Žádná historická paralela není stoprocentně přesná, protože každá dějinná okolnost je unikátní. Analogické souvislosti však často vyvolávají obdobné společenské trendy. Díky tomu mohou sloužit jako jeden z nástrojů využitelný k predikci možného vývoje budoucích událostí a někdy dokonce ke znovuobjevení účinných, ale pozapomenutých řešení.
Jednou z posledních morových epidemií byl takzvaný velký londýnský mor, který anglickou metropoli sužoval v letech 1665 a 1666. Zatímco ve čtrnáctém století za sebou zanechala černá smrt okolo dvacet milionů obětí, tedy přibližně třetinu tehdejší evropské populace, o tři sta let později zahubil londýnský mor „jen“ kolem stovky tisíc lidí, asi čtvrtinu londýnského obyvatelstva. Co udělal s postoji, náladami, chováním lidí?
K bližšímu seznámení s londýnskými událostmi máme k dispozici dobové statistiky, lékařské záznamy a několik dalších písemností. Bezkonkurenčně nejznámější a stále znovu a znovu vydávaný je však Deník morového roku, jehož spoluautorem byl známý anglický novinář a spisovatel Daniel Defoe. Ten totiž na základě obsáhlých rešerší, dobových zpráv a zřejmě i autentických zápisků svého strýce zprostředkoval čtenářům působivý popis atmosféry zamořeného Londýna a chování obyvatel města.
Epidemie se rozmáhá, lidé prchají z města
První případy nové morové nákazy se v Londýně objevily zřejmě už závěrem roku 1664, když nedaleko Covent Garden v západní části města zemřeli na mor dva cizinci. Nic dalšího se už však nedělo, takže počáteční obavy obyvatelstva vzaly rychle za své.
Teprve čtvrt roku nato začal v této lokalitě nápadně narůstat počet nezvyklých úmrtí. Přízraky morové nákazy, která již po staletí v nových a nových vlnách sužovala řadu měst včetně Londýna, tak znovu ožily. Během dubna 1665 se místní obyvatelé ještě chviličku chlácholili kolísavým vývojem statistik. V květnu zorganizované trasování nemocných ovšem potvrdilo vzrůstající obavy, že dýmějový mor je už po několik měsíců roznášen po ulicích západního Londýna.
Nemocných a mrtvých přibývalo. Když začátkem června 1665 přišla první letní horka, infekce se rozmáhala čím dál víc a čísla v soupisech zemřelých prudce vzrostla. Část lékařů vlivem setrvačnosti i tak ještě pár týdnů do omrzení tvrdila, že nezvyklý počet úmrtí je způsoben jakousi horečkou, tyfem nebo zkaženými zuby.
Skutečná podstata narůstajícího počtu nebožtíků však už nenechávala prakticky nikoho na pochybách. Londýn zachvátila panika, a to včetně občanů žijících ve čtvrtích prozatím morem nezasažených. Bohatší lidé, zvláště pak šlechta a zemané, s rodinami a služebnictvem ve chvatu opouštěli město. Král Karel II. Stuart, obývající tehdy palác Whitehall nedaleko dnešního Trafalgarského náměstí nedaleko Temže, prchl s celým svým dvorem na konci června 1665.
Karanténa je lék, který dala Evropě morová černá smrt V digitální době působí zastarale, primitivně, surově, jak ryze fyzický je. Přesto jde o nástroj, který svět potřebuje i dnes, jak ukázala epidemie koronaviru. Karantény nás provázejí po staletí. Do Evropy je přitom přinesla zkáza morové černé smrti. |
Zatímco panstvo našlo útočiště v asi sto kilometrů vzdáleném Oxfordu, poddaní hledali záchranu, kde se dalo. Někteří utíkali bez jasného cíle, jiní se snažili uchytit u příbuzných a známých na venkově. Část prchajících byla nicméně záhy hnána zpět, neboť venkov se londýnské morové nákazy začal rychle obávat. Bylo však i mnoho takových, kteří se do Londýna vrátit nechtěli. Po celé léto a podzim se proto trmáceli polními cestami, přespávali v nouzových přístřeších na mezích a žebrali o almužnu od vesnice k vesnici. Obava z nákazy a smrti tehdejší společností prostupovala mnohem více než onou dnešní za koronaviru.
