V čem byla vojenská služba v Janovicích jiná než jinde?
Bylo to tam drsnější. Podobné to bylo v Boru u Tachova, ve Stříbře, a čím blíž k západním hranicím s Německem, tím horší. V Janovicích bylo asi tisíc obyvatel, přes dva tisíce vojáků, jeden zaplivaný hotel, dvě hospody. Díra světa, chodilo se tam za trest, i důstojníci. Posílali tam kluky, kteří byli trestaní ještě před nástupem na vojnu. Skoro kriminál.
Bylo vám jasné, že to bude peklo, od prvního dne?
To ne, protože půl roty bylo zrovna někde na Slovensku, sklízeli řepu, takže jsme tam žili celkem v pohodě. Začalo to, když se vrátili. Nevěřil byste, co udělá s lidmi hrstka grázlů, jak jim to zlo fungovalo. Kdo byl horší, vyhrával. Báli jsme se jich, nedalo se s tím nic dělat.
Kdy bylo nejhůř vám osobně?
Když jsem se vrátil z Vánoc strávených doma a viděl jsem v kasárnách kluka s napadrť rozbitou pusou. To mi došlo, že to bude každodenní boj o to, abych přežil a neměl pocit, že se ze mě stal taky zmetek.
Dostal jste taky do zubů?
Já ne, dělal jsem velitele čety. Byl jsem díky tomu docela v bezpečí.
Co se stalo, když se proti tomu někdo postavil?
To vůbec nešlo, dostal by hned na držku. Nebránili se ani ti, kteří byli fyzicky silnější, věděli, že by je systém sežvejkal. Vládli tam mazáci, důstojníci to věděli a nechali to tak být. Snažili jsme se to jen mírnit, víc se s tím stejně dělat nedalo. Bezmoc byla hrozná, vědět, že někoho šikanují a že nemůžete pomoct, to je šílené.
Dalo se s těmi gaunery, kteří šikanovali, občas normálně mluvit?
Člověk měl pocit, že si z toho přemlouvání, ať se chovají jako lidi, občas něco vezmou. Někdy se mi dokonce zdálo, že se polepšili. Ale většinou jen na chvíli. A docela "hodní" byli pár měsíců před odchodem do civilu, to už se báli, aby je nezavřeli a nemuseli přesluhovat. Spíš jsme se snažili přesvědčovat zobáky, aby nedělali to samé novým zobákům, až sami budou mazáci. Spousta z nich se na to ale těšila, až to jako mazáci vrátí novým. Těm, kteří jim nic neudělali.
Nešlo s tím něco dělat ani přes jiné kanály než vojenské?
S tím snad mohl udělat něco leda někdo, kdo by měl hodně velkou protekci. Za Husáka se existence šikany nepřipouštěla, neladilo to s režimem. Vždycky se to nějak ututlalo, tedy pokud někdo neexnul, že by ho třeba vyhodili z okna, ani tak nebylo jisté, že by šel někdo do basy.
Umírali v Janovicích vojáci?
Za mě tam byly čtyři smrťáky, nikdo ale nepotvrdil, že by to souviselo se šikanou.
Byla vojna náročná i po fyzické stránce?
Já bych řekl, že spíš po psychické. Ale byla náročná i na fyzičku. Při zimním cvičení jsme v minus 35 stupních bydleli ve dřevěných srubech, měli jsme jen pletené rukavice.
Pobrečel jste si někdy?
Myslím, že ne. Nejhorší byly ale návraty z domova. Znovu do pakárny, kde se čas vleče zoufale pomalu.
Všichni jsme byli šmejdi
Říkal jste, že se do Janovic chodilo za trest, jak jste se tam ocitl vy?
Šoupli mě tam proto, že jsem neměl žádnou protekci. Chodil jsem na žurnalistiku. Vojna byla absurdní už v tom, že z nás novinářů udělali průzkumníky, asi proto, že žurnalisti taky sbírají informace…
Velitel by ho nechal zdechnout
"Když jsme byli na Doupově, bylo po přepadu, venku bylo asi minus 35 stupňů, snad i méně. V noci dostal radista zprávu: Máme raněného, popáleniny třetího stupně, potřebujeme pomoc. Kapitán Vít ale odpověděl: Jsou bojové podmínky, ráno nás čeká nový přepad, skupina se musí o raněného postarat sama a uskutečnit přepad i s ním.
