Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Nejcennější je střep s příběhem, říká ředitel vesnického Military muzea

aktualizováno 
Je to koníček, který poněkud přerostl přes hlavu. Military muzeum v moravské vísce Vlkoš ukazuje dokumenty, uniformy, zbraně. Připomíná boje a traumata dějin. „Je tu proto, aby se místní ve vsi jen nehádali o to, komu vyrostla větší řepa,“ říká jeho zakladatel Petr Něnička.

Vesnice jsou plné válečných příběhů, říká čtyřicetiletý Petr Něnička, zakladatel Military muzea. | foto: archiv Petra Něničky

Co vás vůbec přimělo, abyste na vsi založil muzeum?
To je taková historka. Pracoval jsem v zahraničí, v Nizozemsku. A jednou jsme tam ve stošedesátikilometrové rychlosti vyletěli autem z dálnice. Od té doby počítám svůj život na dobu před a po velkém třesku. Nic se mi tenkrát nestalo, měl jsem dva šrámy na šití. Bylo z toho ale hodně přemýšlení, jestli to nebylo nějaké znamení.

Fotogalerie

Pocítil jste potřebu za sebou něco nechat?
Ano, začal jsem uvažovat, že by po člověku mělo kromě dobře vychovaných dětí zůstat ještě něco dalšího, pro celou společnost. Říkal jsem si, k čemu by mé ženě a tehdy jednoročnímu synovi byla nová pračka, myčka a lednička, na kterou jsem tam vydělával, kdybych zakalil někde dvacet kilometrů od Norimberka. Člověk prostě musí žít tak, aby si zasloužil žít. Třeba tím, že ostatním něco připomene. Tak jsem založil tohle muzeum. A k tomu slogan, že vstupné je dobrovolné, protože vlastenectví se nedá dělat za peníze.

Proč právě vojenské muzeum?
K válečné historii jsem měl bližší vztah, i přes armádu. A taky jsem pracoval v Ardenách, takže se mi to nějak dostalo pod kůži. Když vidíte, jak se tam starají o památníky po padlých a jak tady. U nás zapomínáme. A i když se tu nevedly bitvy takového formátu, že by překreslovaly mapy, odehrála se tu spousta jednotlivých příběhů lidské odvahy, které si zaslouží vyprávět. A kvůli nim jsem se do toho pustil. V naší vesnici, stejně jako v každé jiné tady, žila spousta takových hrdinů, o kterých se nemluví.

Když se tyčí vlajka, je otevřeno

Expozice Military muzea je věnována ministrovi obrany exilové vlády Janu Ingrovi, část sbírek mapuje život českých lékařů u RAF Karla Antonína Macháčka a Zdeňka Vítka. Kromě toho si muzeum všímá současných zahraničních misí našich vojáků a pozorovatelů, činnosti aktivních záloh nebo práce vojenských kaplanů. Proslavené jsou v jeho regionu akce pod širým nebem, na kterých se podílí dobová pozemní i letecká technika. Jeho zakladatel a provozovatel Pet Něnička je svérázným vypravěčem, který svým výkladem rozhodně umí zaujmout.

V čem jsou příběhy místních jiné než osudy vojáků?
Nechci nijak znevažovat obraz našich vojáků, kteří v druhé světové válce bojovali, ale už jen to, že měli výcvik, zbraně, zajištění, že postupovali proti nepříteli, a když to nevyšlo, stáhli se do týlu... A teď si vezměte lidi v protektorátu, kteří vlastně neměli kam ustoupit. A na okno vám pak nad ránem zaklepe Franta, že vede partyzána. Pokud je to partyzán a ne nastrčený vyzvědač z brněnského gestapa. To jsou příběhy. Já chci, aby se o ně nejen návštěvníci začali sami zajímat. A pak třeba zjistí, že jejich praděda se nebál být statečný v ten správný okamžik. Tohle chci ukázat.

