Štěpán, Kendy, Vendulka... A taky Mireček. Nezapomenutelné postavy z Básníků. Proslulá jména českého filmu osmdesátých let, symboly té doby.
Eva Jeníčková (Vendulka) se snaží v Hollywoodu, David Matásek (Kendy) hraje v Národním divadle, Pavel Kříž (Štěpán) také zůstal u herectví.
Jen o tom posledním z nich, o Mirečkovi, nevíme nic.
Joseph Dielle z Konga ukončil studia u nás v polovině osmdesátých let a vrátil se domů. Naposledy se v Československu objevil v roce 1987 při natáčení třetího dílů Básníků. "A pak Pepíček odjel – a dodnes o něm nemám žádnou zprávu," vzpomíná režisér Dušan Klein ve své knize Jak režisérům chutná život. Pepík, tak Josephovi všichni při natáčení říkali.
Vypátrat Mirečka po dvaceti letech byl úkol hodný majora Zemana. Na počátku stála jediná informace od afrikanisty Josefa Mikeše: "Žije v Kongu." Naštěstí v Kongu malém – tedy bývalé francouzské kolonii, sice desetkrát větší než Česká republika, ale žijí zde jen tři miliony obyvatel. V Kongu velkém, kdysi belgickém, bychom ho na rozloze srovnatelné s plochou celé západní Evropy hledali ještě hůř.
Přes různé Konžany, kteří studovali v Československu, se podařilo získat telefonní číslo. "Prý už nemluví česky, musíte na něj francouzsky, a s novináři se údajně stejně nechce bavit," poradil Serges Mpoungi, budoucí český konzul v Kongu, někdejší student pražské ČVUT.
Není to pravda: Mireček s rozhovorem hned souhlasil. Už však nežije v hlavním městě Brazzaville, nýbrž na pobřeží Atlantského oceánu – v hospodářském centru země, milionovém Point Noire.
Ty vole, básníku!
A tam už pomáhá další "český Afričan" Tisther Nkaya. Konžan, který v Česku vystudoval pivovarnictví, vařil pivo ve Velkých Popovicích, v Plzni, u Fleků i jinde a nyní doma, v Point Noire, vaří konžské pivo Primus a Ngok.
"Ty vole, co děláš, ty básníku?" zdraví se smíchem po telefonu Tisther. Pak už pokračuje francouzsky – Mireček totiž po dvaceti letech češtinu zapomněl – a domlouvá návštěvu.
Kolem reklam vyzývajících zaměstnance vychutnávat pivo až po pracovní době vycházíme z pivovaru, který patří koncernu Heineken. Zastavujeme jedno z tisíců zelených taxi a rozjíždíme se přímo za Mirečkem do práce.
"Patron tady není, je vedle," říká vrátný ve vstupní bráně do televize DVS plus. Vedle znamená v přilehlém baru.
U stánku se zásobou vychlazených drinků na rozpáleném písku stojí jen několik plastových stolů a židlí. U bílého kulatého stolu teď pod slunečníkem sedí jediný návštěvník – uhlazený pán v brýlích se zlatými obroučkami, v bílé košili s elegantní tmavomodrou kravatou.
Studenta Mirečka s afroúčesem a hippie stylem oblékání v něm lze najít jen velmi těžko. Až když odhalí své stále stejně krásné bílé zuby, usměje se přes celou tvář a řekne "dáte si whisky?", je jasné, kdo zde popíjí svůj oblíbený destilát. Ten, bez něhož by Básníci nebyli Básníky.
"Kolik mi dáte za rozhovor?" ptá se po třetí, rychle vypité sklence whisky, kterou vychutnává bez ledu. Zdá se, že fáma o jeho nevraživosti vůči novinářům je pravdivá.
Zato s Tistherem si padnou kolem krku. Bydleli spolu na koleji na pražském Jižním Městě a právě on mu do filmu půjčil "africký kroj". Nejlepší koleje v Praze, shodují se. S přibývajícím časem a ubývající whisky začíná být Joseph Dielle přátelštější a hovornější. Netrvá dlouho a přichází pozvání do "Mirečkovy" televize.