Odejít z Londýna ovšem nemohl každý. Obchodníci a řemeslníci by museli opustit svou živnost, sklady, zboží i okruh potenciálních zákazníků. Měšťané váhali, zda mají opustit dům s veškerým vybavením. Mnozí proto na venkov posílali jen rodinu, a sami, navzdory riziku nákazy, zůstávali ve městě. Aby chránili svůj majetek a zároveň doufali, že se snad provoz živností úplně nezastaví. V tom se však hluboce zmýlili.
Mezi prvními, kdo přišli bez jakékoli náhrady o své dosavadní příjmy, byli herci a tanečníci. Královský dvůr, jako jejich dosavadní hlavní donátor, z Londýna zmizel. Divadelní představení pro měšťany a chudinu nebyla podle nové vyhlášky možná, protože veškeré veselice, taneční zábavy i divadelní představení byly z epidemických důvodů zakázány.
Nejpozději začátkem léta se zastavil také veškerý dosavadní obchod, vyjma činností, které neměly přímou vazbu na potraviny. Stavitelé domů a lodí, nejrůznější řemeslníci, prodavači oděvů, klobouků i obuvi, ale také například advokáti, ti všichni byli najednou bez zakázek a příjmů. A samozřejmě bez jakékoli náhrady. Ještě hůř na tom byli ti, kteří měli nesplacené dluhy. Jejich dosavadní příjmy se zastavily, nastal boj o holý život, ale penále z dlužných částek se nesnižovalo.
Davová psychóza šíří falešné zprávy a tmářský okultismus
Záhada tanečního moru: za vražednými tanečními orgiemi mohli být Češi Lidé se svlékali, plivali kolem sebe oplzlosti, Satanova jména, souložili – a především tancovali. Dny, týdny, do zemdlení, mnozí se protančili ke smrti. Apokalyptické běsnění, pekelný rej. Taneční mor je dodnes záhadou, nad níž si lámou hlavy historici, psychologové i lékaři. |
Netrvalo dlouho a západní část Londýna se potýkala s 350 až 400 mrtvými každý týden. Obyvatelé Londýna začínali podléhat emocím a zoufalství, čímž se stávali snadnou obětí nejrůznějších konspiračních teorií a fake news té doby.
Snad nejrozšířenější fámou bylo tvrzení, že si s Londýňany pohrávají nadpozemské síly. Snad si Londýn pro jeho zkaženost vyhlédl sám Bůh? Zůstává přitom paradoxem, že jen o pár dekád dříve v Anglii konečně oficiálně vyšel precizní anglický překlad Bible, takzvaná King James Version, s jehož pomocí by bohabojní Londýňané mohli většinu nesmyslných pověr vyvrátit. Žel, celou Anglií zmítal současně i spor mezi anglikány a puritány, kteří tím pádem na vyvracení tmářských konspirací neměli kapacitu.
Mezi Londýňany se tak začala naplno odkrývat doposud zamlčovaná pověrčivost. Obchod s amulety, elixíry, zaklínadly a spiritistickými tabulkami po celém městě jenom kvetl. Sekulárně orientovaní občané se pro změnu stávali obětí „vědečtěji“ působících šarlatánů, nabízejících protimorové vodičky, pilulky a jiná pavědecká řešení. Progresivní tmářství poráželo poslední zbytky soudnosti a informační gramotnosti Anglie sedmnáctého století.
Příznačné přitom je, co se podle Deníku morového roku „přihodilo jednomu z těchto mastičkářů, jenž veřejně vyhlašoval, že má naprosto znamenité chránidlo proti moru. To když prý nosí člověk při sobě, zaručeně se nenakazí ani nebude k nákaze náchylný. Můžeme předpokládat, že tento člověk něco onoho svého znamenitého chránidla zajisté neustále nosil v kapse, a přece naň morní nemoc udeřila a odnesla ho během dvou tří dnů.“
Pouliční sbírání mrtvých k pohřbu během velkého londýnského moru
Přece však mohli být lidé rádi, že tehdejší davová psychóza neuvedla do chodu tak silný antagonismus proti náboženským a společenským minoritám, jako tomu bylo za časů černé smrti ve čtrnáctém století. Tehdy totiž v Evropě přišlo násilným způsobem o život několik tisíc Židů, falešně obviněných z šíření morové nákazy. Během velkého londýnského moru k takovým událostem nedošlo.
A nepropukly ani během dosavadní koronavirové pandemie, byť jsou antisemitismus a vášně v některých částech Evropy na vzestupu. Jiskra naštěstí nepřeskočila. Jinak se však náchylnost významné části populace k šířeným dezinformacím odhalila významnou měrou.
