Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Michael's Uncle: revoluce, hardcore a drogy

  15:00aktualizováno  15:00
Je to jeden z nejsilnějších příběhů české rockové hudby. Krkolomnou epopej kapely Michael's Uncle, která stojí v základech domácí hardcorové scény, popisuje časopis Filter.

Michael´s Uncle

Nesmírně talentovaní hudebníci spolu začali hrát dva roky před sametovou revolucí, která je vynesla na tvůrčí vrchol. Nadšení z otvírání prvního pražského rockového klubu, vlastního vydavatelství a úspěšných zahraničních turné ale záhy vystřídalo drogové peklo. Dnes slaví dvacet let existence a sami se diví, že to vůbec přežili.

 „Atmosféra byla taková, že můžeme všechno. Že si s klidem můžem dovolit i to, co nejde a že to vždycky musí skvěle dopadnout, že nic nemůže skončit špatně,“ vzpomíná dnes na dobu Sametové revoluce charismatický frontman Amrit Sen. „No a to byl zásadní omyl.“

Amrit hned na začátku našeho rozhovoru vytahuje z batohu podivný přístroj, kterým se bodne do prstu. „Musím pořád kontrolovat výdaje a příjmy energie,“ vysvětluje.

Amrit má tři roky cukrovku. Je to jeden z pozůstatků divokých drogových a alkoholických období, kterými si v životě prošel. Přitom na začátku všechno vypadalo jenom jako velké neškodné dobrodružství.

Období útlaku a euforie  

 „Zkoušeli jsme asi tejden a pak jsme na to vlítli. Byl to opravdu šílenej nářez. Slyšel jsem kdysi nahrávku z diktafonu, která už bohužel neexistuje, a po každý písničce se spustí neuvěřitelnej řev. Fakt jak beatlemánie,“ vzpomíná kytarista a zpěvák Petr Stanko na první koncert Michael's Uncle.

Ten proběhl v Praze, v tehdejším Klubu architektů, z nějž později vzešla Linhartova nadace, provozovatel klubu Roxy. Namačkat se tam mohlo tak sto padesát lidí. Psal se rok 1987 a do té doby tu nikdo nehrál tak tvrdě, rychle, přesně a s takovou dávkou agrese.

„Myslím, že to byl pro všechny ohromnej šok,“ popisuje tehdejší náladu Stanko. „Ten koncert končil tak, že jsem kopnul do činelu a ten přeletěl celou místnost. Taky jsem si na to vyrobil kostým. Měl jsem  na sobě zelenej plášť a červenou hlavu, abych vypadal jako joint.“

Bylo jasné, kterou ze tří možností oficiální existence, jež tehdy hudebníci měli, si Michael's Uncle vyberou. Aby z nich byla prorežimní kapela, to nehrozilo a cestu bezkonflikní (oficiální termín  „poloprofesionální“) skupiny, kterou volila spousta metalových kapel s trochu alibistickým tvrzením, že „si chtějí jenom zahrát“ brzo rozmetal sám režim.

„Jednou k nám přišel do zkušebny nějakej osmdesátiletej čurák z místního úřadu ještě s nějakou ženskou, abychom jim teda zahráli.  Ta ženská neřekla za celou dobu ani muk,“ vzpomíná bubeník Jarda Stuchlý.  „Ten chlapík kdysi prej hrál na nějaký bicí, tak říká Jardovi: „Pořiď si dva kopáky!“ Asi chtěl bejt vtipnej a ukázat, že se vyzná,“ doplňuje ho baskytarista Ivan Klein.

Úředníkova žoviálnost ale měla zcela opačný dopad.

„Po týhle zkušenosti jsme si řekli, že definitivně sereme na nějaký přehrávky a snahu dělat to legálně. Ze začátku jsme si ještě mysleli, že se vyvarujeme nějakejch vyloženejch výpadů proti bolševikům, ale brzo se ukázalo, že jediná možnost je nechat to bejt, jak to z nás jde, a žádný brzdy si nedávat,“ vykládá dnes Amrit, jak se Michael's Uncle vydali – se štosem orazítkovaných bianco povolení od zřizovatele RAJ Praha 7 v kapse – vstříc budoucnosti, ve které se měli stát jedním ze symbolů Sametové revoluce a její euforie.