"Nejsem majitel, byl to můj nápad, ale investorem je někdo jiný," vysvětluje, když vcházíme na dvůr, který ozařuje bleděmodře nabarvená zeď s nakreslenou tanečnicí a s nápisem DVS plus. Uprostřed dvorku připomínajícího nedokončené staveniště stojí stožár, na jehož špici je upevněn obří satelit.
Hned v první místnosti přízemního domku je rozhlasové studio. V něm dva rozesmátí kluci se sluchátky na uších. "Nemáme jen televizi, ale i soukromé rádio," chlubí se Dielle.
Ve vedlejší místnosti sedí dvě dívky a mladík, všem je kolem dvaceti. "Tady připravujeme zprávy, pročítáme noviny a pak vyrážíme do terénu," upozorňuje jedna z mladých reportérek.
Velký oválný dřevěný stůl s jedním mikrofonem a žlutou židlí, tak vypadá televizní studio v další místnosti. "Zatím nemáme celostátní pokrytí, ale i tak jsme dost úspěšní. Hodně seriálů a filmů přebíráme z Ameriky, ale i z Evropy, hlavně z Francie," říká Dielle, jemuž ostatní neřeknou jinak než "šéfe".
Všichni podřízení jsou o víc než čtvrt století mladší. Jen se nechápavě a překvapeně usmívají na evropské návštěvníky. Že je šéf známým hercem kdesi v Evropě, to je pro ně taková novinka, že se ani neptají po podrobnostech. "Nikdy nám o tom neřekl."
Točil jsem s Murphym
Kongo je jedna z nejzkorumpovanějších zemí Afriky, a tak se nabízí otázka po nezávislosti DVS plus, které by se programovou skladbou dalo přirovnat Nově.
"Jsme nezávislí, ale jsou věci, o kterých se prostě nemluví, jinak bychom skončili," uzavírá Joseph Dielle téma, které je mu očividně nepříjemné. V Československu studoval režii, měl k televizi vždycky blízko.
"Už předtím jsem pracoval jako moderátor televizních zpráv a byl jsem hodně úspěšný. Jednou za mnou přišel československý ambasador a nabídl mi možnost studia u vás," vzpomíná.
U filmu zůstal i po odjezdu z Československa. Cestoval po Evropě, a dokonce odletěl do USA. "Tam jsem se podílel na natáčení filmu s Eddiem Murphym." Tím jeho hollywoodská kariéra skončila a vrátil se do rodného Konga.
Ještě z televize volá manželce, že přivede hosty. Zásadně neřídí ani nemá vlastní auto, a tak ho všude vozí manželka nebo si bere taxíka. Taxíkem tedy jedeme i k němu domů.
Po patnácti minutách auto odbočí z asfaltové hlavní silnice a dál už se jen kodrcá po cestě plné výmolů a děr. Bosé děti uskakují a pouliční prodejci si zakrývají obličej před zvířeným prachem.
Čtvrť, kde bydlí, nepatří k těm bohatším. Čím hlouběji do špinavých uliček se auto noří, tím přibývá chatrčí z vlnitého plechu.
Na malém rozcestí auto zastaví a Mireček otevírá šedou bránu ve vysokém zděném plotě. Zvenku není vidět vůbec nic. Po otevření branky se však objevuje terasa a dřevěné dveře, které chrání bílá kovová mříž. Zvenku se vchází přímo do obývacího pokoje, což je přechod do jiného světa.
Z toho venkovního, plného chudoby a nepořádku, do luxusní čistoty. Pokud si návštěvník odmyslí, že je kousek od rovníku, může si připadat jako v typickém českém obýváku – kožená sedačka, konferenční stolek, stěna a v ní velká televize Sharp, zarámované fotografie, porcelán a spousta umělých květin. Vedle je velký jídelní stůl a malý stolek s počítačem.
