Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) eviduje ve své databázi kódy všech fungujících leteckých společností, přepravujících civilní pasažéry. Dohromady jich v patrnosti vede více než pět tisíc. Navzdory obrovskému počtu je zažitá praxe a provozní protokoly jednotlivých palubních posádek až překvapivě shodná. S jednou jedinou výjimkou.
Když přijde na umravňování podnapilých pasažérů, usměrnění párů pokoušejících se o soulož na toaletě, tišení plačících dětí nebo rychlou lékařskou péči u cestujících s mrtvičným záchvatem, počínají si prakticky všechny palubní posádky napříč malými i velkými leteckými společnostmi stejně. Jenže dojde-li na palubě letadla k úmrtí, protokoly se rázem výrazně liší.
A je též zajímavé, že zatímco propagační oddělení leteckých společností jindy ochotně popisují detaily rozmanitých bezpečnostních protokolů, když přijde na popis toho, co budou dělat se zesnulým tělem, přechází většinou všichni povolaní do režimu hlubokého mlčení.
Situaci, kdy vám neznámý spolusedící pasažér usne na rameni, si jistě představit dokážete. Jenže někdy již hlavu nezvedne. A dochází k tomu. V roce 2010 například na dané téma pro New York Times promluvil doktor Paulo Alves, tehdejší viceprezident společnost MedAire, která zajišťuje ve Spojených státech zdravotní výcvik palubních posádek šedesátky leteckých společností. A jaká čísla prozradil? „Za jeden rok došlo na našich komerčních linkách k 19 tisícům případů, při nichž bylo nezbytné, aby posádka poskytla cestujícím první pomoc. Z toho bylo 442 případů natolik vážných, že si vyžádaly předčasné přistání na bližším letišti nebo změnu plánované trasy. A ano, celkem 94 lidí v tomto roce na námi zajištěných linkách také zesnulo,“ uvedl.
Odpovídající statistické údaje sesbíral v roce 2013 také odborný magazín New England Journal of Medicine. Ten se soustředil na vyhodnocení 11 900 případů zaznamenaných v průběhu dvou let u pěti nejmenovaných leteckých společností, u kterých museli členové posádky poskytovat pasažérům zdravotní pomoc. Zaznamenali 0,3procentní mortalitu ošetřovaných, která odpovídá počtu 36 mrtvým.
„Naše posádky jsou podrobně proškoleny a ovládají všechny potřebné procedury pro standardní i specifické případy,“ odpovídá na otázku ohledně procedur při úmrtí poněkud vyhýbavě Ross Feinstein, tiskový mluvčí největšího leteckého přepravce pasažérů společnosti American Airlines. Další velké letecké společnosti, jako třeba Qantas, LATAM, Air France-KLM, Avianca, Japan Airlines, Etihad a Cathay Pacific zarytě mlčí.
O poznání upřímnější jsou zástupci vedení Singapore Air. Jejich letecká společnost totiž provozuje hned dvě superdlouhé linky mezi New Jersey a singapurským letištěm Changi. Cesta dlouhá 16 600 kilometrů si vyžádá 18 hodin letového času, a proto jsou všechna jejich letadla A340-500 obsluhující tuto linku automaticky vybavena speciálním boxem na uložení těla.
V oblacích se neumírá
Neochota leteckých společností sdělovat podrobné informace však nevychází jen z obav o ztrátu dobré pověsti, má i své legislativní zdůvodnění. I když to zní zvláštně, podle leteckých společností ve skutečnosti lidé na palubách letadel neumírají. Tedy alespoň ne z právního hlediska. Bez ohledu na posmrtnou ztuhlost nebo absenci dechu totiž zůstává cestující technicky živý, dokud jej povolaný lékař specialista oficiálně neprohlásí za mrtvého. A to se obvykle stane až po přistání v cílové destinaci.
Co když ale na palubě letadla takový lékař, třeba cestující, právě je? Palubní posádka jeho pomoc na místě rozhodně nedocení. Jak například v anonymním rozhovoru pro Yahoo Travel zmínil jeden z pilotů komerčních letů: „Poslední, co bychom potřebovali, je, aby někdo medicínsky způsobilý prohlásil jednoho z cestujících za zesnulého. Samo letadlo by se tak stalo předmětem dalšího policejního a lékařského vyšetřování, protože se nejedná o právě konvenční místo pro smrt. My musíme přerolovat po ranveji a letět zpátky, a ne být několik hodin nebo dní odstavení za červenými páskami. A to papírování? Proto během letu nikdo oficiálně neumírá.“
Pro posádky letadel je přítomnost čerstvého nebožtíka problém, který si žádá pevné nervy a diplomatické řešení. Hned první se projevuje ve vzájemné komunikaci mezi letuškami a pilotní kabinou. Například nikdo oficiálně nesmí nazvat zesnulého mrtvým. Záznam hovorů z černé skříňky by pak členy posádky usvědčil z vědomého porušení předpisů. Proto se většinou zůstává u termínu „velmi nemocný nebo závažně nemocný cestující, případně zdánlivě zesnulý“.
Zakrýt, nepřesunovat
A jak s takovým definitivním pacientem naložit? „V těchto velmi vzácných případech se pokusí posádka situaci vyřešit vždy citlivě, s maximálním respektem a úctou k zesnulému,“ říká tiskový mluvčí společnosti British Airways. „Bohužel, vzhledem k nedostatku jiného volného prostoru není často možné jinak manipulovat se zesnulým, než jej ponechat připoutaného na původním sedadle. V takovém případě je pak přiměřeně zakryt. Rozhodně není umístěn na podlahu, kde by nebyl zajištěn, a ze stejných důvodů ani na toaletu.“
To v zásadě potvrzuje další anonymní zaměstnanec této společnosti: „Mezi lety 2004 až 2008 se moc nelétalo, a tak nebyl problém přesadit živé, mrtvého uložit na tři sedadla, a překrýt jej nějakou plachtou. Dnes už ho nechají sedět vedle vás a možná vám nabídnou pásku na oči nebo vodku zdarma.“
Pytli na těla disponují palubní posádky společnosti Quatar Airways, ale tento model prý není moc populární. Dnes již vysloužilý pilot Bruno Gilissen si dovoluje osobní vzpomínku, která objasňuje, proč se zesnulí cestující raději ponechávají na svých místech: „Klasická situace totiž je, že se při nočním letu zhasínají světla v prostoru pro pasažéry a rozsvěcí se až ráno při podávání snídaně. A tehdy třeba letušky zjistí, že někdo už snídani nepotřebuje. V průběhu noci ale došlo k posmrtné ztuhlosti a zesnulého prakticky není možné dostat ze sedu do pytle na tělo. Tedy ne zcela důstojně a bez ohrožení ostatních cestujících. Proto se obvykle jen zakrývá hlava zesnulého nějakou dečkou nebo ubrouskem.“
A proč ne na toaletu? Letecký instruktor z British Airways má při rozhovoru pro BBC jasno: „To není důstojné místo pro mrtvého. Navíc ho tady také nemůžete upoutat při přistání. Klidně by mohl sklouznout a být částečně nasán do výlevky toalety. Pak byste museli rozebrat celé letadlo, abyste ho dostali ven.“