Jediné, co jim prý během razítkování zřizovatel řekl, bylo: „A kluci, hlavně žádný drogy!“

Vysílá Hlas Ameriky

Bylo jim všem kolem jednadvaceti. Petr a Amrit dělali topiče, Jarda myl okna a Ivan „byl trošku laxní, takže vždycky když neměl razítko v občance, tak šel do blázince.“

Jejich koncerty stíhal zákaz za zákazem. Policie je sebrala u zkušebny a obvinila z loupežného přepadení, Stankovu tehdejší manželku se pokoušela StB zlomit ke spolupráci, i protože jeho otec byl coby disident v zahraničí.

Michael's Uncle přesto hráli, nadávali na režim a jejich pověst se šířila celou undergroundovou scénou. Některé koncerty trvaly jen patnáct minut než dorazila policie, na jiných třeba doprovázeli britské kapely, které sem ilegálně přijely zahrát.

Represivní tlak vyvrcholil rok před revolucí na festivalu ve vysokoškolském klubu v Brně, kde kromě Michael’s Uncle hráli třeba Psí vojáci, Hrdinové nové fronty a další. Z oficiálně povolené studentské akce se měla stát věc politická.

„Všechno probíhalo v pohodě, my jsme hráli poslední. Začali jsme a pif, někdo přiběhl, že tam jsou policajti, ať skončíme,“ vzpomíná dnes baskytarista Ivan Klein. „Řekli jsme: My jsme sem nepřijeli kvůli tomu, abychom dostali pivo, my jsme sem přijeli hrát! Takže zavřete dveře a hrajem!“

Události, které následovaly, barvitě líčí Amrit. Tři pořádající studenti se skutečně rozhodli pro vzdor a podařilo se jim zavřít dveře klubu tak, že se policie nemohla dostat dovnitř. Policie proto odjela vzbudit rektora, vytáhla ho z pyžama, aby oficiálně sdělil, že organizátoři přetáhli povolený čas akce, který byl do deseti hodin.

„A ti studenti na to řekli: stejně je to průser, tak ať je pořádnej. Všechno, co je tady na baru, je všech, jdem do toho, zlikvidujem to a pak to nějak dopadne,“ popisuje Amrit, co se dělo dál.

„Kalilo se až do rána, protože to byl slušnej bar s kořalkama, vínem a vším. Když jsme všechno vypili, tak se otevřely dveře, venku už bylo ráno a antony. Policajti do nich začali nakládat lidi a rozvážet je do okolních lesů. Pořadatele sebrali. Všichni to byli studenti s dobrejma výsledkama, ale všechny z tý školy vyhodili.“

To už měl ale ekonomicky dysfunkční režim dost problémů sám se sebou.  Záhy vznikla petice, která obešla celé Čechy a Slovensko a která žádala jediné: aby organizátoři festivalu mohli dostudovat.

Petice se dostala také k známé postavičce pražské undergroundové scény, k Ivu Zázvorkovi, který ji dostal do vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky.

„Měli jsme o ty studenty popravdě docela strach,“ vzpomíná dnes Amrit. „Ale tentokrát se snad poprvý od tý doby, co jsem se narodil, stalo něco nevídanýho. Oni to odvysílali a místo zpřísnění represí škola vzala ty studenty zpátky! Dostali jenom podmínečný vyloučení! To byl pro nás první signál, že by se vážně mohlo něco změnit.“

Výlet za hranice

Někdy v té době také Michael's Uncle nahráli svojí první desku. Album - které nazvali prostě: Svině!  - vznikalo podobně jako většina podzemních nahrávek té doby a dlouhou dobu se šířilo jen ilegálně, na kazetách. I pro tu nejmíň zkušenou kapelu dneška jsou podmínky, za kterých vznikala pro svou autentičnost dodnes vzývaná deska, nepředstavitelné.

„Domluvili jsme se u kámoše v práci, udělali si tam přes víkend ze zasedačky improvizovaný studio a na  magneťák nahráli takovej živák bez lidí,“ vzpomíná na to kytarista a tahoun kapely Petr Stanko. Kazeta, na jejímž přebalu jsou policejní mlátičky s páskami s hákovým křížem a srpem a kladivem se rychle stala horkým zbožím.

