Všichni muslimové nejsou špatní, říká filmař, co přežil bombový útok

Noční můry má pořád, traumat a úzkosti se však zbavil. Díky komiksu, který o tragédii napsal. Opravdu, přenést se přes hroznou zkušenost sebevražedného útoku pomohla filmaři Joshuovi Faudemu literární práce. Jedno z nejsilnějších poselství jeho knihy je, že nenávist k muslimům není řešením.

Psal se poslední duben roku 2003 a americko-izraelský dokumentarista Joshua Faudem točil v telavivském baru Mike ́s Place. Pětačtyřicet minut po půlnoci se u vchodu do podniku odpálili dva britští muslimové Asif Muhammad Hanif a Omar Khan Sharif. Výbuch zabil tři návštěvníky, jednu ženu těžce zranil, ošetřeno muselo být dalších čtyřiašedesát. Joshua Faud přežil, zkušenost však jeho život těžce poznamenala.

O útoku na bar Mike ́s Place jste natočil dokument Blues by the Beach. Jak těžké to pro vás bylo?
Film byl vytvořen z čistého traumatu, vše kolem něj včetně stříhání bylo extrémně traumatizující. Neměl jsem kvůli němu prostor pro ozdravný proces. Práce na dokumentu mi zabrala další dva roky života, oproti ostatním přeživším jsem během oněch let neměl možnost se od události jakkoliv oprostit, najít klid.

Proč jste práce na filmu, která vám přinášela takovou trýzeň, nenechal?
Zajímavá otázka. Na to, že bych to vzdal, jsem nikdy ani nepomyslel. Jedním z důvodů byli producenti, kteří se stali také obětmi útoků a do filmu dali spoustu svých peněz. Už jen kvůli nim jsem nemohl přestat. Příběh navíc prostě nebyl jen můj. Reprezentoval příběhy spousty lidí, kteří prožili ony hrozné věci se mnou. Připadal jsem si jako mytický Atlas, který musí na ramenou udržet tíhu světa. Bylo to těžké. Třeba Jack, jeden z producentů a jeden z těch, které výbuch zranil, odmítal přijít do střižny. Byl ochoten zaplatit cokoli, aby dokument vznikl, ale nemohl to vidět.

Jako mnozí další jste se stal obětí posttraumatického stresového syndromu. Kdy jste si to uvědomil?
Zhruba po roce a půl práce na filmu. Žil jsem s tehdejší přítelkyní v Tel Avivu, hádali jsme se, když v tom jsem vzal krabičku cigaret a s příšerným, šíleným výkřikem jsem ji vymrštil oknem ven. V ten moment mi řekla jen: „Potřebuješ pomoc a potřebuješ ji hned!“ a na několik dní odešla. Najednou jsem si uvědomil, že právě s lidmi, kteří mi jsou nejbližší, propadám v tyhle šílené výbuchy. Navíc jsem trpěl insomnií, poruchou spánku, to trvalo celých pět let.

Co vám pomohlo?
Začal jsem spolupracovat s psycholožkou, která měla řadu zkušeností s obětmi po útocích z 11. září 2001. Ukázal jsem jí film. Řekla, že nikdy neměla klienta, který by jí ke svému traumatu přidal i DVD o jeho vzniku. Zavrtala se do mé paměti, hledala vzpomínky, které jsem pohřbil do svého podvědomí.

Co jste v něm objevil?
Uvědomil jsem si, že cítím pocit viny, že jsem tam tehdy neudělal dost. A to přesto, že jsem pomohl spoustě lidem. První pomoc jsem ale neposkytl Jackovi, producentovi filmu, protože jsem si myslel, že je mrtvý. Po množství terapeutických sezení, včetně hypnózy, jsem našel řadu odpovědí a začal psát. Znovu jsem se spojil s Jackem a připravili jsme scénář, z něhož později vzešel komiks Mike ́s Place.

Mike ́s Place

Grafický román Mike ́s Place napsal Joshua Faudem s Jackem Baxterem, ilustroval ho Koren Shadmi. Vychází z dokumentárního filmu Blkues by the Beach, který Faudem režíroval a Baxter se svou partnerkou produkoval, i z vyšetřování tragické události.

