Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Motorkářova stodenní pouť: poušť, strach a AK 47

  15:00aktualizováno  15:00
Přejet pouští až do Damašku byla pro motorkáře Jardu Homolku na jeho stodenní cestě Středním východem velká výzva. Odhodlání ale vždycky nestačí. Utkání s pouští a chlapíky vyzbrojenými nepostradatelnými samopaly prohrál.

Jeden z ozbrojených motoristů, které potkal český motorkář v syrské poušti. | foto: Jaroslav Homolka

Když jsem nechal za sebou syrskou Bosru, nevěděl jsem, že další cesta, podle plánu pět set kilometrů pouští, bude jeden velký strach.

A začalo to hned v první zapadlé vesničce, kde mě sympatický prodavač pozval na colu. Dal by mi cokoli, nechce peníze. Je nadšený z motorky, ostatně stejně jako dav dalších místních, který se u nás shromáždil. Sedím na čestné židli před krámkem, probíráme další cestu, křičí, dohadují se, ale v jednom se shodují: tudy dál ne.

Najednou majáky prozrazují, že je tu policie. Auto zastaví zprudka, rychle z něj vyskakuje jeden chlap v maskáčích, druhý v civilu, zato však se samopalem – AK 47, jak jinak.

Odhání lidi, vypadá to blbě. Tuhne mi úsměv na rtech.

Oprávněně. Ten civil na mě nastoupí dost zhurta, nerozumím mu ani slovo, až po chvíli mi dochází, že chce můj pas. Prodavač mi potvrzuje, že je to policajt, a posunky mi doporučuje, ať mu rychle vyhovím.

Ve zmatku nemůžu najít kopii, tak mu dávám originál a doufám, že to policajt skutečně je. Ani tak ale není spokojený, ukazuje, abych nasedl a jel za nimi.

Zastavujeme před nějakým barákem, nevisí na něm žádná cedule, to mě moc neuklidňuje. Dovnitř se mi vůbec nechce, ale dva chlapci s AK 47, to je dobrý argument na to, abych poslechl.

Vevnitř mě čeká samotný kápo – a taky snad hodinové čekání, aniž by se kdokoli představil.

Nakonec se vše vysvětlí – jsem prý v jakési "zakázané zóně" a projel jsem hlídce před nosem. Ukazuji jim, kudy chci jet, oni mi ukazují další zakázané zóny. Domlouváme se, že se vrátím kolem hlídky a offroad si projedu jinde.

Vracím se před krámek, abych zaplatil útratu. Nejde to. Prodavač je nadšený, dává mi balík arabského chleba, otvírá plechovkové pivo, když ho odmítám, cpe mi další colu. Je mi to už fakt trapný.

Motorkář a nekonečná poušť

Vyrážím, vyzbrojen dvěma telefonními čísly od policistů (prý pro případ, kdyby cokoli…), zastavuji u hlídky, aby mě zaevidovala a pohostila čajem… A mířím na poušť.

Tmavá královna poušť

Poušť tady je neskutečně černá. Černá, horká, prázdná, kam až dohlédneš. Silnice je úzká, ale slušná. Sem tam jsou kolem ní stany nomádů, občas i velbloud. Po pár kilometrech ale už nic víc než černé kameny. Všude.

Po zastávce v oáze a svačině s jejím správcem putuju dál a zatím netuším, že další setkání, která na mě čekají, budou o poznání dobrodružnější.

Míjím vystěhovanou vesnici (ty prázdné, opuštěné domy ve mně nechaly divný pocit), přijíždím na konec silnice a nevím, co dál.

Najednou někdo na motorce, mávám na něj, sláva! Jenže možná ne tak docela. Přijíždí chlapík v maskáčích, pantoflích a … se samopalem na zádech.

Zubím se, ruku mám na srdci a nabízím chleba, vodu. Nic nechce, nakonec mi však vysvětlí cestu a souhlasí i s fotografií. Samopal ale vystavit odmítá, prý ho nechce nosit, ale musí, kvůli banditům. Ne že by mě tím uklidnil.

A ani další cesta mi na náladě nepřidá: Po asi třiceti kilometrech končí i doporučená silnice, napříč stojí něco jako opuštěná celnice s hvězdou a půlměsícem.

Celnice "na konci světa"

Divný místo, na plechových dveřích od baráku jsou divný otisky rukou, všude kolem v tom vedru poletují tučný masařky. Běhá mi mráz po zádech.

A fantazie začíná pracovat, třeba mě navedl blbě schválně! Vracím se. Vzdávám se snu dojet do Damašku pouští. Štve mě to, ale ty obtisklé ruce a celá ta atmosféra mi prostě visí v hlavě.