Podle některých odhadů nedodržoval asi jeden milion obyvatel České republiky doporučovaná protikoronavirová opatření a veřejně zpochybňoval jejich smysluplnost. Nezanedbatelná část obyvatelstva, aniž by dokázala svá tvrzení spolehlivě obhájit, podléhá konspiračním teoriím a fake news nebo prostě rizika nákazy okázale ignoruje.
Prevence a léčba
Skutečnou příčinu dýmějového moru v Londýně sedmnáctého století nikdo z tehdejších obyvatel neznal. Osvícenější pozorovatelé sice předpokládali, že se nemoc šíří vzduchem a osobním kontaktem, na objev morové bakterie Yersinia pestis však lidstvo muselo čekat ještě dlouhých 230 let. Stejně tak i na zjištění, že přenašečem jsou blechy a vši v srsti hlodavců.
Zůstává proto jistým paradoxem, že londýnská městská práva nařídila během epidemie vybíjet všechny psy a kočky jako potenciální zdroje nebezpečí, protože prý „ve své srsti roznášejí výpary a infekční proudění z nakažlivých těl“. Byl dokonce vyhlášen zákaz chovu jakýchkoli domácích zvířat v obvodu města.
Příhodnějším krokem městské rady byla větší péče o čistotu ulic. Vyhazování odpadků na ulici, stejně jako do dvorů a zahrad bylo zakázáno. Zkažené potraviny měly být hygienicky likvidovány. Z ulic byly pravidelně odklízeny i četné mrtvoly nebožáků, kteří na veřejnosti vydechli naposled při své cestě za nákupy potravin.
Pokud jde o léčbu dýmějového moru, žádný jednoznačný způsob léčby v sedmnáctém století neexistoval. Než byla v devatenáctém století objevena antibiotika, byla smrtnost dýmějového moru šedesátiprocentní. Nejčastější formou experimentální léčby bylo velice bolestivé rozříznutí oteklých mízních uzlin, dýmějí, v tříslech, pod ušima, případně v podpaží. Pokud totiž praskly dovnitř organismu, způsobovaly jeho otravu.
Na rozdíl od černé smrti čtrnáctého století se v Londýně sedmnáctého století žádná chránidla ve formě náustků či roušek nepoužívala. Za oficiálně lékařsky doporučovanou ochranu byl považován česnek, routa vonná a hlavně tabák. V Londýně tak během moru kouřily téměř všechny generace obyvatelstva. Vykuřovány a větrány měly být i všechny postižené domácnosti.
Nákazu v ulicích se Londýňané snažili zapudit dýmem z pouličních ohnišť. Spor se většinou vedl jen o to, zda proti moru lépe účinkuje dým z dřevěné hranice nebo z uhlí. Zatímco jedni upřednostňovali uhlí bohaté na síru a dehet, jiní prosazovali určitý druh dřeva. A někteří samozřejmě už tehdy tvrdili, že je to celé k ničemu.
Represe a karanténa
Během nákazy na území Londýna platil systém bezpečnostních protiepidemických pravidel. Každá domácnost měla povinnost případnou novou nákazu hlásit a nemocného separovat v samostatné místnosti.
A městští úředníci neponechávali nic náhodě. Metropole jmenovala takzvané „dohlížitele“, kteří po nově nakažených osobách aktivně pátrali. Každý nakažený dům byl úředně zapečetěn a jeho obyvatelé z něho nesměli vycházet. Vstup do budovy střežil ozbrojený hlídač, který obyvatelům domu zároveň zajišťoval donášku potravin.
Na každý takový identifikovaný dům byl výraznou červenou barvou nakreslen velký kříž a k němu přibyl červený nápis „Bože, smiluj se nad námi“. Zapečetěný dům zůstal v karanténě, dokud nebylo jisté, že se jeho obyvatelé uzdravili. Celkově vzato bylo zapečeťování domů považováno za velice kontroverzní krok, nicméně bylo uplatňováno po většinu morové nákazy.
Je nabíledni, že celá řada obyvatel uzamčených ve vlastním domě se své obydlí snažila opustit alespoň ilegálně. Někteří tajně prchli z města, jiní se pokradmu vydávali na ilegální vycházky a nákupy, aby se pak tajně vraceli zpět zadním vchodem. Navzdory snaze městských úředníků se lockdown důsledně nedodržoval. Části obyvatelstva chyběla patřičná zodpovědnost.