Jak na to?
Není to snadné, ale říkám si, že je třeba přitáhnout lidi, kteří jsou od nátury líní, k tomu, co mají blízko. Jasně že je třeba znát jména jako Peřina, Fajtl, Kutlvašr. Ale zrovna tak je dobré vědět, že i tady v regionu žila spousta takových lidí, co někde bojovali a po válce zase vyměnili samopal za vidle.

Generálův poslední doutník

Exponátů tu máte tisíce. Jsou to spíše dary, nebo vaše nákupy?
Tak z devadesáti procent jsou to moje nákupy. Je to něco jako sběratelský koníček, který se mi prostě trochu vymknul, takže teď je toho plný barák až po střechu. Ale já ty nákupy bral jako investici do budoucna. Rostou na ceně, je to lepší než penzijní pojištění. Výjimečně ale lidi něco přinesou. Teď jsem třeba dostal od známých prý „jakési myslivecké hadry po pradědovi“. A ona to byla legionářská návratová uniforma. Klenot. To je ale opravdu výjimka. Něco darovala paní Dana Zátopková, protože generál Ingr byl její kmotr.

Lidé jinak moc exponátů nenosí?
Lidi si myslí, že když je to veteš, na které je hákový kříž, má to neskutečnou cenu. Těch případů, kdy sem někdo přinesl kus plechu, za který chtěl dvacet tisíc, protože „tenhle metál zaručeně nosil Göring“, je spousta.

Jsou pro vás cennější exponáty, které jsou jako nové, ale nikdy neviděly frontu, nebo staré střepy?
Rozhodně věci s příběhem. Mám tu například střelu, náboj z amerického kulometu. Takových je na světě, že se nedopočítáte. Ale tahle konkrétně se našla u ostatků spodního střelce z bombardéru B-17 „Big Time“, byl to sedmnáctiletý kluk. Sestřelili ho u Slavičína. Střelu mám od kluka, jehož táta ještě za komunistů budoval potají sestřeleným západním pilotům pomníčky. Nebo tu mám poslední cigaretu, kterou vykouřil generál Ingr ve Vlkoši, než odjel na výzvu Edvarda Beneše do exilu.

To zní trochu jako takový Cimrmanův nedokouřený doutník, ne?
To ne! Darovala nám ji paní Vlastička Macháčková, která byla do Ingra tajně zamilovaná. Teď jí je asi 95 let. Byli velcí přátelé, navštěvovali se a loučili na nádraží ve Vlkoši. A když naposled odjížděl, schovala si ji do takové té krabičky na cennosti, jako poslední vzpomínku. Až jednou vyhraju milion ve Sportce, dám to na DNA. Je to moc hezký příběh z moc smutné doby.

Který exponát urazil do vašeho muzea nejdelší cestu?
To těžko říct. Jsou tu věci, které sem dorazily z Ameriky, spolu s expedičním vojskem na cestě do Francie. Máme exponáty, které si prošly Transsibiřskou magistrálou s legionáři. Věci z Tobrúku. Ale také nové exponáty, ze současných misí našich vojáků v zahraničí. Já jsem blázen, mám tu i písek z pláží v Normandii nebo kus betonu z Orlího hnízda. To má hodnotu spíš pro mě.

Velkoobchodník vedle dělníka. Dopis „Kyjovských vlastenců“ žádá městskou radu o...

Velkoobchodník vedle dělníka. Dopis „Kyjovských vlastenců“ žádajících městskou radu o přejmenování náměstí po Adolfu Hitlerovi

Co nějaká kuriozita?
Těch je tu spousta. Třeba osobní list „kyjovských vlastenců“ z roku 1940 radnici, aby se přejmenovalo hlavní náměstí po Adolfu Hitlerovi. Vždycky když přijede na exkurzi škola z Kyjova říkám dětem, koukněte se, jestli tam není podepsaný váš děda. A jestli je, nechte si to pro sebe, ale poučte se z toho.