„Netuším, kolik se toho mohlo prodat, protože my sami jsme to neprodávali, ale myslím, že některý lidi se tím tehdy slušně živili. A taky z toho měli průsery, když u nich našli třeba padesát kopií,“ popisuje fungování tehdejšího undergroundu Stanko.

V roce 1988 ale došlo ještě k jedné zajímavé události. Přes všechny perzekuce se členům kapely podařilo dostat se do západního Berlína.

„Jeli jsme tam teda jen jako soukromý osoby, ale měli jsme tam samozřejmě domluvený hraní,“ vzpomíná na dobrodružnou akci Stanko. Vše ale nakonec vzalo za své na hranicích, kde u jedné části hardcorové výpravy celníci našli sadu kazet s provokativními přebaly.

„Dodneška nevím, jestli to celý nebyla nějaká policejní akce,“ hodnotí to zpětně Amrit. „V našem okolí každopádně byli lidi, kteří měli za úkol starat se o to, co děláme.“


Revoluce na uhlí

Dobu strachu, perzekucí a bití už měly za krátko vystřídat chvíle nezřízené svobody. Těsně předtím byste našli Michael's Uncle ve zkušebně tři patra pod zemí na adrese Na poříčí 14. Režim ještě nepadl a kapela už začínala přemýšlet o tom, že Praze chybí rockový klub.

„Vzniklo to tak, že jsem se šel jednou vyčůrat na zkoušce,“ vzpomíná bubeník Jarda Stuchlý. „Bylo to v podzemí, kde byla normálně kotelna a spousta místností, kam se vyvážela struska a tak. Říkal jsem si, kurva, tady je prostor jak svině! Tady kdybychom to vyklidili, tak se tu může normálně hrát! To bylo tak měsíc do revoluce, tak jsme se do toho dali a začali to vyklízet.“

Nikoho se na nic neptali a podzemní prostory, ze kterých klub nemohl nikoho rušit, prostě zasquatovali. Opět společně s lidmi z dnešní Linhartovy nadace téměř každý den pracovali na tom, aby svérázný klub, který dostal symbolicky jméno Kotelna, mohli brzo zpřístupnit veřejnosti.

„Vyrobili jsme i  hajzly, což byly v podstatě trůny. Když jsi seděl, tak jsi měl nohy nad zemí a pod sebou dětskou vaničku,“ směje se Amrit. „Pak se to vždycky smíchalo s tou struskou a vyváželo nahoru do popelnic. Nikdo to nechtěl dělat. Nakonec to za padesát korun oddřel Ivan. Byl to největší androš na světě.“

Otevření Kotelny se nakonec krylo s průběhem Sametové revoluce. Typický obrázek a atmosféru klubu popisuje Jarda Stuchlý: „Nejvtipnější bylo, že to byla pořád fungující kotelna.  Sešel jsi tři patra po takovejch točitejch schodech dolů, tam stál Svatej Vincent a stříkal hadicí, aby se neprášilo. Pak jsme udělali bar, kam jsme vždycky nakoupili pivo vedle v krámě, svozili ho kočkama dolů a prodávali ho o korunu dráž, aby se něco vydělalo. Holky dělaly pomazánky a chleby, aby bylo i co jíst.“

Kotelna otvírala až o půlnoci a vždycky se v ní jelo až do rána. „Každej odtamtud odešel úplně špinavej. Lidi tomu tehdy taky říkali „na uhlí“,“ směje se Petr Stanko.

Ani v revolučním opojení něco takového nemohlo zůstat bez povšimnutí. Kotelna sice fungovala jen tři měsíce, ale za tu dobu se stala svědkem mnoha bizarních událostí. Dění v klubu a navážení piva si točil na kameru důstojník StB, který v domě bydlel a sepisoval udání.

Jednou prý do klubu naběhla v plné zbroji zásahová jednotka policie. „Běželi dolů se samopalama v rukách, vrazili tam a nikdo si jich nevšímal!  Akorát holky na ně: Tak co, kluci, dáte si chleba? A jeden jim namazaly,“ vzpomíná Jarda. „A nic. To bylo všechno. Ani nás nevyhnali. Prostě to vyšumělo.“

Jindy se do Kotelny prý snažil dostat tehdy velmi radikální zpěvák rasistické kapely Orlík Daniel Landa s partou svých nohsledů s tím, že „tam udělaj pořádek.“  „Ale tam z nich lidi měli takovou srandu, že oni s koktáním odešli a zmizeli. Na vchodu byl tehdy Emil, cirkusák, a ten, že je dovnitř nepustí, pokud tam nenechaj ty železný tyče. Tak to poslušně udělali a pak tam seděli na schodech,“ směje se Amrit.