Pro ověřování morových úmrtí město ustavilo takzvané „ohledávačky“. Docházely do domácností s nahlášeným úmrtím a ověřovaly, že smrt opravdu způsobil mor. Úzký kontakt se světem smrtelně nemocných jim znemožňoval jakoukoli jinou veřejnou činnost, včetně provozu obchodní živnosti. Opět však platilo, že k šíření epidemie přispívala jejich nezodpovědnost, stejně jako nedisciplinovanost některých hlídačů.
Podobně tomu bylo i u některých dalších obyvatel města. Zatímco šlechta z města prozřetelně utekla, mnozí měšťané si s morovou nákazou zpočátku nedělali těžkou hlavu. Přes mnohá varování lékařů se stranili jen lidí evidentně a viditelně nemocných, takže se zdraví mísili s doposud neodhalenými přenašeči. Nevědomky nakažovali jeden druhého, až mor naplno udeřil. V době, kdy mor prozatím řádil jen v západní části města, se mu na východě Londýna někteří návštěvníci hostinců hlasitě vysmívali.
Jakmile začal počet mrtvých během léta stoupat, doposud plné ulice se vylidnily. Když se však počet úmrtí s novým rokem 1666 snižoval, bezstarostnost obyvatelstva se rychle vrátila. Začátkem roku 1666 město zachvátila euforie a nastalo živelné rozvolňování. Lidé „najednou mor nebrali o nic vážněji než obyčejnou horečku, ba snad ani tolik ne,“ uvádí autor Deníku morového roku. Důsledkem toho přišlo během roku 1666 o život ještě mnoho lidí, jimž by se jinak nemoc a morová smrt mohly vyhnout.
Činnost městské správy během morové epidemie
Londýnskou městskou správu autor Deníku morového roku opakovaně kritizuje. Na morovou pohromu nebyla prý nijak připravena, byť důrazné varování ve formě menší nákazy zažilo anglické velkoměsto o pouhých devět let dříve. Navzdory tomu Londýn disponoval během velké epidemie pouze jedním jediným morovým špitálem. Další kritika směřuje na váhavost a nerozhodnost funkcionářů:
„Tak například ani náš starosta ani jeho hejtmané nepřijali ni žádná opatření ze své funkce městských úředníků v zájmu nařízení, jichž mělo být uposlechnuto. Prstem nehnuli, aby snad pomohli městské chudině. Občanstvo nemělo nikde veřejná skladiště či zásobárny obilí či mouky pro podporu chudého lidu. Kdyby se o to bývali sami postarali, jak je to v takových případech zvykem v jiných zemích, bývalo by pomoženo mnoha ubohým rodinám, jež pak byly uvrženy do krajní bídy, a to lépe, než to bylo pak možno zařídit později.“
Velký počet chudých nebo rodin, které se do té doby živily drobným obchodem nebo řemeslnou výrobou drobného zbytného sortimentu, byla nyní odkázána na život z milodarů. Situaci prý zachraňovala velkorysost některých anglických měst, která na londýnskou chudinu solidárně vybrala značné finanční částky. Několikrát prý jisté dary chudině zaslal z Oxfordu i král. Nebýt takové dobročinnosti, město by se snadno ocitlo na hranici sociálního kolapsu. Stačilo málo a chudý lid mohl být stržen zoufalstvím a chaosem, spustilo by se otevřené rabování a pustošení zásob potravin na tržištích.
Zajistit všeobecné bezpečí přitom nebylo nijak snadné. Skupina ozbrojených vojáků střežila londýnský Tower, několik dalších opuštěný královský palác ve Whitehallu. Většina ostatních ozbrojenců však odešla s králem mimo město. Tíživá situace londýnského obyvatelstva, zapečeťování domů a zvýšená kriminalita vytvářely permanentní riziko lidové vzpoury. Městem šly zprávy o násilí páchaném na nemocných některými ohledávačkami i ozbrojenou domovní ostrahou. Docházelo k případům zabíjení a loupení. Byl jen div, že se zločinnost nerozmohla více, byť k vyřizování osobních účtů opakovaně docházelo.
O to důsledněji městští úředníci prozíravě dbali na snadnou dostupnost potravin a projevovali i jistou umírněnost při zapečeťování domů. Někteří radní dokonce sami vyjížděli na koni k zapečetěným domům a ptali se uzamčených obyvatel, zda je o ně řádně postaráno. Nešetřili prý námahou a vystavovali se zdravotnímu i bezpečnostnímu riziku. Najít účinné protimorové řešení však nebyli schopni.