Váš výklad je hodně dynamický, není to jako v klasickém muzeu. Hádáte se s návštěvníky?
Nikdy. Vyprávíme si, diskutujeme. A vlastně ano, jednou jsme se tu pohádali, ale to se tu objevil nějaký zájezd slovenských nacionalistů nebo co. A ti se do mě pustili: „Vy jste nám ukradli Masaryka, vy jste nám zabili Štefánika.“ Tak jsem jim připomněl, že Slovensko, respektive Slovenský štát, je jediný stát na světě, který oficiálně nikdy nepodal kapitulaci za druhé světové války. A že teprve když tenkrát kdesi v Košicích zjistili, že jde fronta nazpátek, otočili se a začali pochodovat na Prahu. A taky to, že parašutistu Gabčíka tady uznáváme víc než oni. A byl klid.

To mohlo být veselé.
Bylo. Slováci už jsou však dnes v národním uvědomění dál, odtržení jim pomohlo. Dřív až trestuhodně zapomínali právě například na Gabčíka. Přitom to byl jeden z nejodvážnějších kousků druhé světové války. Útok na nejvyššího pohlavára Třetí říše. Že to vyšlo jen tak tak? Ale vyšlo. A většina mladých Slováků ještě nedávno nevěděla, po kom se jmenuje vodní nádrž Gabčíkovo. Mají takového hrdinu a přitom pořád jenom zpívali o Jánošíkovi na hrachu.

Vojna dělá z kluků chlapy. A teď nám schází

Vy sám jste voják, nebo nevoják?
Mám za sebou jednoletou základní vojenskou službu. Po půl roce v civilu se mi chtělo zase zpátky. Jenže co čert nechtěl, tehdy za ministra obrany Baudyše započala nějaká nekonečná a nedokončená reforma armády. Takže jsem rok jezdil na vojenskou správu, kde mi každý měsíc řekli něco jiného. Trvalo to rok a mezitím jsem poznal svou manželku, takže to pak nějak přirozeně vyšumělo. Pořád ale vzpomínám, že jsem na vojně proběhal troje kanady.

A pokud to není tajemstvím, u jakého útvaru?
Narukoval jsem v roce 1995 a sloužil v Mikulově. Součást praporu v posádce. Já jsem byl bigoš polní, vzduchem chlazený. Na poddůstojnické škole, kterou jsem tam absolvoval. Ale žádný med to nebyl. Když k nám přijeli do přijímače borci z tehdy ještě existující čtvrté brigády rychlého nasazení z Havlíčkobrodska s červenými barety plnými ideálů, byli pak nakonec rádi, že odjíždějí. Rozhodně si na to ani dneska nestěžuju, i když jsem první opušťák dostal až po půl roce.

Tak vypadá válka. Military muzeum připomíná tragédie i hrdinství, zmařené...

Takhle vypadá válka. Military muzeum připomíná tragédie i hrdinství, zmařené životy i boj za svobodu.

Akce Military muzea bývají velkou parádou.

Akce Military muzea bývají velkou parádou. V dobovém oblečení

Jenže česká porevoluční armáda byla trochu něco jiného než ta předchozí lidová, ne? A na tu asi moc lidí rádo nevzpomíná.
Určitě tam byli lidi, kterým to nedalo nic, a spousta lidí, kterým to něco vzalo. Ale pořád zbývá ještě dost lidí, kteří si tam něčím prošli, něco jim to dalo a jsou na to dnes hrdí. Příkladem můžou být různé spolky a kluby bývalých výsadkových vojsk. Srovnávat minulou a dnešní armádu vlastně objektivně nejde. Tehdy byla povinná základní vojenská služba a našlo se dost lidí schopných věřit, že za každým bukem číhá imperialista. Byla to jiná doba, jiná mentalita. Mimochodem to, že skončila základní vojenská služba, pořád považuju za obrovskou chybu.

