Imperativ monogamních vztahů modeluje západní společnost po staletí a každého jejího nového člena od útlých dětských let. Historicky to není překvapivé ani nahodilé, patriarchální společnosti ekonomicky potřebovaly, aby se majetek dědil z otců na syny po čisté krevní linii.
Můžeme tedy monogamii, jsme-li k ní společenskými zvyklostmi tak houževnatě programováni, vůbec zkoumat objektivně? Terri Conleyová z Michiganské univerzity si položila právě tuto otázku. A po celkem třech studiích odpověděla, že ne. Strčila tím klacek do soukolí vědeckých prací, které po dlouhá desetiletí nadřazenost monogamie nad jinými formami soužití na západě hlásají.
„Dokonce to není ani tak, že bychom monogamii vnímali jako tu správnou formu vztahů. My ji vidíme jako jedinou možnou,“ říká autorka studie, která bude vydána v magazínu Perspectives on Psychological Science. Monogamie je nám totiž společností tak vštípena, že si to ani neuvědomujeme. To však v případě vědců znamená, že je jejich vlastní vztah k monogamii tak silný, že při zkoumání nepracují ani objektivně, ani logicky.
Nemonogamní vztahy jsou stejně funkční
V prvním studii se Conleyová zaměřila na velké množství prací na téma monogamie. Shledala, že v mnoha případech stranil přístup, který jejich autoři zaujali, monogamii. Zvyšoval pravděpodobnost, že bude monogamie skórovat výše než alternativní podoby soužití, že se prokáže jako funkčnější.
Jako příklad uvádí stupnici zvanou „míra vášnivé lásky“, která byla vyvinuta v osmdesátých letech k ohodnocování síly citu ve vztahu. Její měření zahrnovalo i otázku, jak žárlivý by partner byl, pokud by se jeho protějšek začal propadat do citů k někomu jinému. Vyvozovalo se totiž, že čím větší žárlivost, tím větší vášeň. V nemonogamních vztazích založených na souhlasu a otevřenosti však taková souvislost zcela scházela. Ne že by byly bez žárlivosti, nebyla však spojena s vášní. Proto nemonogamní vztahy při měření citu jako by za monogamními zaostávaly.
Michiganská studie se však pustila i do vlastního měření. Zajímala ji funkčnost těch či oněch vztahů. Soustředila se na řadu indikátorů, od důvěry, přes žárlivost, vášeň po všeobecnou spokojenost a zjistila, že mezi monogamními vztahy a nemonogamními nebyly žádné rozdíly.
A nakonec se Conleyová dívala na to, jak respondenti vnímali, když se jich vědci ptají na nemonogamní vztahy. I když byla tato část výzkumu postavena na malém vzorku stovky lidí, většina měla za to, že při kladení otázek o nemonogamních vztazích jsou vědci zaujatí. Zní to přitom navzdory limitům výzkumu přesvědčivě. Již jen slova, která vědci ve výzkumech nemonogamních svazků používají, jsou silně negativně emočně zabarvena. Conleyová vypočítává, že akademické práce používají ohledně alternativních vztahů termíny jako „podvádění“, „nevěra“, „provinilá strana“ či „zrazovaný partner“, která jsou návodná.
Nakolik emocionální je akademický přístup k otázce nadřazenosti monogamie, nakonec potvrzují vědci sami, svými reakcemi na práci Conloyové, která se problematikou zabývá několik let. Přiznává, že se setkala s tvrdým odmítnutím a odporem svých kolegů. A nejen to, volbou slov její kritici odhalují, jak těžko se zbavují svých vlastních hodnotových soudů. Jako příklad Conleyová uvádí, že jeden z jejích recenzentů psal, že svazky gayů „degenerují“ do nemonogamních.
Myslíte, že nemonogamní vztahy založené na souhlasu mohou být funkční?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 7. května 2017. Anketa je uzavřena.
