Na otázku kdo byl Husní Mubarak se dnes dává jediná odpověď: takový Stalin na Nilu. Realita je ale komplexnější, proto se na něj podíváme ve třinácti obrazech.
Obraz první: uteč, chlapče, z chýše
Tenhle muž se vypracoval zcela sám. Nedostal při narození milost dobrého původu, která by mu umetala cestu až k prezidentskému křeslu. Nebyl to ale taky úplný outsider, jakými byli synové felláhů (prostých rolníků), i když se v roce 1928 narodil právě mezi nimi.
Bylo to v malé vesnici v deltě Nilu, jmenovala se Kafr El-Meselha. Jeho otec byl drobným úředníčkem placeným ministerstvem spravedlnosti. Rodina tudíž nepatřila ke společenskému dnu, ale na velkou kariéru to taky nevypadalo. Jenže mladý Husní Mubarak se chytil rychlíku, který se tehdy v Egyptě právě rozjížděl. Měl barvu khaki. Armáda se stávala nejdůležitější institucí Egypta a dávala šanci získat prestiž, peníze a vzestup i chlapcům z nižších vrstev.
Obraz druhý: jsem letec
Tehdy šlo všechno hodně rychle, a tak mu nebylo ještě ani jednadvacet, když opouštěl pilotní akademii. On, chlapec z vesnice, se stal důstojníkem. Začínal rok 1951 a létal na stíhačkách z druhé světové války. Ale za pár let dostal životní šanci: nadřízení ho poslali na školení do SSSR, protože s ním byl tehdy Egypt jedna ruka.
Energický a cílevědomý. Husní Mubarak při projevu v roce 1981, kdy se chopil prezidentského úřadu.
Z Mubaraka se tak během dvou let stal pilot nejmodernějšího bombardéru Tu-16. Vrátil se v roce 1961, ale za tři roky byl v SSSR zase, tentokrát aby tam studoval elitní Frunzeho vojenskou akademii pro nejvyšší štábní důstojníky. A tak není divu, že v roce 1973, kdy vypukla další válka s Izraelem, byl už vrchním velitelem egyptského letectva. A tentokrát egyptští piloti nedostali výprask jako před pěti lety. Mubarak se stal maršálem.
Obraz třetí: ženich
V roce 1957 se mladý důstojník stačil oženit. Nevybral si špatně, jeho manželka Suzanne je dcerou egyptského lékaře a britské zdravotní sestry. Mubarakovi mají dva syny, ale protože ani faraon nemá neomezenou moc, před několika lety jim zemřel v pařížské nemocnici dvanáctiletý vnuk.
Obraz čtvrtý: viceprezidentem a ještě výš
Letecký maršál Mubarak, s výbornou pověstí vojáka a energickým vzhledem, se stal v roce 1975 objektem zájmu prezidenta Anvara Sadata, který si ho vybral za viceprezidenta. Mubarak vedle něj seděl i na vojenské přehlídce v říjnu 1981, kdy skupina islamistických důstojníků Sadata zastřelila za to, že podepsal mírovou smlouvu s Izraelem. Mubarak vyvázl bez zranění a stal se prezidentem. Objevují se však i pověsti, že atentát podnítil on, protože se ho Sadat chtěl zbavit, jenže on jednal rychleji.
Obraz pátý: workoholik
Lidé kolem něj byli ze svého šéfa docela nešťastní. Možná to měl v krvi, možná za to mohly návyky získané v armádě, ale Mubarakovi se rozhodně nedá upřít pracovitost a sebekázeň. Ničil své okolí, protože jeho pracovní den začínal každý den v šest ráno.
Jeho život byl velmi střídmý. Nikdy nekouřil ani nepil a o co méně jedl, o to víc sportoval. Obvykle už v šest, a po svých podřízených vyžadoval totéž, takže některé porady vedl za kuropění v tělocvičně. Ať už mastil squash nebo zvedal činky v posilovně.
Obraz šestý: muž, který překvapil
Když nastoupil do funkce, byl Egyptu lhostejný a světu neznámý. Ale brzy se projevil jako státník, který si získal mezinárodní reputaci a ovládal zemi. Choval se jako polovojenský autokrat, který se opírá o armádu a byznys, ale to je styl vládnutí typický pro Blízký východ.
Husní Mubarak a Ronald Reagan byli partnery. Dotace Spojených států byla jedním z pilířů egyptské ekonomiky. Američané přispívali částkou kolem 1, 7 miliardy dolarů, z toho šlo 400 milionů na civilní sektory, zbytek do armády. Kromě toho se v Americe též školili vyšší důstojníci.
Po celou dobu v prezidentském křesle vedl boj s islamisty. Jeho bojová fronta byla, jak to v takových případech bývá podle hesla když se kácí les, lítají třísky, tak široká a mnohovrstevná, že nakonec omezovala i obyčejné Egypťany. Když si chtěli říct, že Mubarak je moderní faraon, museli to udělat šeptem.
Obraz sedmý: tento způsob vládnutí…
Mubarak nepatřil na žebříčku světových autokratů ke špičce, pevnou rukou však rozhodně vládl. Tahle anekdota to vystihuje nejlépe. Prezident Mubarak navštíví základní školu a vyzve děti, aby se ptaly, na co chtějí. Přihlásí se Ahmad a řekne: "Mám čtyři otázky. Proč jste prezidentem už přes dvacet let? Proč nemáte viceprezidenta? Proč vaši synové ovládají ekonomicky zemi? Proč je na tom Egypt hospodářsky špatně a vy s tím nic neděláte?"