Mireček hned přináší lahev whisky a nalévá do skleniček na stopce. Za chvíli odběhne podruhé a vrací se s černobílými fotografiemi velikosti A4. Jsou to fotky z natáčení Básníků.
To nejsem já, to je Mireček
Mireček a Štěpán, Mireček a Kendy, Mireček na honu, celý filmový štáb. Celkem sedm fotografií. "To je vše, co mi zbylo. S nikým nejsem v kontaktu, mrzí mě to," říká nostalgicky.
A pak se vyptává na Štěpána, na Vendulku, na Kendyho, na režiséra Kleina. Na každou novinku z Česka odpovídá slovy: "Fakt jo? To jsem nevěděl. To je dobrý."
Nejvíc ho překvapí zpráva o nyní blonďaté Vendulce, která se snaží dobýt Hollywood. Na slavný citát, jak s Vendulkou zaleze na věky do deky, si nevzpomíná.
"Už je to dvacet let, skoro všechno jsem zapomněl," vysvětluje a postupně loví z paměti slova jako slivovice, pivo, holky, knedlíčky, Tuzex. Jedno však umí říci bezchybně: Jak básníci přicházejí o iluze.
Joseph Dielle o své slávě nemá ani potuchy. "Fakt mě lidi znají, jo?" Neví, že Básníci jsou filmovým evergreenem, který televizím dodnes zajišťuje vysokou sledovanost.
Netuší, že Dušan Klein zfilmoval i méně úspěšné čtvrté a páté pokračování příběhu stárnoucího doktora Štěpána Šafránka. Jen zírá, když mu říkáme, že se po něm všem africkým studentům v Česku říká Mirečkové.
U jedné fotky se zarazíme a smějeme se, Mireček na ní svírá pušku, na hlavě plstěný myslivecký klobouček, tělo mu hřeje zelený kabát. "To nejsem já, to je Mireček!" vykřikuje, "pro mě je to dávná minulost, teď už o tom nemluvím, ale byly to nejkrásnější léta mého života. Česko mám rád jako druhou vlast."
Po chvíli se rozletí dveře a domů přichází jeho energická manželka Josefína. Tradiční konžské šaty, hlavu zdobí moderní účes. Přináší kávu a sobě plechovku piva Heineken.
Ani ona nemá o manželově české slávě potuchy. Básníky nikdy neviděla. "Měl jsem jednu videokazetu, ale během občanské války v devadesátých letech byl náš dům vyrabován a já o všechno přišel. Moc bych chtěl ty filmy zase mít," říká Joseph Dielle.
"Kdysi mi o tom muž říkal, ale nikdy bych nevěřila, že si ho tam u vás ještě někdo pamatuje," říká žena, která na svého milého čekala doma v Kongu, než se vrátí z toulek po světě.
Jak se ukazuje druhý den, otěhotněla s ním ještě předtím, než odjel studovat do Československa.
Následující odpoledne se totiž schází část rodiny včetně jeho nejstarší, dnes třicetileté dcery, která už sama má dva syny.
"Jo, jo, už jsem dědek," směje se Dielle a odbíhá kamsi dozadu. Vrací se s velikou koženou brašnou, která vypadá jako nádražácká. "Tu mám od vás, je moje nejmilejší a taky nejlepší kvalita, podívejte, dvacet let, a jaká je pořád krásná," zvedá tašku nad hlavu a ukazuje ji celé rodině.
"Zbyla mi jen tahle taška a ty fotky."
Mireček je z návštěvy stále veselejší, jako by mu připomněla jiný, už zapomenutý život. A on si teď postupně vzpomínal na to, jak mu v Praze bylo dobře.
Na rozhovor se náležitě vymódil.
Před diktafonem a kamerou sedí oděný do růžové proužkované košile s temně rudou kravatou.