Na pozadí politických změn probíhaly i menší boje. Petr Stanko vzpomíná na nátlakové demonstrace, během nichž lidé po magistrátu požadovali, aby uvolnil prostory pro rockové kluby.

„Nasrali jsme se a řekli si: je revoluce, jdeme do toho! A tak se dělal kravál, postavilo se pódium a kapely hrály přímo na Staromáku celou noc, nikdo nevěděl, co s náma. Místní komouši byli úplně v hajzlu. Dokonce tam jeden přišel s pistolí zastrašovat. Dosáhlo se toho, že magistrát ustoupil a některé prostory skutečně uvolnil.“

Přestože mezi nimi byla (krom například dodnes fungujícího Roxy a Rock Café) i Kotelna, její příběh měl vzít brzo za své. A nejen proto, že nevyhovovala hygienickým, ani bezpečnostním normám.

„Všechno se začalo legalizovat a po nás se chtělo, abychom tam udělali milionový investice, na což jsme neměli,“ říká Jarda.  „No a taky jsme tou dobou, pravda, už taky trošku ujížděli. Prostě jsme byli tak svobodný, až jsme to všechno prosrali.“

Včeličky ve studiu

Atmosféru, která tehdy v kapele a kolem ní fungovala asi nejlíp ilustrují okolnosti natáčení kultovní druhé desky The End Of Dark Psychedelia, kterou si kapela vydala na vlastním labelu a vydělala na ní tak, že využila neobratnosti tehdejších hudebních distribucí, které bez ohledu na prodeje za hotové vykoupily celý náklad. Natáčení mělo probíhat pouhé tři dny ve studiu Martina Kratochvíla.

„První den se nedělo nic,“ vzpomíná na vznik zásadního alba české hardcorové scény Petr Stanko. „Bylo domluvený, že nejdřív David Koller naladí Jardovi bicí. Jenomže oni se místo toho ožrali. Měli jsme spicha u nás před barákem, bylo zaplacený auto, který nás tam veze i s nástrojema a aparátama a Jarda nikde! Ivan přišel a měl dva monokly, takovýhle joja pod očima, a byl úplně na sračky. Jezdili jsme po Praze a nakonec jsme Jardu našli, jak jdou s Kollerem úplně vožralý Karlínem. A to už nám dávno jela frekvence!“

Ve studiu se Michael's Uncle nakonec sešli až druhý den, během nějž nahráli v podstatě celou desku. Tehdy hodně koncertovali, takže byli sehraní a problémy neměl dokonce ani Amrit, který se čím dál víc začal vzdalovat realitě.

„Já už jsem tehdy smažil o sto šest, ale snažil jsem se dělat na kluky dojem, že to mám těžce pod kontrolou a že je to sváteční záležitost,“ vzpomíná. „Nevím co se stalo, ale krom dvou míst, kde jsem dělal sám sobě druhej hlas jsem to dal od začátku do konce, prásk a bylo to.“

Další syrová deska, kterou otevírá zpotvořená internacionála, přinesla Michael’s Uncle další úspěchy. Krom objíždění domácích klubů se kapela čím dál častěji dostávala i za hranice, kde odehrála několik úspěšných turné.

Ani tady se jí nevyhnuly bizarní příhody.

V Mnichově třeba vystupovali v klubu „vedle nějakýho nóbl hotelu“, který měl den před kolaudací. „Když jsme začali hrát, tak někdo zavolal šéfovi policie a přijeli tam normální benga a vedle nich i zásahovka. Vypadalo to jak z filmu. Náš zvukař tehdy dělal, že nerozumí, tak mu nakonec vytáhli mixák ze šťávy. Kluci si pak vohulili na pódiu aparáty a jeli dál, já už byl bez mikrofonu. A ve finále mě zatýkaly dvě uniformovaný policistky přímo na pódiu,“ vzpomíná Amrit.