Mubarakovi to není příjemné, ale vysvobodí ho zvonek, který ukončí hodinu. Jen řekne dětem, že po svačině budou pokračovat. Když začne další hodina, Mubarak řekne: "Tak kdepak jsme to skončili? Aha, dávali jste mi otázky. Tak kdo se chce na něco zeptat, děti?"
Přihlásí se jeden chlapec a řekne: "Jmenuji se Jusúf a mám šest otázek. První čtyři jsou stejné, jaké položil Ahmad. Pátá: Proč někdo zkrátil minulou hodinu o dvacet minut? A šestá: Kam zmizel Ahmad?"
Obraz osmý: chtějí mě zabít
Když Mubarak unikl v roce 1981 kulkám namířeným na Sadata, bylo to o vlas. A nebylo to naposledy. Jeho samého se atentátníci pokoušeli zabít aspoň dvanáctkrát. Nejblíže smrti byl asi v lednu 1995 v etiopské Addis Abebě. Když jela krátce po příletu jeho kolona z letiště do města, přepadla ji skupina džihádistů. Útok naplánoval bratr muže, který zastřelil Sadata. Útočníci stříleli z kalašnikovů, kulometů i granátometů. Prezidentská limuzína byla několikrát zasažena, ale řidiči se podařilo obrátit a ujet na letiště. V roce 1999 pak zaútočil na Mubaraka v letovisku Šarm al-Šajch jakýsi atentátník nožem.
Obraz devátý: miliardářem
Uvádí se, že jeho rodinné jmění činí asi dvacet miliard dolarů, ale některé odhady hovoří až o sedmdesáti miliardách. Něco je ve švýcarských a britských bankách, něco je uloženo do nemovitostí v Londýně, New Yorku, Los Angeles. Součástí rodinného jmění jsou i hotely v přímořských letoviscích kolem Rudého moře.
Proti dělníkům, kteří se dožadovali lepšího životního standardu a protestovali proti privatizacím, které nařizoval Husní Mubarak i jeho syn Gamal, se egyptský prezident nikdy nerozpakoval použít represi. Jejím častým terčem byli bojovní dělníci z textilky Misr Spinning & Weaving Company.
Většinu peněz získal Mubarak jako "pozornost" za schválení rozsáhlých zbrojních a jiných armádních zakázek. Rodina se stávala partnery zahraničních investorů a firem. Cizí společnost vstupující na egyptský trh potřebuje místního společníka, který dostává ve společné firmě dvacetiprocentní podíl. Kdo by byl lepší než někdo z prezidentovy rodiny? Jeho dva synové tak ovládli celá rozsáhlá odvětví egyptské ekonomiky.
Obraz desátý: nejsem zdravý muž
Dnešní Mubarak je už jen troskou. Přestože byl kdysi plný síly, otazníky nad jeho zdravotním stavem se šíří už deset let. Fyzicky vypadal dobře, ale říkalo se, že trpí demencí. Pak přišly i pověsti o rakovině. V roce 2009 podstoupil operaci žlučníku v Německu. Nyní se říká, že má rakovinu v posledním stádiu a že už v podstatě neví, co se s ním děje. Podepsal se na něm i otřes z toho, jak se během několika hodin radikálně změnilo jeho postavení. To, že ho k soudu přepravují na lehátku, nemusí být rozhodně jen trik. Ostatně, Mubarak by se k němu asi ani nesnížil, a kdyby to šlo, dohrál by svou roli do konce se vztyčenou hlavou.
Obraz jedenáctý: tak se vidím já
Nevypadá to na účinnou lítost. V době, kdy Egypťané demonstrovali v ulicích, dával Mubarak v televizi najevo, že se obětoval pro Egypt. Nepochybně je o tom i přesvědčen. "Měl jsem za celou tu dobu v úřadě jen tři měsíce dovolené," řekl před několika lety v rozhovoru. "A za víc než půlstoletí, co obětuji svůj život pro naši zemi, jsem tvrdě pracoval od rána do noci a podřídil jsem tomu všechno."
Obraz dvanáctý: co čeká nás
Západ slavil s Egypťany svržení svého včerejšího spojence, jako by najednou zjistil, že si celé ty roky nedopatřením potřásal rukou s Hitlerem a jako by teď Egypt čekaly demokratické zítřky, jak se tvrdilo. Ale místo toho vyhrávají volby islamisté, uvažuje se o tom, že turisté budou mít u Rudého moře suchý zákon a ženy se budou muset koupat jinde než muži. Takhle otevřenost nevypadá. Možná budeme na léta s Mubarakem ještě vzpomínat.
Obraz třináctý: co čeká jeho
Požadavek trestu smrti byl vynesen, ale nezdá se, že by stát chtěl Mubaraka opravdu oběsit. Variantou je, že bude po vleklém procesu odsouzen, ale poprava se pak bude odkládat. Anebo k rozsudku ani nedojde a Mubarak uteče spravedlnosti nového režimu na onen svět. Ale taky se může stát, že vítězní islamisté budou pod tlakem ulice, která bude chtít popravu. Revoluce bude chtít svoji mrtvolu. A protože lidé naivně čekali, že najednou bude život krásný, což se nedaří, nebudou mít noví vládci jinou možnost než svést jejich nespokojenost tímhle směrem.
