Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Motorkářova stodenní pouť: Jak jsem v Iránu ujel ozbrojené eskortě

  18:00aktualizováno  18:00
Jeden vůz s majákem přede mnou, jeden za mnou, další na boku, připadal jsem si jako vládní delegace, píše v dalším dílu deníku ze své stodenní pouti po Středním východě motorkář Jarda Homolka. V íránské provincii Kerman se u něj vystřídalo eskort hned několik. Ne všechny ale jeho BMW stačily.

Kontrol bylo v Iránu víc než dost, na většině z nich ale čekali sympatičtí policisté a vojáci | foto: Jaroslav Homolka

Přejezd z jihu do centrálního Iránu je dřina. Nejen kvůli vedru k padnutí. Všude je plno policejních hlídek a zatímco dosud se mně dařilo kolem nich jen projíždět, teď už to nejde.

Už mě nezastavují jen pro to, aby se s exotem ze střední Evropy na motorce mohly vyfotit, teď jsou kontroly pečlivé a čím víc se blížím k městu Bam, tím jsou i přísnější.

Ta poslední trvala snad hodinu. Jeden mladý policajt a druhý od té jejich náboženské policie (něco jako naši bývalí estébáci) se do mě navezli dost neomaleně. Když jsem kvůli nim vybalil, nelíbil se jim sáček s vínem v prášku. Naštěstí jim nedošlo, že se jedná o alkohol i když to obal nijak netají.

Policisté mě vypoklonkovali z města

Pustili mě a uháním dál do Bamu. A představuju si: přijedu, nejdřív si dám v klidu doutník, teprve potom se začnu starat o památky a hledat, kde se dá přespat jinde než v hotelu.

Jedna policejní kontrola v Iránu střídala druhou

Vše ale dopadlo jinak. Jen chvilku poté, co zastavím, zapálím si a snažím se domluvit s mladým párem, který se u mě zastavil, slyším kvílení brzd.

Přiřítil se policejní pickup, seskakují z něj chlapi se samopaly, mé společníky ode mě odhánějí a na mě řvou, ať upaluju na hotel. Už mám té policejní buzerace dost. Po nepřetržitém několikaminutovém hulákání nicméně odhazuju cigáro a nasedám. Proč mít problémy.

Mířím do centra, policajti za mnou. Když je doprovod omrzí, zastavuju na kulaťáku. Zničehonic se tu objevuje onen mladý páreček a dovede mě k místním památkám.

Konečně klid. Po prohlídce si sedám a pouštím se do konzervy a arabského chleba. Je tma.

Pohoda ale netrvá dlouho. Když se troufale optám hlídače, zda bych tu nemohl přespat, zavolá na mě policajty!

Takže zase jízda s policejním doprovodem. Připadám si už jako štvanec.

Sympaťák

Eskortují mě do hotelu, recepční ale hlásí, že mají plno. Pryč z města, nakazují policisté a jedou se mnou až k jeho hranicím. Všude jsou zátarasy jako z válečného filmu. Asi se něco děje nebo chystá?

Každopádně je noc a do Kemánu to mám tak 150 kilometrů.

Vyrážím. Policejní epopej ale neměla skončit tak rychle.

Jako ve válečné zóně

Další policejní hlídka mě odstaví na dvě hodiny. Dál prý sám nesmím. Tady už to vypadá fakt jako ve válečné zóně. Přes betonové zátarasy se nedá ujet. A není to spiknutí proti mně, zastavuje tady každé auto i autobus, následuje hloubková kontrola.

Zůstávám v táboře íránských výsadkářů. Chovají se ke mně ale dobře a píjí se mnou čaj. Najednou se však přiřítí veliký pickup plný ozbrojenců. Řidič se s tím nemaže, brzdí na poslední chvíli a jeho nárazník se zastaví těsně před mým kolenem.

Kontroly obtěžovaly, ale policisté byli korektní a přívětiví

Z vozu vyskakují bodří, vysmátí chlapíci s hlavami zabalenými do šátků. Vypadají, jako by vyskočili z válečného filmu nebo z jednoho z těch militantních plakátů, kterých je tady všude plno.

Rozvalí se kolem mě, žertují, ukazují mi samopaly s dvojitými zásobníky.

Je to eskorta, která mne bude doprovázet na další stanoviště. Jeden z nich demonstrativně natáhne náboj do komory. Prý mám být v pohodě, ochrání mě.

Vypijeme čaj a vyrážíme. Já první, oni za mnou s dálkovými světly a halogeny na korbě. Nevím, jak rychle mám jet, ale drží se mě, tak prostě uháním. Moc dlouho jim to však nevydrží, jen do prvního stoupání. Když předjíždím první kamion, ještě se snaží, pak se ale dostávám před další a další… a oni nikde.