Těsně před válkou v Perském zálivu se zase ocitli v paranoiou stíhané Francii, kde se tahle parta podivných muzikantů z východu totálně zkouřila a dvě hodiny hledala v jednom malém městě cestu do klubu.

„Ať jsme z náměstí odbočili kamkoliv, tak za chvíli jsme se na něm zase objevili z jiný strany. Natankovali jsme omylem bezolovnatej benzín, takže do toho furt střílel vejfuk, až lidi normálně strachem uskakovali.“

A pak do toho přišly drogy...

Jenomže humorné zážitky postupně ubývaly a naopak se začaly stupňovat problémy. Všechny členy kapely začaly, jak dne říkají „štafetovitě“, dostávat drogy.

„On byl v Praze tehdy takovej boom a drogy frčely kolem každýho. Ne že bychom se tomu nějak bránili nebo se do toho vrhali. Ale to si prostě fakt dáš parkrát a už v tom lítáš,“ vzpomíná na první půlku devadesátých let Jarda.

První, kdo „exceloval“, byl Amrit. „Já jsem heroinu běžel s otevřenou náručí vstříc. Nejdřív jsem se dával dohromady. No a pak se mi začal komplet rozpadat celej můj život, takže jsem přestával chodit na zkoušky a když jsem přišel, tak jsem dělal blbosti. No a pak jsem přestal dorážet i na koncerty, který byly domluvený,“ popisuje, jak se započal rozpad kapely.

„Jednou se dokonce nechal zapřít doma, za dveřma se jenom ozvalo něco jako: Běžte doprdele, volové!“ přibližuje detaily Petr Stanko.

„A to už bylo docela nahovno, protože to už jsme měli nasmlouváno asi třicet koncertů, včetně jednoho s Einstürzende Neubauten v Berlíně, ale bohužel Amritův stav byl v takový fázi, že jsme museli říct ne a celý to zrušit. A to byl moment, kdy jsem řekl, že na to seru, sbalil jsem si kytaru...“

 „... a začal jsi fetovat taky,“ vpadne do vzpomínek Jarda.

V mezičase si baskytarista Ivan Klein střihl tři měsíce alkoholismu, během nichž se ztratil a v kapele za něj musel zaskakovat Petr Hošek z Plexis. Všem bylo jasné, že takhle to dál nepůjde.

Ještě jeden nádech

Michael's Uncle si dali na dva roky pauzu. Jarda s Ivanem dělali denní vrátné v klubu Bunkr,  Petr zkoušel od všeho utéct, Amrit se nořil hlouběji a hlouběji do podzemí.

Ještě jednou se v devadesátých letech dali dohromady a natočili dodnes neuvěřitelně silnou desku s dlouhým názvem  Ale my stále hledáme štěstí, ale nikdo z nás ještě není mrtev.

Byla mnohem melodičtější a propracovanější než jejich předešlé nahrávky. Všechny zpěvy, včetně v Čechách průkopnického rapování do hardcoru, tu obstarával Petr Stanko. Amrit u toho už chyběl.

„Samozřejmě, že mi to nebylo jedno. Ale já jsem byl tenkrát úplně v prdeli. Já jsem se třeba doma objevoval tak jednou za tejden nebo jednou za čtrnáct dní a zbytek jsem smažil někde po bytech. Nezajímal jsem se vůbec o nic,“ vzpomíná dnes trpce.

„Čím jsem byl víc hotovej, tím jsem toho do sebe sázel víc, aby mi nemuselo bejt líto sama sebe. Pak jsem šel na jejich koncert do Komotovky a samozřejmě jsem přišel akorát když kluci dohráli.“

Kapela dojela domluvené turné k desce a na dlouhou dobu se odmlčela.

„Já vlastně ani nevím, jak to tehdy skončilo. Zavřeli Bunkr a všichni se rozutekli,“ popisuje začátek pauzy, která měla trvat deset let Jarda Stuchlý.

„Já jsem šel do prdele. Odjel jsem z Prahy, potřeboval jsem se trochu vzpamatovat. Pracoval jsem chvíli v Německu a dával se dohromady,“ vzpomíná Stanko.