Pak jsme zjistili, co se stalo. Skupina po přepadu čekala na další rozkazy, na zem naházeli smrkové větve. Oheň byl zakázaný, oni ho ale udělali, nemohli to vydržet. A dotyčný, velitel skupiny, tam ležel na smrčině a ohříval se, zepředu, zezadu. Byla mu strašná zima, takže necítil, že mu oheň nahřívá aratexy, speciální teplé oblečení s chlupatou vložkou. Pořád mu byla kosa, posunoval se blíž a blíž k ohni, pak zahlásil: Jdu se vyčurat. Když ale vstal a udělal první krok, nabral vzduch a všechny šaty na něm chytly. Ostatní na něho naházeli spacáky a oheň udusili těly. Jenže aratexy se mu přiškvařily na záda.
Když dorazil doktor, okamžitě ho vzal do Karlových Varů. Museli mu šaty vystříhat, záda měl jeden velký puchýř. Dlouho si pobyl v nemocnici, myslím, že se z toho nedostal jen tak. Určitě má následky. Jmenoval se, myslím, Petr. Doma měl ženu a malé děcko. Kdyby nebylo nás, asi by ho tam nechali zdechnout."
(z dopisu, který poslal Miloslavu Lubasovi voják ze Slovenska, který v Janovicích sloužil v průzkumném praporu)
|
To muselo být pro vysokoškoláka peklo.
Šikana tam byla opravdu strašná, do dneška to v některých zůstalo. Pár kluků jsem potkal docela nedávno a nesou si to v sobě. A netýká se to jen Janovic. Měl jsem kámoše, který říkal, že se musel jako zobák dívat pořád do zrcadla, aby se ujistil, že je pořád ještě člověk a ne kus hadru, se kterým si mazáci vytírají prdele.
Jak moc to vojáky změnilo?
Strašně. Tenkrát se říkalo, že vojna dělá z chlapců chlapy, ale dělala z nich spíš grázly nebo chudáky, kteří se podřizovali zlu. Člověk zjistil, že pár syčáků dokáže udělat ze života peklo desítkám relativně slušných lidí. Naučili jsme se být ponižováni a taky někoho ponižovat. Byla to taková vysoká vojenská škola všeobecného útisku.
Jak změnila vojna vás?
Pochopil jsem, že ten Husákův a Bilakův režim musí jít do hajzlu. Byl jsem ze staré komunistické rodiny, ale na vojně jsem zjistil, že jestli KSČ něco takového dovolí, nemá právo na existenci. Vždyť na vojně se vše smrsklo jen na to, abychom přežili.
Je vůbec něco pozitivního, co jste si z vojny odnesl?
Když mě pustili domů, byla to obrovská úleva. Na vojně existoval obrovský rozdíl mezi virtuální realitou, kterou vytvářela propaganda, a tou skutečnou. Dneska to beru tak, že mi to strašně pomohlo, poznal jsem, jaký socialismus skutečně byl, jak byl prolezlý korupcí, jak se o jistých věcech nedalo mluvit. Nakonec jsem tu knížku napsal tak, že je to celkem veselá kronika těch strašných let, ale za každým smíchem je schovaná hromada smutku. Chtěl jsem, aby zůstalo nějaké svědectví. To, co o tehdejší vojenské službě vysílají v televizi, třeba Chlapci a chlapi nebo Copak je to za vojáka, to je totální výsměch realitě, jakou jsme v Janovicích v letech 1984 a 1985 prožívali.
Jak na vaši knihu reagují lidé?
Spousta z nich nevěří, že to tak bylo.
Říkáte, že jste později mluvil s některými vojáky z té doby. Potkal jste i někoho z oněch grázlů, kteří byli strůjci šikany?
Naštěstí ne. Ani bych nechtěl. V knize jsem jejich jména pozměnil, ještě teď mám trochu strach. Nicméně bych ještě dodal, že na vojně nebyl nikdo kladný hrdina, všichni jsme byli šmejdi. Rok byli lidi šikanovaní, druhý rok minimálně polovina z nich šikanovala bažanty sama. Dodnes se stydím, že jsem pro to, aby se na naší rotě i se zobáky zacházelo jako s lidmi, neudělal víc.
Byl jste od té doby v Janovicích?
Jednou jsem se tam podívat byl. To tam ještě byl útvar, jen jsem nakouknul za bránu. Ale hned to na mě padlo, radši jsem proto mazal pryč.
Jak vzpomínáte na svou vojenskou službu?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 čtvrtek 10. ledna 2013. Anketa je uzavřena.
