Jmenuje se McMindfulness, ve volném překladu Mcdonaldizace meditace všímavosti, a její autor Ron Purser se snaží odpovědět na to, jak mohla projít buddhistická meditační technika tak překvapivou metamorfózou až do své dnešní podoby.
Opravdu, na počátku byla přece starověká duchovní technika, jak zaměřit pozornost na právě probíhající moment, technika, která byla zakořeněná v perspektivě altruismu, komunity. Její první větší otisky v moderní společnosti měly podobu kontrakulturního hnutí, které se vzpouzelo komodifikaci věcí, aktivit, vztahů, pocitů. A potom? Vyrostla do podoby lukrativního byznysu a nezastíraného nástroje pro vyšší produktivitu a disciplinaci.
Alespoň podle Rona Prsera. Proto nese jeho kniha podtitul „Jak se mindfulness stala novou kapitalistickou spiritualitou“.
Vyhodíme vás z bytu, ale umeditujeme vás
Její autor se meditačnímu fenoménu věnuje proto, že vykukuje z mnoha koutů současné společnosti. Podle Pursera je na Amazonu více než sto tisíc knih, které mají v názvu „mindfulness“ nebo něco obdobného, existují speciální aplikace mindfulness, mindfulness se podivuhodně otiskla do takových aktivit, jako je surfování nebo požívání potravin. Můžete se učit všímavě číst, plavat i psát novinové články.
Autor knihy však cílí ještě trochu jiným směrem. Jde mu o to, jak dnešní společnost meditační techniku zneužívá, aby vyvinila reálně existující, objektivní, sociální nebo ekologické problémy – a privatizovala je do hlavy jednotlivých členů společnosti.
Příklad? Poskytuje ho třeba radnice v jiholondýnském Southwarku. Když tam byli v roce 2008 podvodně a násilím vyklízeni nájemníci z paneláku, aby se pozemek stal kořistí investorů, tamní radnice jim místo náhradních bytů předepsala… Happiness Therapy, Terapii štěstí, gurua Roberta Holdena, uvádí server Southwark Notes. Ano, najala „spirituální“ poradce a životní kouče, aby vystresované a zdeptané obyvatele naučili, jak pozitivně myslet. Místo řešení jejich sociální situace je učila nazírat dovnitř sebe sama, dodává ironicky magazín New Statesman.
Pozitivní myšlení je totalita, z pocitů se stalo zboží, říká psycholog Šéfové po nás vyžadují usměvavé nadšení v práci a „mám se skvěle“ chtějí po pozdravu slyšet naši známí. Bestsellery nás nutí milovat výzvy a neustále na sobě pracovat kvůli štěstí. Jenže snažit se pořád být šťastni je nebezpečný hazard, říká dánský psycholog Svend Brinkmann. A dodává, že „emocionální kapitalismus“ udělal ze štěstí zboží. |
Jinou ilustraci nabídl někdejší britský konzervativní ministr financí George Osborne, který poslal 40 tisícovek žadatelů o dávky v nezaměstnanosti na kognitivní behaviorální terapii. Byť proti tomu protestovalo na čtyři sta psychologů, psychiatrů a terapeutů. Ministr tím podle nich dělal z nezaměstnanosti psychologický problém těch, na něž dopadla.
Problém je vaše hlava. Nic mimo ni není
Kritika, kterou nabízí Purserova kniha, s nimi souzní. „Vládnoucí verze meditace mindfulness tvrdí, že stres je pouze ve vaší hlavě,“ říká, ale oponuje: „Jednotlivce nemůžete od okolí separovat. Jsme ztělesněné společenské bytosti.“
V rozhovoru pro magazín The Nation na to navazuje, moderní, bastardizovaná verze mindfulness podle něj vysílá jednotlivcům vzkaz: „Vy jste ten problém, máte proto být zticha. A to, co potřebujete, je naučit se sami sebe usměrnit.“ A lakonicky připomíná, že je-li cílem osobní houževnatost, pevnost, existují mnohem nápomocnější faktory pro její vybudování než komerční mindfulness techniky a prostředky. A ony faktory jsou docela prosté, materiální, jsou z toho světa: „Máme v práci sick days? Mám na spořicím účtu nějaké peníze? Máme sousedy, kteří nám mohou pomoci? Mám přístup k zdravotní péči?“
Komerční verze mindfulness podle něj využívá buddhismu, aby materiální, sociální problémy odmítla jako příliš přízemní a povrchní – a aby v každém případě jednotlivcům namlouvala, že problém je jedině v jejich mysli. Jinými slovy, jejím hlavním cílem je, aby se lidé smířili se vším, co je přirozeně a oprávněně stresuje, se sociální nejistotou, s neúnosným tlakem na výkonnost v práci, s předraženým bydlením.
V rozhovoru pro server Fast Company je ještě přímočařejší. „Mindfulness považuji za formu neoliberální techniky, jak pracovat s ‚já‘. Za druh sebedisciplinačního přístupu, který říká, že stres a úzkost je pouze špatná volba životního stylu,“ tvrdí.
