Jak jste se vlastně ocitla v New Yorku?
Náhodou. Jela jsem tam z Vancouveru, kde jsem dodělala školu. Věděla jsem, že tam něco najdu, byť jsem v tu chvíli nevěděla co. Všichni se mě ptali, co tam budu dělat, kde budu spát, já jim odpovídala, že nevím, a oni si samozřejmě oprávněně ťukali na čelo. Když jsem tam přiletěla, došlo mi, že nemám zařízené vůbec nic, ani ubytování. Stála jsem na letišti JFK s pěti procenty baterky v mobilu a psala kamarádovi, jestli nemá volný gauč. Odpověděl, že ano, to bylo moje štěstí. Jen si chudák myslel, že mě tam bude mít dva dny a já se u něj zabydlela na několik týdnů.
Jak jste si tam sehnala práci?
To bylo taky úsměvné. Měla jsem pocit, že obejdu agentury, nabídnu se jako modelka a fotografka a to by bylo, abych něco nesehnala! Hned návštěva první agentury mě vyléčila. Vešla jsem tam tak, jak chodím, neupravené vlasy, o číslo větší kožich, milované boty Dr. Martens. Přišla krásně upravená žena na podpatcích, téměř pohrdlivě mě očima zkoumala od hlavy až k patě a zeptala se mě, co chci. Požádala jsem o pět minut jejího času. „Od koho máte doporučení?“ zeptala se. A když jsem řekla, že nemám domluvenou schůzku, vykázala mě z agentury se slovy: „Drahá, lidi z ulice my nebereme.“ Došlo mi, že takhle to nepůjde.
Eva GiiČeská modelka a fotografka. Modelingu se věnuje od sedmnácti let, nejvíce se proslavila během svého působení v Šanghaji. V roce 2012 začala v Kanadě studovat design a v té době se také dostala k fotografování. Její specializací jsou portréty. Profesionální dráhu fotografky započala po svém přesunu do New Yorku, kde rok žila a pracovala. Fotila pro prestižní agentury IMG a DNA, ale také pro časopisy Glassbook, The Fashionisto, Boys By Girls. Letos v létě se rozhodla vrátit do Česka. |
Takže jste začala hledat cestu přes známé?
Ano. Požádala jsem o pomoc kamaráda. Vzal mě na party, tam mě představil jedné známé produkční, s níž jsme se spřátelily, a pak už to šlo lépe. Nicole mi dala kontakt a doporučení, přijali mě a tam se mi otevřely dveře. Pracovala jsem hned u Times Square, dostalo se mi pohledu na rychlé tempo New Yorku a zjistila jsem, kolik práce se dá stihnout za pouhý den. Po několika měsících práce jsem nasbírala kontakty, začala oslovovat a potkávat agentury jako fotografka. Nejprve jsem fotila pro jednu agenturu, pak pro druhou a na konci jsem fotila pro patnáct nejprestižnějších agentur. Šla jsem do toho naplno, i když jsem si nebyla svojí prací stoprocentně jista. Ale v New Yorku musíte dělat, že si jistí jste a že přesně víte, co děláte. Jak se říká: „Podváděj, dokud to nedáš.“
Dělala jste i pro onu agenturu, z níž vás dotyčná paní vyhodila?
To bylo vtipné. Po čase mi totiž z té agentury napsali, že jsou mí velcí fanoušci a že by chtěli, abych pro ně fotila. Ne snad, že bych se chtěla mstít, ale napsala jsem jim, že jsem u nich před časem byla a vyhodili mě, takže děkuji za nabídku. Třeba přehodnotí svůj postoj vůči dalším, kteří za nimi přijdou z ulice prosit o pět minut času.
Teď jste se rozhodla Ameriku opustit. Proč, když tam máte kariéru tak dobře nastartovanou?
Amerika byla skvělá jako začátek. Protože Spojené státy udávají celosvětové kulturní tempo, je skvělé to vidět z první ruky a zjistit, jak to vlastně funguje. Zároveň jsem zjistila, že spousta věcí není taková, jak se zdá. S myšlenkou amerického snu se prostě neztotožňuji. Věděla jsem, že je potřeba jít dál a hledat inspiraci a tvořit v jiných místech. Nicméně New York mám ráda a budu tam i nadále jezdit, ale momentálně nemám zájem tam žít.
Na jak dlouho jste v Praze?
Přijela jsem začátkem července s vidinou toho, že tu tak dva měsíce zůstanu
Člověk má v sobě mužský i ženský pól, říká Eva Gii.(autoportrét)
Zajímají mě příběhy vepsané do lidí, popisuje Eva Gii. (autoportrét)
a pak budu pokračovat do Berlína, nebo do Londýna. Ale našla jsem tu tak úžasný apartmán, ve kterém mám i studio, že jsem se rozhodla tu na jistou dobu zůstat. Praha mi doslova učarovala svojí krásou a historickým duchem. Po všech letech cestování jsem zjistila, že až tak nezáleží na tom, kde žijete, ale na tom, co děláte.