„Když jsem se vrátil, kluci byli někde rozptýlený. Mně se narodilo další dítě, takže jsem musel hodně participovat, což jsem udělal. Tak jsem každý ráno brzo vstával a chodil dělat šéfíka v kvádru ve Skanska. Poradce ředitele.“

Léta ticha a podzim hluku

Trvalo to přibližně deset let, než k sobě Michael’s Uncle znovu našli cestu.

„Asi to bylo na mně. Všichni mě přemlouvali, ať to dáme znova dohromady, ale já jsem věděl, že to je cesta do pekel,“  mluví dnes otevřeně o pocitech, které během té doby zažíval, Petr Stanko. „Měl jsem relativně dobrej džob, novou budoucnost, prostě jsem o tom nechtěl ani přemejšlet.“

Jenomže pak přišla oslava jeho čtyřicátých narozenin a věci se měly změnit. K lepšímu. Na konci listopadu 2004 slavil pražský Palác Akropolis devět let fungování památným večírkem, na kterém se po letech sešla celá pražská undergroundová scéna.

Znovu se na něm daly dohromady hned tři kapely, které spojuje Stankova osobnost – krom Michael’s Uncle to byl Soubor tradičního popu, který jim předcházel a jako k inspiračnímu zdroji se k němu dodnes hlásí třeba Jan P. Muchow a Psycho Club a Výletníci – psychedelická taneční kapela postavená na živých muzikantech, kterou Stanko založil pár let po rozpadu Majkláčů.

Čtrnáct dní před koncertem s neopakovatelnou atmosférou Petra Stanka opustila manželka.

Tři čtvrtě hodiny po skončení koncertu byl sál Paláce Akropolis ještě pořád plný lidí, kteří skandovali: „Michael’s Uncle!” a odmítali odejít. „Byl to nářez. Já se přiznám, že jsem pak přišel domů a tam jsem hodinu dojetím brečel. Byl jsem z toho úplně v hajzlu,“ vzpomíná Stanko.

Ze staré party přitom v klubu chyběl někdo významný.

Amrit Sen byl právě v léčebně. Už druhý rok.

Byl to jeho poslední pokus, jak se dostat ze závislosti. Ve chvíli, kdy se dozvěděl, že bude mít syna, se Amrit začal dávat dohromady, zařídil si po pěti letech občanku, začal splácet dluhy a nastoupil na léčbu, která se mu kvůli různým nemocem a komplikací protáhla na několik let.

„Jsem přesvědčenej, že kdybych se tenkrát nevzchopil z posledních sil a nešel do komunity, tak jsem to nepřežil,“ říká dnes o začátcích svého dlouhého odvykání.

„Když jsem šel na detox, tak mi řekli: Pane, prodělal jste žloutenku A, B a máte aktivní céčko. Když mi odebrali vzorek jater a zkoumali je, tak se zjistilo, že ji musím mít minimálně deset let. Diagnostikovali mi cirhózu v počátečním stádiu.“

Přestože v době, kdy se kapela rozhodla pro návrat byl už Amritův stav stabilizovaný, na koncert se bál jít.

„Nechtěl jsem dělat chyby, který jsem už jednou udělal, a tak jsem se hrozně pomalinku rozkoukával a byl jsem na sebe strašně přísnej. Proto jsem to odmítl, i když mě to strašně bolelo,“  vysvětluje to Amrit s poukazem na předchozí pokusy dostat se z drog, které skončily krachem.

Budoucnost existuje

Trvalo to ještě rok, než se na pódiu klubu Roxy sešli opravdu všichni.

Od té doby Michael’s Uncle znovu jezdí po koncertech, chystají k vydání živák z koncertu k dvaceti letům kapely, Amritova játra zázračně regenerují a nikdo se neodvážil porušit nové pravidlo: že budou hrát koncerty s čistou hlavou.

Amrit lepí plakáty, Jarda prodává bubny, Ivan pracuje v Kolbence a Petr je bez zaměstnání.

Z pódií už do publika neshlížejí jako ti energie plní, naštvaní kluci, co si můžou dovolit všechno. Jsou partou protřelých hudebníků, kteří toho hodně zažili a hodně se jim toho obtisklo do tváří a pohledů.

Jejich tvrdá hudba má přitom pořád neuvěřitelné kouzlo a sílu.

Dva roky po návratu na koncertní pódia Michael’s Uncle začínají konečně mluvit o comebackové desce.