V čem je komiks jiný než film?
Kniha je více umělecká reflexe, zatímco film byla nutnost, očekávalo se to. Kvůli filmu jsem neměl možnost získat od traumatizující události odstup, stát se na čas pozorovatelem, nebýt neustále přímým účastníkem. Díky komiksu jsem měl možnost vrátit se k útoku a hrůzám, co následovaly potom, s odstupem. Teprve sepsání tohoto grafického románu, který vychází nyní, více než 10 let po útoku, přineslo mojí duši klid. Film byla nutnost, splátka za to, že jsem přežil, kniha nese poselství.

Jaký příběh komiks vypráví?
Skutečný. Vedle samotné události představuje tři milostné příběhy, jeden končí rozchodem, jeden posílením vztahu, jeden smrtí v důsledku výbuchu. Oproti filmu je komiks doplněn o příběhy dvou teroristických útočníků včetně jejich napojení na teroristické útoky v Londýně o dva roky později, v roce 2005.

Tragédie mě částečně připravila o cit

Zmínil jste, že jste trpěl nespavostí. Pronásledují vás pořád noční děsy?
Noční můry mám neustále, už mě ale tolik nebudí.

O čem se vám zdává?
Často o dozvucích útoku: kouř, vizuální vjemy, zápach spáleného lidského masa... A opakuje se mi jeden sen. Jednoduchý, ale děsivý. Objevuji se v různých situacích, bavím se s různými lidmi, když v tom mi začnou z úst vypadávat zuby. Snažím se je posbírat, do toho vypadávají další, omlouvám se všem okolo, sbírám zuby, povalují se všude kolem mne. Je to smyčka. Nikdy stejné místo, nikdy téže okolnosti, ale vždy stejný motiv.

Jak si onen sen vykládáte?
Připadám si jako nicka. Mám pocit, že se rozpadám. Cítím se trapně za to, že ze mě vypadávají zuby, když s někým mluvím. Těžko říct.

Jak vás teroristický útok změnil?
Myslím, že jsem v některých ohledech znecitlivěl. Dnes jsem například tady v Praze na ulici viděl přikryté mrtvé tělo, otočil jsem se a spatřil mrtvého holuba. Napadlo mě „To musí něco znamenat, nevím ale co“ a pokračoval jsem v chůzi. Prostě jsem šel dál. Nijak se mnou ten výjev ve výsledku nepohnul.

Ve vaší oblasti nejsou podobné útoky bohužel výjimečné. Jaký vliv má na společnost to, že je vystavována traumatizujícím událostem?
Izraelci jsou v důsledku tamní tíživé situace velmi úzkostliví. Zpočátku je vám příjemné, že jsou velmi starostliví, pečující, po chvíli si ale uvědomíte vysokou míru nervozity, úzkosti. My Izraelci jsme si velmi vědomi smrti. Svého prvního kamaráda jsem pohřbil v devíti letech. Taková zkušenost má velký vliv na to, kým se stanete, jakým způsobem nazíráte svět.

Může mít traumatizující událost i nějaký pozitivní dopad?
Věřím, že mnohem lépe nakládám s časem, vnímám jeho omezenost. Hodně si vybírám lidi, kterými se obklopuji, do koho a čeho investuji svou energii. Nebylo mi ani deset let, když můj kamarád vykrvácel v důsledku postřelení egyptským vojákem. Moje dětství tehdy skončilo. Poprvé jsem si uvědomil, co to znamená být vděčný za čas, který mi byl svěřen, a za lidi, s nimiž jsem měl možnost být, jelikož zítra mohou být tito lidé mrtví.

Věříte v boha?
Nevím. Jsem Žid, židovství je mou součástí. Myslím ale, že spolu s lidmi, kteří odešli z mého života příliš brzy, jsem ztratil velkou část své víry. Na otázku, zda věřím v boha, budu asi schopen odpovědět teprve v momentě, kdy budu odcházet z tohoto světa. Lhal bych, kdybych tvrdil, že věřím, lhal bych, kdybych tvrdil, že nevěřím.

Jaké poselství chcete skrze komiks předat?
Jako někdo, kdo přežil teroristický útok, nejsem tím, kdo nenávidí muslimy, mám mnoho muslimských přátel. Zejména v kontextu událostí posledních týdnů a měsíců vnímám jako jedno z nejdůležitějších poselství knihy to, že ne všichni muslimové jsou teroristé, že Islám není nevyhnutelně špatná věc, záleží vždy na interpretaci. Chlápci, kteří se rozhodli odpálit v baru Mike ́s Place, ho vykládali špatně. Poselství je ale v knize celá řada, není to totiž fikce, ale skutečný příběh.