, majitelka domku, který si Hodgesovi pronajímali. A ta se přihlásila s tím, že dar z vesmíru, o který je takový zájem, patří vlastně jí. Protože ho kosmos vyslal do její nemovitosti. Paní Hodgesová samo sebou nesouhlasila: „Myslím, že ho Bůh zamýšlel pro mě. Vždyť to právě mě nakonec trefil!“
Vesmírná událost tak měla velmi hokynářský konec, který meteorit přisoudil manželům Hodgesovým. Své domácí však museli zaplatit pět set dolarů. A nebyla to investice, která by se vyplatila. Právní půtky se vlekly přes rok, zájem mezitím ochladl, v hledání kupce své trofeje nebyli úspěšní. Artefakt z kosmu nakonec skončil na podlaze jako zarážka pro dveře. V roce 1965 ho manželé darovali Alabamskému muzeu národních dějin, jak uvádí server The Smithsonian.
Ann, která si od incidentu stěžovala na noční můry, prodělala nervové zhroucení, v roce 1964 se s mužem rozvedli. Ann zemřela v roce 1972 ve věku dvaapadesáti let. Podle svého muže se z toho, co se stalo 30. listopadu 1954, a chaosu, který jim vstoupil do života, nevzpamatovala. Ředitel muzea v Alabamě Randy Mecredy soudí, že to byla upřímná slova. Ann podle něj nebyla osobou, která by usilovala o to být ve středu reflektorů. „Hodgesovi byli velmi prostí, vesničtí lidé. Opravdu si myslím, že všechna ta pozornost byla jejich zhoubou,“ říká.
Mimo mediální dění se poté odvíjel příběh jiného obyvatele ze sylacaugské oblasti, pana Julia McKinneyho. Když jednoho dne na kozlíku mulou taženého povozu narazil na cestě na podivný černý kámen, odšoupl ho prostě jen na kraj stezky, aby se ho zvíře nebálo. Když se však doma dověděl o pádu pozdravu z vesmíru do domu Hudgesových, pro objekt se vrátil. A opravdu, prokázalo se, že to je kus z téhož meteoritu. A neváhal. Z prodeje si prý, podle serveru The Smithsonian, koupil auto a dům.
Svého kupce si nakonec našel i onen kus meteoritu, který uštědřil modřinu paní Hudgesové. V roce 2017 ho aukční síň Christie’s prodala za sedm a půl tisíce dolarů.