Pročpak?
Vojna dělá z kluků chlapy. Byl to předěl v životě, něco jako zkouška dospělosti. Všichni to tak brali. Když jste vyšli z armády, byli jste „hotoví“. Mohli jste začít stavět barák, oženit se nebo až do konce života dřít ve fabrice, to už bylo na vás. „Byls na vojně? Byl. Tak to už s tebou můžeme počítat.“ Ti mladí dneska tenhle předěl nemají, a proto v životě bloudí. Jasně že nepotřebujeme mladé zavřené na léta v kasárnách, ale měsíc nebo dva, aby si to ozkoušeli, by jim rozhodně neuškodil. K tomu, abyste se naučili nasadit masku anebo střílet na terč, víc času stejně nepotřebujete. A hlavně si tam přičichnete k něčemu, co bych taky nazval národní hrdostí.

Myslíte, že by mladí k národní hrdosti jinou než zelenou cestou nedospěli?
Bez legionářů by se Masaryk se Štefánikem neměli o co opřít a Československo vzniknout nemuselo. Armáda byla a je jeden ze základních pilířů státu. A když chceme stát, chceme ho svrchovaný a suverénní. A armáda je demonstrací suverenity, je to signál, že tenhle kus země někomu patří a jiný si na ní nemůže dělat, co chce. I ten papež má švýcarskou gardu. Jinak si nemyslete, že jsem proti EU. Já vím, že není doba se štěpit, ale spojovat. Ale armáda k nezávislosti patří.

Smysl pro povinnost prvorepublikové armády je vám tedy hodně blízká?
To byl základ všeho.

Jak se tedy stavíte k tomu, že právě generál Sergej Ingr, jehož jméno vaše muzeum nese, byl ve své podstatě zběh a vlastizrádce? Pochopitelně za první světové války.
S tím já ale rozhodně problém nemám. Bylo by dost nefér někoho opěvovat a neříct celou pravdu. Je to fakt. Na bojištích první světové války proti sobě v zákopech tu a tam stáli Češi. Proto se tu věnujeme i rakousko-uherské armádě. Ti, kdo přísahali věrnost císaři a vytrvali v boji, si svoji úctu taky rozhodně zaslouží. Tu samou jako ti naši vojáci, kteří vlastně „zběhli“. Nemá cenu to omlouvat, kola dějin se hnula, přepisovala se mapa celé Evropy.

Války měly miliony padlých bezejmenných hrdinů. Má cenu stavět muzeem pomník jen tomu s nejvyšší hodností?
To je jednoduché. Ukažte mi v historii československé armády dalšího člověka, který byl účastníkem tří odbojů. V první válce prošel všechny tři legiony, v té druhé byl ministrem obrany exilové vlády v Londýně a současně velitel branné moci, což byla funkce vyhrazená spíš prezidentům. A pak v třetím odboji, měl ty kule na to, říct nahlas komunistům, že s nimi nesouhlasí. Odstoupil z postu velvyslance a v exilu pomáhal zajistit práci těm, kteří bojovali na druhé straně barikády a museli po roce 1948 opět utíkat. A upřímně, to všechno v obci, která má tisíc obyvatel včetně psů a koček. Navíc muzeum nese jeho jméno, ale není to jediný místní rodák-veterán. Do kterých vrat tady na ulici kopnete, najdete za nimi příběh napsaný životem.

Koho tu ještě máte?
Třeba spoluzakladatele Mezinárodního dne studentstva doktora Macháčka. Ten byl lékařem u RAF. Nebo doktor Vítek, vojenský lékař u letectva. Jde mi o to ukázat, že máme potenciál na to jít vlastní cestou a že se naši lidi uměli postavit za správnou věc.

