Být člověk ho netěšilo. Brit proto žil se stádem jako koza, jedl trávu

  • 47
Tento mladík na kozy nezíral. On se s nimi snažil splynout. A nechal šokovaný svět zírat na sebe, jak s kozami pobíhá po čtyřech a okusuje trávu. Thomas Thwaites se rozhodl, že bude nějaký čas žít životem kozy. Nyní mu o tom vychází kniha.

Zdůrazněme rovnou, že to byla uvážlivá volba. Nebyl to žádný rychlokvašený výstřední nápad, který by doklopýtal ke kozí identitě bez rozmyslu. Ostatně, Thomas původně zvažoval, že budoucí kus svého života stráví jako slon.

Sloní identita se však nakonec pro jeho cíl nehodila, protože sloni se příliš podobají lidem. „Může je přepadnout smutek, dokážou být rozčílení, dokonce mohou trpět posttraumatickým syndromem,“ popisuje Thomas a dodává: „To byly přesně ty věci, od nichž jsem se chtěl dostat pryč.“ Že by slon by nebyl správnou volbou, bylo zřejmé. Thomas uvažoval přísně vědecky.

Mozek překážel, bachor scházel

Na počátku vize mladíka, který se živil jako konceptuální designér, byly všední strasti. Přišel o práci, byl otrávený, trpěl stresem. A potom byl jednoho dne na procházce s kamarádovým psem. A pejsek byl hravý, plný radosti, sršela z něj spokojenost. Ona neporazitelná myšlenka tak přistála do hlavy mladého frustrovaného muže s vemlouvavou přirozeností a hned vzápětí: kdyby se stal zvířetem, lidské starosti by jej netrápily!

Vzpomněl si dokonce, jak chtěl být jako dítě kočkou. Jenže teď byl již dospělým mužem, ne bláhovým dítětem, které si nechá tak kreativní ideu kvůli nedostatku sebejistoty a nezávislosti rozmluvit. Čtyřiatřicetiletý Thomas se sen rozhodl realizovat.

Nakonec ze zvířecí říše vybral kozu a na své převtělení se začal systematicky a vědecky připravovat, se skromným grantem od společnosti Wellcome Trust. Od odborníků na chování koz se učil, co si kozy myslí a jak se chovají. Zjistil, že problémy ho čekají s jeho lidským mozkem, aktivita některých jeho částí totiž člověka od koz odlišuje, povšiml si bystře. Uvažoval striktně vědecky a nechtěl si zamlčovat žádné překážky.

Obrátil se proto na neurovědce z University College London s žádostí, zda je možné jeho mozkový systém „hacknout“ a dočasně, prý jen dočasně, některé jeho části vypnout. Ač se snad vydere z nejednoho čtenáře nesouhlas či alespoň stín pochyb, Thomas seznal, že má s ohledem na svůj plán příliš výkonný mozek.

Speciálně měl políčeno na Brocovu oblast, která souvisí s řečí. Tu tak vyřadit z provozu! Bohužel, technologie obdobné zásadní problémy lidského mozku vyřešit neumí, Thomas se proto uchýlil alespoň k co nejvěrnější nápodobě koz, pokud jde o pohyb.

Ne, toto není robot, jemuž došly baterky. To se Thomas prostě pase.

Ostatně k transformaci v kozu nepotřebuje člověk pouze mysl, ale také tělo. S pomocí odborníka se Salfordské univerzity Glyna Heatha si nechal zkonstruovat speciální protézy, které mu umožnily adaptovat se snáze na chůzi po čtyřech.

Cesta k velké proměně však končetinami přirozeně nekončila. Koza se přece živí trávou. Nezastírejme, že to představovalo jistou potíž. Koza má totiž svému jídelníčku uzpůsoben trávicí systém, především tím, že je jeho součástí bachor. Ten obsahuje mikroorganismy, které dokážou trávu rozložit na poživatelné cukry. Lidé bachor nemají.

