V roce 1997 jste odehrál kytarový koncert na Antarktidě. Jak k tomu došlo?
Nápad vznikl v hlavě polárního výzkumníka Jaroslava Pavlíčka. Když jsem tam letěl, říkal jsem si, že koncert za Polárním kruhem je pořádný nesmysl. Hrát v příšerné zimě v rukavicích někde na pláži tučňákům…? Ale bylo to zcela neuvěřitelné. V sále, vlastně v jídelně na lodi, seděli vědečtí pracovníci, kteří žili v těch nejtvrdších životních podmínkách. Denně se potýkali s rozmary přírody, mrazem, vlhkem. Jakmile jsem začal hrát, změnili se. Na konci se jim všem kutálely po tvářích slzy.
Proto jste se na Antarktidu vracel? Celkem jste tam byl třikrát.
Ti lidé tam trpí nedostatkem jakékoliv kultury. Bylo úžasné, jak v tomhle odlehlém koutu světa hudba působí. Na Antarktidě neexistuje rozhlasové spojení, není tam televizní signál. Mají jen vysílačku. Když máte špatnou náladu, nedokáže vám ji vlastně žádný vnější podnět změnit. Okolo stanice leží sníh a led a jediným podnětem je, že týden je hezky, pak zase týden ošklivo, pak uvidíte tučňáka. A to je vše. Mnoho lidí tam upadá do depresí, ze kterých se těžko dostává. Zvlášť když dostanou špatnou zprávu z kontinentu. A než přijde zase nějaká dobrá, dlouho to trvá… Ten koncert je pro ně takovou dobrou zprávou.
Na Antarktidě jste se i potápěl. Jaké to bylo?
Skutečnost překonala všechna naše očekávání. Když jsme dorazili do Antarktidy, přijali nás na své základně ukrajinští vědci. Nedali jinak, než že jim "světově známý kytarista" musí zahrát. Odměnou byl souhlas s potápěním s ukrajinským průvodcem. Byl to neskutečný hromotluk, který se potápěl s výstrojí, co vypadala, jako by si ji snad dělal sám.
Jak hluboko jste se potápěli?
Říkal, že do třiceti metrů to vůbec nemá cenu. Tam prý je ještě dno vybagrované ledovci. A že on sám se potápí minimálně do šedesáti metrů, protože teprve tam už je dno nedotčené. Docela nás vyděsil. Nepočítali jsme, že bychom se potápěli tak hluboko, ale nakonec jsme souhlasili.
Co vás překvapilo pod vodou?
Nízká viditelnost. Všichni říkali, že v Antarktidě je voda průzračná a čistá, ale my jsme viděli sotva na pár metrů. Průzračná voda je totiž pouze v zimě. Jakmile se "oteplí", probudí se život a voda se zakalí. Ale i tak to bylo skvělé. Mohli jsme pozorovat nejrůznější houby a řasy neuvěřitelných tvarů, kraby a jiné pišišvory, kteří si v klidu žijí v drsných podmínkách ledového moře.
Jaká jsou specifika potápění v takové zimě?
V antarktických podmínkách čelí potápěči spoustě rizik. Snad největším je zamrznutí přístrojů, což se mi hned při prvním ponoru stalo. Vyplaval jsem proto i se svým parťákem nad hladinu a chtěl ukončit ponor. Ukrajinský potápěč-průvodce však můj problém s úsměvem vyřešil. Vzal kýbl s horkou vodou, přístroj i mě polil, ukázal palcem dolů a prohlásil: "Vsjo gatóvo! Daváj v niz!"
Dá se na Antarktidě také lyžovat?
To jsem musel vyzkoušet, protože jsem fanatik do lyžování. Vleky tam nejsou, ale na lodi jsem našel lyže, vylezl si na kopeček a sjel ho nedotčeným prašanem dolů. Díky tomu jsem se stal členem antarktického lyžařského svazu.
Na svět se díváte rád i z vodní hladiny. Měl jste s sebou kajak?
Ne, ale ale v jednom malém kotvišti jsme potkali holandskou plachetnici, která měla kajak na palubě. Půjčil jsem si ho a vyjel na moře. Ticho, led a voda nejrůznějších odstínů modré a bílé. Člověk zapomene na vše, nechá se unášet proudem.
Idylka…
Ano, jenže ukolébán krásou přírody a pozorováním tučňáků jsem si nevšiml zesilujícího se praskání. Najednou se do moře zřítil obrovský kus ledovce. Podívaná to byla úžasná, ale masa ledu zdvihla dopadem do vody vysoké vlny, takže málem došlo na eskymování. Až tady, v nekonečné vodní pustině, kde mezi životem a utonutím stojí jen jedno špatné rozhodnutí, si člověk uvědomí, jak jsme proti přírodě malí a bezmocní.
Jak jste na Antarktidu cestoval?