V půli rozhovoru přestane fungovat elektřina, což je v Point Noire běžné. Nezbývá než se bavit za rámusu generátoru na naftu. Venku řve motor a piští děti a vnoučata, je nutné rozhovor přesunout na další den. Místo toho přijde pozvání na večeři – ryba, maniok a červené víno. A pak už je čas vyrazit za nočním životem.
Tři Mirečci a Pilsner
Joseph Dielle se rád obklopuje lidmi, kteří ho znají, a je rád středem pozornosti, takže vyjíždíme opět do baru vedle televize DVS plus. Každou chvíli zde k šéfovi přijde někdo z televize.
Přichází i pivovarník Tisther a Serges Mpoungi. Tři "Mirečci", kteří studovali v Československu, konečně pohromadě.
Čeština se míchá s francouzštinou, whisky střídá slivovice a konžské pivo Primus nahrazuje Pilsner Urquell. "Ty vole, Pilsner!" křičí nadšeně Thister i Dielle. Nakonec se každý musí spokojit s jednou plechovkou. Následují hodiny vzpomínání na zlaté časy – české holky, pivo, knedlíky, život na kolejích...
"Pojďte, půjdeme na diskotéku, ať vidíte, jak to tu žije," láká všechny Mireček. Cestou uvidí na pobřeží party naftové společnosti Total.
"To musíte vidět," rozhodne a díky jeho známé tváři se dostaneme dovnitř. U přepychových stolů, kolem krásného bazénu a hřišť na volejbal přímo na pláži večeří několik stovek pracovníků Totalu.
Jsou mladí a bílí, většinou Francouzi, obsluhují je černoši a černošky v uniformách číšníků. Tleskají skupince oblečené do kostýmu krokodýlů, která přiběhne na improvizované pódium.
"Máme dneska team-building, tohle je skupina krokodýlů. Za chvíli přijdou hroši a opice," vysvětlují dvě mladé Francouzky.
Všichni Konžané budí hned zájem ochranky. Působí zde nepatřičně – jsou černí. "Total kontroluje přes sedmdesát procent naší nafty. Těží ji přímo v moři a naprosto nekontrolovaně. Uplácejí celou vládu včetně prezidenta," vysvětluje Josefína, která pracuje jako sekretářka v konkurenčním Agipu.
Kongo má jedny z největších zásob ropy v Africe a ropa byla důvodem dlouhé občanské války, do níž byla zapletena právě Francie. Válka skončila před pěti lety a vyžádala si přes sto tisíc obětí.
Mlčící Mireček i naštvaný Tisther rychle opouštějí pozemek Totalu a vracejí se z evropské kolonie zpátky do Afriky.
V Rumba klubu Mireček k místní hudbě trsá jako ve filmu před dvaceti lety.
Chci přijet se ženou
Je neděle, poslední den v Point Noire. Čeká nás okružní jízda po příbuzných. Manželka Josefína výjimečně nešla do kostela a dělá manželovi řidiče. To není zrovna jednoduché. Její muž má totiž devatenáct sourozenců.
"Od dvou matek. Můj otec měl dvě ženy, ale všichni jsme Dielle. Otec se dožil sto čtyř let," vypravuje.
Dva bratři, které navštívíme, nezapřou stejné geny. Mají stejný úsměv jako Mireček, fyzická podoba je zjevná. Jejich domky jsou však o poznání skromnější. Cestou domů Josefína zastavuje u místního supermarketu a manžel odbíhá dovnitř. Vrací se s lahví francouzského červeného vína k obědu.
Zpátky do Brazzaville letadlem. Na obrazovce v letištní hale běží americká přestřelka. Je to kanál DVS plus. Možná tam jednou Konžané uvidí i Básníky.
"To bych moc chtěl, jenže zatím nemám ani kopii pro sebe. Teď doufám, že se mi kolegové ozvou a obnovíme kontakty. Taky bych strašně rád jel znovu k vám. Ale jen se ženou. Třeba na karlovarský festival," loučí se Joseph Dielle. Mireček...
Čtěte v MF DNES
Rozhovor s Josephem Diellem čtěte v sobotní příloze Víkend DNES.