„Nám v zásadě vždycky šlo o přenos energie. Sledujeme vývoj a diskutujeme o tom, kam se poděl hardcore a ta scéna celá,“ nastiňuje budoucnost Petr Stanko.

„Protože nám vždycky šlo o to posouvat věci dál -  vždycky jsme dělali věci, který byly nový a originální a v tom směru hodláme pokračovat.“

Pokud tentokrát vydrží, tak to vypadá skoro na happy end.


Diskografie

Svině! (1992)
Debutová deska plná výpadů proti režimu, která vznikala ještě před pádem komunismu. Oficiálně byla vydána až dva roky po druhém albu. Jde v podstatě o první domácí hardcorovou desku.
Klasika: Martin má rád žižkov

The End Of Dark Psychedelia (1989)
Kultovní nahrávka, která vznikala během revoluce zachycuje kapelu ve vrcholné formě. I když z popisu toho, jak se nahrávala, se to vůbec nezdá...
Klasika: Úchylák

Ale my stále hledáme štěstí, ale nikdo z nás ještě není mrtev (1995)
Album s nejlepší produkcí, které se ale muselo obejít bez účasti Amrita Sena. Je mnohem melodičtější a kapela tu experimentuje mimojiné i s rapováním do hardcoru.
Klasika: Nezabíjej bratra

1987 Live (2001)
Syrový živák z jednoho z prvních koncertů, který proběhl v kulturním domě Opatov vyšel teprve před šesti lety. Zajímavé je, že zde ještě hrají Petr Hošek a Johny Chaos, kteří později založili Plexis.
Klasika: Kámo

Autor:




Nejčtenější

Ursula Andressová dala opálené kůži certifikát sex-appealu.
Dějiny opalování: snědá kůže byla symbol chudiny, změnila to bondgirl

Ještě před sto lety byla opálená kůže ve vyšší společnosti nemístná. Byla znakem chudých, kteří musejí manuálně pracovat. Opačná módní vlna začala nesměle,...  celý článek

K mumii slavného dobrodruha a vojevůdce barona Trencka se po víc než sto letech...
Divoká dobrodružství barona Trencka: plenil, pil a honil sukně

Byl vojákem mimořádně odvážným, ale i krutým, i vůči civilistům. Mnohokrát jen o fous unikl smrti, a to nejen na bitevním poli. Utkával se v duelech a kvůli...  celý článek

Cvičení je zdravé. Vědci však pro tuto rovnici přinášejí další a další doklady.
Před Alzheimerovou chorobou ochrání mozek cvičení, říká studie

Stačí mírná intenzita, ale důležitá je dennodenní pravidelnost. Takové cvičení se vám odvděčí mnoha zdravotními benefity. Mezi ně patří i ochrana vašeho mozku...  celý článek

Ve filmech bývá psychopat extrémně antisociálně vyšinutý jedinec, násilný a...
Psychopati mezi námi: mohou být i mistry kreativity a zachránci životů

Jejich schopnost ovládat jednotlivce a manipulovat davy z nich dělá rozené vůdce. Chladnokrevností a bezohledností se dokážou vždy prosadit. Psychopati však...  celý článek

Další z rubriky

Cvičení je zdravé. Vědci však pro tuto rovnici přinášejí další a další doklady.
Před Alzheimerovou chorobou ochrání mozek cvičení, říká studie

Stačí mírná intenzita, ale důležitá je dennodenní pravidelnost. Takové cvičení se vám odvděčí mnoha zdravotními benefity. Mezi ně patří i ochrana vašeho mozku...  celý článek

Nemrtví jsou pro mě jen nástrojem pro společenskou a politickou kritiku, říkal...
Romero byl otcem zombií. Jeho Noc oživlých mrtvol však byla o revoluci

Uvedl do moderního filmu zombie a vytvořil celý nový žánr. Jeho nemrtví však neděsili exotikou. Hrůzu naháněli tím, že mohli být vašimi sousedy, kolegy,...  celý článek

Muži by si měli najít do holičských salonů cestu zpět, říkají špičkové holičky...
Holičství je něco jako pánský klub, říká skotská holička

V posledních desetiletích se ze života mužů vytratila, na přelomu 19. a 20. století však byla salonní úprava vousů součástí jejich životů. „Není na tom vůbec...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.