Tím bedlivěji městská správa dbala na dostatek potravin, jejichž ceny se během dvou morových let nijak dramaticky nezvýšily. Cena chleba zůstávala prakticky beze změny. Městská správa vydala pokyny pekařům a pekárnám, aby se výroba pečiva ani na den nezastavila. Nadto měli cechmistři ještě příkaz průběžně kontrolovat, zda jsou dodržovány váhy chleba. Také ostatních potravin byl dostatek, k čemuž přispěla i bohatá úroda obilí a ovoce roku 1665. Když nebyl hlad, lid reptal, ale nebouřil se.
Autorství a účel Deníku morového roku
Ačkoli je Deník morového roku vydáván pod jménem Daniela Defoea, on sám je spíš jeho spoluautorem a editorem celé písemnosti. Kde všude čerpal podklady ke své morové reportáži, to však tušíme jen zčásti. Víme, že už v roce 1709 prováděl rozsáhlé rešerše ve starších morových statistikách kvůli prověřování rizik, které pro Británii představovalo její zapojení do války mezi Švédskem a Ruskem.
O tři roky později Defoe na svůj výzkum navázal statistikou evropských zemí, ve kterých mor řádil během posledních osmi let. V jiném článku explicitně připomínal hrůzné statistiky londýnské úmrtnosti z roku 1665 a varoval před riziky nové epidemické vlny. Když roku 1720 propukl mor v Marseille a nebezpečí začalo hrozit i Londýnu, problematice tedy dobře rozuměl. Právě tato skutečnost vedla následně k tomu, že Defoe připravil dílo, jimž chtěl Angličanům poskytnout praktické informace z předešlé morové rány a varovat je.
Daniel Defoe: Deník morového roku
Podle toho, co Defoe uvádí, sestavil původní autentickou zprávu jistý „H. F.“, bydlící během epidemie nedaleko Aldgate na východním okraji londýnské City. Struktura vyprávění i celá řada detailů tento předpoklad připouští a většina literárních historiků ho proto akceptuje. Iniciály „H. F.“ by mohly představovat spisovatelova strýce Henryho Foea, jehož plné jméno Defoe možná neuvedl prostě proto, aby nevystavil vlastní rodinu nepříjemnostem. Původně totiž knihu nevydal pod svým jménem, ale jako autentickou dobovou zprávu občana „H. F.“.
H. F. či Defoe píše: „Proto bych chtěl, aby jim [obyvatelům Londýna] bylo toto líčení spíše návodem k činnosti než jen záznamem mých vlastních činů, neboť plně chápu, že dozvědět se, jak jsem dopadl já, pro ně nebude mít ani za zlámanou grešli ceny. […] Mé zápisky o těchto věcech mají však spíše za cíl zaznamenat pouze skutečnost, a tedy jen uvést, že tomu tak bylo.“
V úvahu bere i vzdálenost několika dekád, která ho v čase finálních úprav textu dělí od morové události, když říká: „Je už tomu tak dávno, že si tím nejsem docela jist, ale domnívám se […]“. Záhy však dodává, že byť už „se nemohu zaručit za všechny podrobnosti ani zodpovídat za chyby, podám vše co nejzřetelněji, neboť se domnívám, že tato historie může být velice dobrým vzorem, podle nějž se každý chudý člověk může řídit, kdyby se náhodou měla znovu vyskytnout taková veřejná pohroma“.
Záměrem Daniela Defoea bylo oslovit co nejširší publikum. Defoe k tomu využil všechny své dosavadní rešeršní a žurnalistické metody: Dobové vyprávění doplnil autentickými statistikami a možná i dalšími shromážděnými detaily. Jemu samotnému bylo v době velkého moru přibližně pět let a hovory rodičů doma jistě zachytil.
V dospělosti pak jako obchodník a novinář ledasco zaslechl od živnostníků, návštěvníků hostinců a mnoha dalších pamětníků velkého moru, s nimiž se během svého bohatého života setkal. Díky tomu je Deník morového roku dílem čtenářsky dostatečně přitažlivým, dramaticky varovným syrovou věcností. Z hlediska čísel i zachycené atmosféry jde o dílo mimořádně autentické. Poskytuje vydatný materiál jak pro milovníky faktografie, tak pro pocitovou paměť. Bez nadsázky patří mezi klasická díla epidemické literatury.