Okamžik, kdy vzniká kouzlo
Je pro vás důležité své modely znát?
Ano, když mi tedy lidé dají možnost je poznat. Než začnu fotit, ráda s nimi nejdřív piju kávu a povídám si. Dám jim najevo, že mě zajímají, že pro mě nejsou jen objektem před objektivem. Jako modelka vím, jak je to důležité. V této branži nikoho úplně nezajímá vaše osobnost, všechno je to hlavně byznys. Takže když někdo projeví zájem o to, co cítíte, nad čím přemýšlíte, dáte mu logicky ze sebe mnohem víc než někomu, kdo vás postaví před pozadí a řekne, abyste mu pózovala. Proto také nechávám modelům něco z jejich oblečení. Aby to byli skutečně oni. Aby to pro ně bylo osobní.
Vaše fotografie jsou na první pohled jednoduché. Bílé pozadí, člověk před objektivem. Přitom je v nich neuvěřitelná atmosféra, naléhavost. Jak se toho dá docílit?
Jde o to zachytit člověka ve chvíli, kdy přestává hrát roli, kterou si myslí, že by měl hrát nebo že vy chcete, aby ji hrál. Každý máme své bolesti, nesnáze, radosti, každý jsme si něčím prošli a máme svůj příběh, a to mě zajímá a inspiruje. Proto někdy fotím i ve chvíli, kdy lidé nevědí, že je fotím. Povídáme si, jsme sami sebou a já mačkám spoušť. To funguje. Lidé přestanou myslet nad pózováním a nahazováním úsměvů, uvolní se a ukážou mi část svojí duše. A to je ten okamžik, kdy vzniká kouzlo.
Jaké typy modelů máte ráda?
Miluji androgenní typy. Myslím si totiž, že člověk jako osoba musí být celistvý, musí v sobě najít mužský i ženský pól. Takže mám ráda holky, které jsou odvážné a mají osobnost a jsou připravené se za svou osobní integritu porvat, stejně jako mám ráda kluky, kteří se nebojí ukázat svou empatii a něžnost. Dalo by se říct, že nemám ráda kluky, co tráví celé dny jen v posilovně a snaží se okouzlit jen svými svaly. Mám ráda lidi, kteří si na nic nehrají a jsou opravdoví. Češi takoví jsou. Za tu chvíli, co jsem tady, jsem fotila řadu slečen, které jsou zajímavé, skromné a nebojí se otevřít.
Proniknout k mužům bude asi těžší.
Většinou ano. Kluky jednak focení příliš nebaví, a navíc jsou vychováváni v tom, že musí být za ty tvrdé muže, kteří si se vším a s každým poradí. Zbavit je této slupky bývá náročnější, o to víc, když stojí před objektivem fotografky. Vybavuji si focení jednoho kluka, byl krásný, ale šlo z něj hrozné prázdno. Povídali jsme si, ale nešlo to. A pak jsem mu řekla, aby si sundal boty. A já ho přitom vyfotila a věděla jsem, že to mám. Byl v šoku, že už ho posílám domů, ale měli jsme to a nebylo třeba fotit dál.
„Teprve když si sundával botu, přišel o svou umělou, hranou roli,“ vzpomíná na focení Eva Gii.
Díky sundání bot jste se k němu dostala?
Ano. Když jste bosí, nemáte kostým. Jste sami za sebe. Jste zranitelní. To platí u všech. Každá holka se chová jinak s podpatky a jinak bez nich. To samé je s make-upem. Když jsme bosí a bez líčidel, ztrácíme umělé sebevědomí.
Takže když před deseti lety ženy v masovém měřítku shodily podpatky a nazuly balerínky...
... tak se vydaly po cestě upřímnosti, skutečnosti, osobní integrity, odvahy a ochoty projevit se takové, jaké skutečně jsou. Přestaly hrát hru a staly se samy sebou. O tom jsem přesvědčená.
Glamour focení by tedy nebylo nic pro vás?
Jsou věci, které se mi líbí, stejně jako glamour fotografové, ale chybí mi v tom určitá spontánnost a opravdovost. Já miluju grunge styl, roztrhané věci, neupravený „look“. Není to proto, že bych chtěla jít proti proudu, prostě se mi to líbí.
Šťastný život je spíše utopie
Jak je těžké najít svůj styl? Mám teď na mysli nikoliv módní, ale styl focení.