GPS mě vede nějak divoce, mobil nemá signál. Fouká strašný vítr, skoro mě to porazí i s motorkou, když zastavím.

Proti mně se totiž blíží auto, je to asi po třech hodinách druhá známka života, slézám, mávám… Je to starý velký mercedes obarvený na zeleno plný chlapů. Že maj samopaly, mě už ani nepřekvapuje. Ovšem ne, že by mě to děsilo méně.

Projíždějí kolem mě, divoce gestikulují. Mám opravdický strach.

Neváhám a ujíždím. Lomcuje se mnou strašný vítr, pořád se dívám do zpětného zrcátka.

A další auto, pickup. Zastavuje, sedí v něm dva starší muži se šátky na hlavě a jeden mladší, když k nim přijdu blíže, vidím, že ten mladší má brokovnici. Když se ptám na cestu, posílají mě zpátky k té staré celnici.

Velbloud v poušti

Vysvětluju, že už jsem tam byl, ale že silnice najednou končí, jen staré vyjeté koleje od náklaďáku. Prý mám jet právě po nich.

Na cestu mi nabízejí cigaretu. Stmívá se, nechce se mi. Ale nakonec se k celnici vydávám, touha přejet až do Damašku pouští je příliš silná.

Ale touha není vše, přiznávám si za chvíli, když jsem už celnici nechal za sebou.

Je čím dál tím větší tma, najednou se ocitám na skalní plošině. Nejsem sebevrah. Musím si to přiznat, nedokázal jsem to.

Vracím se do oázy, "pumpař" mě vítá a zve na čaj. Odmítám a nabízím, že teď ho uvařím ze svých zásob já. Směje se, přijímá. Mezi řečí mi vypráví, že se tu stavili divný ozbrojený chlapi v zeleném autě... Na dobrou noc pak dodává, že kdysi studoval strojařinu v Praze.

To už skoro usínám. Před očima mám ale pořád ty výhružný otisky rukou uprostřed pouště…

Autoři: ,



Nejčtenější

Není nad to, chodit nahá po bytě, říká MOgirl Karolína

„Jsem usměvavá, infantilní, střelená, vtipná a hodná,“ říká MOgirl Karolína.

Láká ji nebezpečí a přiznává, že umí být střelená a infantilní. A ničeho ze svého života nelituje. „Řídím se mottem, že...

Experimenty na lidech: americký stát potají plošně šířil bakterie

Jezdily rychle a hlavně po celé zemi. Autobusy Greyhound proto armáda využila k...

Infikoval vlastní obyvatele bakteriemi a viry, které ničily zdraví a dokonce zabíjely. Potají. Po dlouhých dvacet let...



Orgasmus, pro který nehnete prstem. Internetem se šíří erotická hypnóza

Stačí se soustředit, nabádají erotické hypnotizérky.

Má to být bezdotykové sebeuspokojení. Prosté fyzických stimulů, cesta k orgasmu při něm vede čistě skrze mysl. Podle...

Hnědé kobylky: jak dobře si malí a hlavně velcí nacisté žili z cizího

A tohle je také naše. Nacisté jako Adolf Hitler a Hermann Göring nejen...

Špičky nacistického režimu si za veřejné peníze stavěly soukromé rezidence, důstojníci SS si jen tak přivlastňovali...

Nejlepší pivní destinace zahrnují USA, Čínu i Brazílii. Česko schází

Tupláky, hluboké dekolty, Octoberfest? Zapomeňte, pivní kultura se změnila....

Virginie na prvním místě a kromě ní další americká města, mimo nich už jen čínský Peking, jihokorejský Soul a brazilské...

Další z rubriky

VIDEO: Reportér Rádia Impuls sjel divokou Sázavu a rozrážel ledy na Vltavě

Zuřivý reportér - adrenalin

Vzduch minus dva stupně, voda ve Vltavě mezi jedním a dvěma nad nulou a ledová vrstva na hladině. Zuřivý reportér Rádia...

VIDEO: Dostanu děsně na hubu, říká o svém thaiboxerském souboji Marpo

Marpo jako host Óčka Drive

Osm let nebyl v ringu, ale na konci letošního roku ho čeká super-zápas v O2 areně. Pokud vše vyjde, postaví se proti...

Čelíte obřímu tlaku, říká muž, co uletěl tisíc kilometrů ve větrném tunelu

Na první pohled to celé vypadalo jako meditace ve vzduchu.

Ve wingsuitu letěl šest a půl hodiny a vysekl tak nejdelší let na světě. Jarno Cordia při něm urazil vzdálenost 924,42...

Najdete na iDNES.cz