Privatizace a psychologizace stresu a sociální tísně je přitom výtečná továrna na peníze. Purser není sám, kdo to říká. „Meditace je miliardový byznys,“ shrnuje například titulek článku magazínu Forbes z roku 2016. Purser připomíná, že mindfulness patří do wellness sektoru, který před rokem představoval 4,3 trilionu dolarů, jeho oblast fitness/mind body poté podle serveru Fast Company obnáší 595,4 bilionu dolarů.
Den, kdy jsem zbystřil
Mindfulness totiž samozřejmě není jen utišujícím prostředkem pro chudé a sociálně nejisté. Milují ji především velké firmy. Podle Pursera patří do proudu elitářské tendence, kterou ilustruje učení Dalea Carnegieho. Jejím nejbližším předchůdcem byl Jon Kabat-Zinn, který založil v roce 1979 kliniku na zmírňování stresu.
Postupně se zpopularizovala a začala dobývat korporaci za korporací. Purser podle svých slov zbystřil, když v roce 2007 firma Google spustila kurz mindfulness nazvaný Search Inside Yourself, Pátrej uvnitř sama sebe, který se vyvinul v neziskový projekt. „Tehdy jsem zpozorněl,“ říká.
A kurzu, který měl podle doširoka rozkročeného slibu „zvyšovat produktivitu, posilovat efektivitu vedení a podporovat štěstí“, se dokonce zúčastnil. „Workshop byl směsicí dětinské psychologické přípravy, cvičení ve dvojici, tříminutových dechových meditací, kočkopsem z povrchních materiálů o emoční inteligenci jako cestě za kariérním úspěchem, samozřejmě plus obvyklé průpovídky o tom, jak meditace mění váš mozek,“ vypočítává.
Jak získat mentální kapitál
Neudělalo to na něj dojem, jako profesor zabývající se korporátní kulturou však ví, odkud vítr fouká. „Je to forma korporátní kontroly a sledování. Historicky hledali korporátní manažeři vždycky metody a techniky, jak přizpůsobit subjektivitu zaměstnanců zájmu tvorby zisku. Subjektivita pracujícího musí být vždy nějakým způsobem přizpůsobena nebo manipulována,“ vysvětluje pro Fast Company.
Mindfulness je pro korporace, jako je Goldman Sachs nebo Monsanto, tak populární, protože skrze ní dobývají to, čemu Purser říká „mentální kapitál“. Myslí tím mentálně dostatečně uzpůsobené zaměstnance, kteří budou schopni a ochotni sebe-regulovat své emoce, aby to bylo pro zájmy firmy užitečné.
Sepsul vás šikanózně šéf? Dopřejte si tři minuty dechové meditace. Nařídili vám další přesčas v týdnu? Upřete pozornost k pocitům těla, abyste se osvobodili od napětí, zlosti a došli vnitřní radosti a svobody. Ostatně, ekonomické elity v Davosu to dělají také.
Naproti tomu Purser poznamenává, že naše emoce není dobré vytrhávat z kontextu. Říkají nám něco o našem prostředí. „Samozřejmě, vztek není nikdy produktivní, nemělo by to však být univerzální pravidlo,“ dodává.
Pro čí zájem mindfulness funguje? A funguje vůbec?
Purser zná argument, jemuž jeho kritika čelí, shrnuje ho otázka: Mindfulness funguje, v čem je potíž? „Problém je v tom, pro jaké účely a pro čí zájmy,“ odpovídá. A nejde jen o to, Purser, sám ostatně učitel korejského buddhistického řádu Zen Taego, schopnosti, účinnost a kvality západní mindfulness meditace zpochybňuje.
„Je to velmi neregulovaný sektor. Na rozdíl od psychoterapie, kde musíte mít licenci, je mindfulness světem, kde si může dát do výlohy každý, co chce,“ konstatuje a dodává, že zná kouče, které na výuku připravil pouhý online kurz.
Připomíná, že se na studie o účinnosti mindfulness začíná pohlížet stále kritičtěji. Mnohé z nich sahaly po respondentech, kteří již byli přesvědčeni o funkčnosti techniky, mnohé byly vedeny samotnými kouči. Další postrádaly kontrolní skupinu a trpěly příliš malým vzorkem zkoumaných.
Purser však nezastírá, že jeho největší námitkou je fakt, že pokud se budeme pouze přizpůsobovat špatnému sociálnímu, ekonomickému a ekologickému prostředí, izolujeme se od světa. A umeditujeme se. V mnoha rozhovorech ostatně zmiňuje knihu slavného psychiatra Jamese Hillmana. Má provokativní název, který můžeme přeložit jako Máme za sebou sto let psychoterapie – a svět je čím dál horší.
Mindfulness nakonec může pomáhat, pokud tedy není jejím cílem „ukout leadership“. Purser však říká, že snad máme na víc.