Dál teda jedu sám

Ne vždy se počasí vydaří

Po nějakých sedmdesáti kilometrech zase zátarasy. I tady panuje dobrá nálada, nosí mi vodu, čaj, ovoce, všichni jsou samá sranda. Dochází mi proč: mám prý vyprávět, jak jsem ujel jejich komandu! Směju se s nimi a gesty naznačuju, jak předjíždím jeden kamion za druhým a oni nikde. Salvy smíchu. Dostávám tři veliká avokáda ze zabavených beden.

S eskortou až do hotelu

Hodně po půlnoci přijíždí můj nový doprovod. Teď už jim prý neujedu, říkají a ukazují na policejní mercedes. Sedí v něm řidič, velitel a dva samopalníci.

Vyjíždíme, vojáci salutují. Na prvním kruháči mi ale do cesty vjíždí policejní auto s majákem. Vysmátý policista se ptá co potřebuju a že prý mě doprovodí. Potřebuju tankovat a najít camping park na přespání, vysvětluju. Park se mu nelíbí, takže přistupuju na přespání v hotelu, do něhož mě tlačí. Jen zdůrazňuju, že nesmí být moc drahý.

Zase vyrážíme, policejní maják přede mnou, eskorta za mnou. Cestuju jako vládní delegace.

První hotel na cestě je obsazený, zato se k nám ale přidává třetí policejní auto s majákem. Jedno přede mnou, jedno za mnou a třetí tak, abych nemohl odbočit, kam by nechtěli.

V dalším hotelu mají volno, policisté ještě dohlížejí na to, že bude motorka dobře "ustájená". Altán uprostřed hotelu se jim zdá dost bezpečný. Loučí se, odjíždějí.

Ráno se zdálo, že bude nuda, nakonec to byl ale úplně bláznivý den. A ne zlý. Kromě první, ukřičené a arogantní policejní hlídky byly ty následující slušné a korektní. Mám pocit, že se vlastně docela dobře bavily.

Autoři: ,


Nejčtenější

Síla fotbalového míče: pro pákistánský Sialkot znamená zisky i utrpení

Výroba míčů, nejen fotbalových, vyslala Sialkot do světa a tamním firmám...

Má-li fotbalový míč hlavní město, je to pákistánský Sialkot. Vyrábět se tam začal nejprve v malém, pro britské...

Poručíme větru dešti. Američané si za války hráli s počasím nad Vietnamem

O legendární Ho Či Minovu cestu se sváděly boje, Američané však na ni byli...

Propracovanými trasami v džungli proudily za vietnamské války na pomoc komunistickému severu desetitisíce vojáků a tuny...



Monogamie není nadřazená. Ke spokojenosti vedou i otevřené vztahy

Vědecké studie čas od času vystaví otevřeným vztahům dobrozdání.

Otevřené vztahy jsou reakcí na to, že máme od svazků stále větší očekávání, která jeden partner naplní jen těžko....

OBRAZEM: Viktoriánská prodejná láska. Archiv odkryl unikátní fota

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní...

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní snímky zatčených. První vznikly již v roce...

Extrémní gastronomie: Rybí hobliny katsuobushi vám zatancují na talíři

Příprava katsuobushi vyžaduje trpělivost a um.

Ryby dokážou plavat a některé i létat, ale jen tuňák pruhovaný vám zatancuje. Jen to chce trochu trpělivosti. Rybí...

Další z rubriky

VIDEO: Zápasy v kleci se v Praze představí s famózní sestavou

Petr „Monster“ Kníže je legendou českého MMA. Nebude scházet ani na jedenáctém...

Největšímu taháky bude jistě Sandra Mašková, policista Jaroslav Pokorný a Ivan Buchinger, který se utkal s Conorem...

VIDEO: Budujeme funkční sílu, která si rozumí se zdravím, říká instruktor

Pavel Macek je prvním certifikovaným instruktorem systému StrongFirst v Česku.

Sílu neodděluje od správného pohybu a fyzickou kondici od dlouhodobého zdraví. „Fitness by mělo znamenat, že vše je...

Cyklistické heslo veslaře Synka: Nesmí mě předjet nikdo vyšší a těžší

Ondřej Synek na trati boleslavského závodu seriálu Kolo pro život.

Rozhlédne se po kraji, pozdraví diváky, prohodí slovo se soupeři a ještě zajíždí velmi dobré výsledky. Trojnásobný...

RODIČE ZNAJÍ: Takhle reálně vypadá rodinná dovolená!
RODIČE ZNAJÍ: Takhle reálně vypadá rodinná dovolená!

Z reklamního letáku cestovní společnosti se směje manželský pár sedící na úhledném plážovém lehátku. Před ním si společně hrají děti. A teď zpátky do reality, takhle rodinná dovolená většinou nevypadá.

Najdete na iDNES.cz