Je 72 let po válce. Má cenu ji ještě vůbec řešit?
Má cenu na to vzpomínat už proto, aby se to neopakovalo. Proč učit dítě, aby nesahalo na horkou troubu? Aby se nespálilo. Jsme vyspělá společnost a každá taková společnost by měla mít v úctě své předky, kteří se o tu vyspělost zasadili. Délka našeho života je relativně krátká. Ale po tu dobu bychom se měli snažit, abychom to tu zanechali pro další generaci v lepším stavu. A zkušenost získaná z historie nás vede k tomu, abychom se nevraceli zpátky, ke stejným chybám. A mimochodem, svoboda není zadarmo.

Jak se líbí vaše muzeum třeba občanům německé národnosti?
Líbí, pokud se o válečné historii chtějí něco dozvědět. Nikdo je tu z ničeho neobviňuje. Je zbytečné z něčeho Němce pořád vinit. Dívám se na to tak, že já nemůžu za to, co udělali moji rodiče nebo prarodiče. Jsem ale povinován k tomu, abych nedělal ty samé omyly. A to samé platí pro poválečné odsuny nebo další historická traumata. Aby to pak nedopadlo jako tady na dědině, kde si dva kluci dají v šesti letech do huby a do devadesáti pak spolu nemluví.

Autoři:



Nejčtenější

VIDEO: Míra žije v souladu s přírodou. Chodí po Praze nahý, bydlí v křoví

Míra už 12 let žije v souladu s přírodou. Nejraději chodí nahý, vše získává z...

Před 12 lety se Míra Ahimsa, kterému je nyní 39 let, dobrovolně rozhodl, že začne žít jinak. V souladu s přírodou....

Ostrov hrůzy: po dva roky byla hrstka osadnic v moci maniaka

Fotografie tyrana Álvareze se nedochovala, snímek nešťastného guvernéra...

Na ostrově odříznutém od vnějšího světa převzal vládu nad hrstkou žen a dětí psychopat, který dva roky vraždil a...



Jak se čachruje s loteriemi: obyčejné šejdířství i chytrá matematika

Radost šťastných výherců. Takto v roce 2013 slavili britští penzisté Dennis a...

Děti tahaly z osudí podle instrukcí jen ty těžší kuličky, prodejci losů lhali klientům a na jejich losy si sami...

Dražba kalendáře Pirelli vynesla 205 tisíc korun. Putují na léčbu rakoviny

Alenka zbavená nevinnosti: Duckie Thotová

Jeho jméno má ve světě umění to nejprestižnější renomé, desetiletí nasvěcuje ženskou krásu z mnoha úhlů pohledu, bývá...

Extrémní gastronomie: lutefisk vám rozleptá nádobí

Lutefisk v tradičním podání. S hrachovou kaší, bramborami a slaninou.

Obyvatelé severní Evropy onen pokrm pro intenzivní zápach a gelovitou konzistenci zavrhli už před staletími, jinde ve...



Další z rubriky

Chtěl jsem si vyjasnit pozice s českými bojovníky, říká MMA zápasník Pešta

Byl druhým Čechem v prestižní MMA soutěži UFC. A možná se tam vrátí. Viktor...

Do prestižní soutěže UFC se dostal pět let poté, co se zápasením začal. Příliš brzy, tušil prý už tehdy. Se skóre jedna...

Svou whisky si najde každý. Musí se k ní ale propít, říká expert

Whisky není jen pro snoby a boháče, snaží se bourat mýtus Václav Rout.

Pít whisky na večírku s přáteli je jako pustit si hudbu kvůli kulise. Ovšem degustovat ji je jako návštěva koncertu,...

Šimpanzi jsou cholerici, říká jejich ošetřovatel

„Pro mě je to práce snů,“ říká ošetřovatel primátů v hodonínské zoo Lukáš...

Jejich křehkou důvěru si vydobyl až po několika letech, ve střehu však musí být stále. Jeho svěřenci jsou silní,...



Najdete na iDNES.cz