Dvakrát jsme přiletěli letadlem. Vojenským speciálem, kde sedíte přivázáni na lavicích bokem ke směru letu a na záchod se chodí do kýblu. Potřetí jsme se plavili plachetnicí z Jižní Ameriky přes Drakeův průliv. Šlo o první českou jachtařskou a potápěčskou expedici na Antarktidu, která navíc pronikla nejhlouběji, nejjižněji do Antarktidy. Připluli jsme v době naší zimy, kdy tam je léto. Jinak je moře zamrzlé. Pevnina je celá pokrytá ledem až na oázy u pobřeží, kde led krátkodobě sleze.
Jak taková "polární" plachetnice vypadá?
Po jižních mořích nemohou jezdit plachetnice, jako je vidět na Jadranu. Jsou to oceánské železné lodě, které musejí vydržet setkání s ledem, což je jedno z největších hrozících nebezpečí. Na palubě se pořád drží služby a někdo musí kontrolovat, co se děje. Plachetnice má sice radar, ale menší ledy na něm nezachytíte. Drakeův průliv je navíc oblast, která má pověst nejbouřlivějších vod světa. A protože jsme nechtěli být jako zhýčkaní turisté na ledoborcích, museli jsme se podílet s našimi profesionálními průvodci na zajištění plavby.
Drhli jste palubu?
Obsluhovali jsme plachtoví, drhli palubu, vařili, myli nádobí, ve dne v noci drželi hlídky na palubě, abychom se včas vyhnuli ledovcům nebo abychom stačili při změně počasí včas přestavět plachty. Každý drží stráž čtyři hodiny. Pak se osm hodin spí. Tři skupiny se pořád točí. Delší služby by vydržet nešlo. Vítr, ledová vodní tříšť, občas zalití vlnou a zima… Několikrát jsme vjeli i do bouře.
Hrozilo vám bezprostřední nebezpečí?
Mám kapitánské zkoušky, a tak jsem se hrnul ke kormidlu. Foukal silný vítr, zvedaly se několikametrové vlny a naše bezmála šestnáctimetrová ocelová loď mi připadala jako sirka. Přes palubu i lidi se přelévaly vlny ledového moře. Občas jsme stáli po kolena ve vodě. Měl jsem na sobě nepromokavý oblek, lyžařské brýle, ale ledová tříšť nepříjemně bodala do nechráněných míst obličeje. Připadal jsem si jako pravý námořník. Tento pocit mi ale trochu zkazili naši profesionální průvodci. Jejich konstatování, že tohle na Antarktidu ještě žádná bouře není, mě poněkud vyvedlo z rovnováhy.
Ale stejně, proplul jste Drakeovým průlivem, nejnebezpečnějším kouskem moře, jaký se dá na planetě Zemi najít.
Ano, od té doby mohu hrdě podle starého námořnického zvyku nosit v levém uchu náušnici a jako pravý mořský vlk pít v hospodě s nohama na stole a plivat po větru.
Zažil jste někdy někde ještě něco podobného?
Tak si tak, paní redaktorko, představuji, že jsme spolu v posteli. Já vám říkám, jak jste úžasná a vy se mě zeptáte: "Zažil jsi už něco podobného?" Co vám mám na to odpovědět.
Když už jsme narazili na tohle téma. Jste v lásce spíš lovec, nebo romantický snílek?
Já už jsem teď starý muž, milostivá… Už jsem v životě leccos zažil. Udělal jsem různé chyby a přehmaty, kterých by člověk mohl litovat, ale i nemusel. V každém případě myslím, že už jsem vybouřený. Ačkoliv jak o tom tak filozofujeme, člověk asi není poučený nikdy. Je pravda, že se mi ženy pořád hodně líbí.
Jaké ženy se vám líbí?
Myslíte, za blondýny, nebo tmavovlasé? To je jedno. Žena vás dokáže zaujmout svým zevnějškem, ale daleko víc okouzlí svou duší. Když objevím, že to není jen napomádovaná manekýna, která nedokáže nic jiného, než přejít po pódiu. Mně imponuje, když je žena vzdělaná a můžete si s ní o něčem povídat.
lubomír brabecNarodil se 21. května 1953 v Plzni. Vystudoval na konzervatoři v Plzni a v Praze u Milana Zelenky. V roce 1980 pokračoval v mistrovském studiu v Británii na Royal Academy of Music a v Early Music Centre. Spolupracuje s řadou pěvců (Gabriela Beňačková, Elizabeth Vidal, Peter Dvorský, Štefan Margita, Daniel Hůlka) a hudebníků (Kateřina Englichová, Pavel Šporcl, Jiří Bárta, Lubomír Malý, Jaroslav Svěcený, Václav Hudeček, Aleš Bárta a další). Nevyhýbá se ani spolupráci s interprety populární hudby (např. Karel Vágner, Lucie Bílá, Kateřina Brožová, Luboš Andršt, Petr Janda). V roce 1997 uskutečnil na lodi Greenpeace Arctic Sunrise u ostrova Nelson na šestém zemském světadílu nejjižnější koncert klasické hudby v historii, který do celého světa přenášela z Antarktidy japonská televize. Odborné kritiky řadí Lubomíra Brabce k nejbrilantnějším kytaristům světa. Má dvě dcery. |