Thomas se to zamýšlel vyřešit opět s průzračnou logikou, nechá si patřičné mikroorganismy dopravit do vlastního žaludku, aby se dokázaly s trávou vypořádat. Ale zkostnatělí vědci to zatrhli jako nebezpečné. Thomas navrhl, že by si mikroorganismy vysadil do jakéhosi externího bachoru, kam by vyplivoval sežvýkanou trávu – a po jejím rozložení by z umělého bachoru tekutinu sál trubičkou a posílal do vlastního žaludku. Ani to neprošlo.

Čekal jej tedy velký ústupek lidskému druhu. Sežvýkanou trávu si schraňoval, po večerech zahříval na vařiči, až se objeví cukr, a odvar pil. Kozímu stravování se tak alespoň přiblížil, jak se dalo.

Jako koza jsem dosti trpěl

Pro svůj experiment si vybral švýcarské Alpy a osvíceného farmáře jménem Sepp, který se pravděpodobně příliš nevyptával a nezaměstnaného městského designéra, který se chtěl transformovat v kozu, do svého stáda v září roku 2014 dobrodušně připustil.Začátek nebyl snadný. Thomas neměl příliš času natrénovat před příjezdem do Alp chůzi v protézách, a na místě ho tak čekala muka. Chodit dolů z kopce představovalo obrovský nápor na ruce. Stát se kozou byla výzva. Padal a kutálel se ze svahu, což kozí zvyklosti příliš nepřipomínalo. „Jako koza jsem dost trpěl,“ cituje jej list The Telegraph.

A pak tu ještě byly samy autentické kozy. Nezdály se být přesvědčené, že onen tvor s údy v bizarní protetické konstrukci, tělem v nepromokavé pláštěnce a hlavou v helmě je jedním z nich. „Občas jsem si myslel, že mě opravdu napadnou. A ony mají nebezpečné rohy,“ líčil. Na duel však nedošlo, prý mu jen dávaly najevo, že ve stádu panuje jistá hierarchie a že by měl znát své místo. Má dokonce pocit, že se jedna z koz ujala role umírňovatelky napětí a jeho přítelkyní. To prý byl velmi pěkný okamžik.

Nakonec se údajně stal součástí stáda, dokonce mu to potvrdili i farmáři. Ráj to však nebyl. Nejhorší bylo putování se stádem dolů po skalnatých svazích. „Kdybych spadl, nemohl bych použít ruce, abych se uchránil nárazu na kámen,“ přiznával. A kozy prý příliš ohledů na nového člena stáda nebraly.

Snímek je velkolepý, vyškrábat se tam a zpátky však obnášelo dost banálních a ponižujících pádů.

Celkem žil s kozami tři dny, další tři dny strávil osamoceně jako koza solitérka. Jeho mise mu prý dala mnohé ponaučení. Například zjistil, že život koz není prostý strádání. „Pochopil jsem něco velmi důležitého, a sice že dokonce i kozy mají těžký život a musejí bojovat o existenci,“ shrnuje, oč je nyní bohatší. „Každý den byl tvrdý, to je součástí toho být naživu.“

Zažil však i přátelství několika koz a dodává: „A naučil jsem se užívat si pastvu.“ Jedno mu jeho experiment potvrdil: kozy prý žijí mnohem víc současnou chvílí než úvahami o budoucnosti, vyrozuměl. Kozího života se nemíní vzdát úplně, letos v létě má v plánu vyrazit si s jiným stádem.

O svém projektu, jak své počínání nazývá, napsal knihu „Kozí muž. Jak jsem si vzal dovolenou od toho, být člověkem“, právě vychází. Thomas Thwaites jím chtěl podtrhnout, že lidé nemusejí toužit po tom, aby se stali super cyborgy nadanými nadlidskými schopnostmi. Místo cesty vzhůru se mohou rozhodnout k regresi a sestoupit naopak na úroveň zvířat. Thomas tvrdí, že být zvíře je mnohem poklidnější existence.

,