Musíte se k němu propracovat. Nikdo neměl vlastní styl hned od první práce. Když se podíváte na první kresby Salvadora Dalího, zjistíte, že ani on nebyl vždycky génius. Je to kombinace talentu, vůle a pracovitosti. Někdo řekl, že k tomu, abyste došli ke svému stylu, musíte pracovat deset tisíc hodin. Zní to nadneseně, ale je to tak. Když se podívám na své první práce a na ty poslední, vidím v tom posun, pilování něčeho, co si myslím, že je snad ono, objevují se známky vlastního rukopisu. Aby člověk došel nějaké úrovně, musí tomu, co dělá, dát všechno.
Jste ten typ, co když vidí perfektní práci někoho jiného, řekne si: „Taky musím být tak dobrá“? Nebo naopak jen hlesnete: „To nikdy neudělám, kašlu na to“?
Určitě to první, jsem životně nastavená tak, že se na všechno dívám optimisticky. Když vidím fotky jiného fotografa, které mě oslovují, mám radost, že je na světě více lidí, kteří smýšlí podobně jako já. Kreativita pro mě není soutěž, kdo je nejlepší. Být kreativní a věřit svojí vizi a práci a jít si za svým, to chce kuráž a odhodlání. Díky bohu za kreativní lidi.
Jak pronikáte vy sama k sobě jako k modelu, když se fotíte?
Nutím se dát do toho více emocí. Ale není to tak, že bych si sama se sebou povídala. (smích) Emoce a energie jsou základ fotky. Jednou jsem fotila holku, ve které bylo něco temného. Byla krásná, uhrančivá, ale v očích měla bolest a při pohledu do nich mi naskakovala husí kůže. Pak mi vyprávěla o tom, co všechno v životě prožila, o depresích, které má, a mně to bylo jasné, že právě to z ní jde, že právě to ji dělá tak zajímavou.
Editorial pro pánský magazín Glassbook
Portrét, Andrea Puldová
Takže kdyby prožila šťastný život, možná by nebyla tak zajímavá modelka?
Podle mě je „šťastný život“ trochu utopie. Většina lidi, kteří jsou opravdu šťastní, si prošli těmi největšími nesnázemi, jako jsou autonehody, chudoba, ztráta bližního. Událostmi, které je přinutily podívat se do svojí duše a přehodnotit hodnoty.
Nastal někdy v době vašeho aktivního modelingu moment, kdy jste si řekla dost?
Takhle úplně ne. Záleží na tom, jak si to nastavíte v hlavě. Modeling je byznys, ve kterém modelky fungují jako stroj. Oblékáte se, pózujete, fotíte se. Nikoho nezajímá, kdo jste, jak vám je, jak se cítíte. A už vůbec ne v Asii, kde jsem většinou pracovala já. Takže nemůžete čekat, že budete jako v bavlnce. To je jako kdybyste šli na brigádu do Starbucksu a stěžovali si, že nemáte možnost se emocionálně napojit na zákazníky.
Navíc snadno můžete přijít o práci, když si začnete stěžovat.
To je jedna věc, ale druhá je, že si stejně nepomůžete. Jen vytvoříte dusno na place. Já jsem si ve chvílích, kdy už jsme za sebou měli třeba 16 hodin focení, měla jsem zápal plic a modraly mi ze zimy prsty, z toho všeho začala dělat srandu. Říkala jsem jim: „Přece to ještě nebudeme balit, já chci ještě fotit!“ Nebo když jsme fotili celý den v létě na pláži kolekci kožichů, ze všech lilo jako z konve, začala jsem zpívat vánoční koledy. Ono tím všem dojde, že je asi na čase skončit (smích).
Jaký je váš největší úspěch?
To, že dělám práci, kterou miluju. A když si mě lidé sami najdou. Byla jsem poslední dva dny v New Yorku, když mi přes Instagram napsal Brandon Boyd, zpěvák skupiny Incubus, která je v Americe velmi populární, že se mu líbí moje práce a že by chtěl, abych ho nafotila. Já už neměla ateliér, bydlela jsem u kamaráda, ale chtěla jsem ho nafotit. Pozvala jsem ho ke kamarádovi domů a fotili jsme na posteli. Bylo to velmi intimní foceni, Brandon nebyl za drsného rockera, ale byl v posteli, bez trika, charismatický a melancholický. Doteď mi píšou z amerických magazínů, že ty fotky chtějí použít. Přesně kvůli takovým focením má moje práce smysl.
Vaše internetové stránky se jmenují whothefuckisevagii.com. Proto se chci zeptat: Kdo je Eva Gii?
Kdo je? Jsem v procesu hledáni, zeptejte se mě za pár let, třeba najdu odpověď.
