To je totiž tak: na rohu jednoho křídla domu, obráceného do zahrady, stojí velký pískovcový kvádr, poslední pozůstatek z kamenické dílny mého otce. Je na něj pěkně vidět jednak při venkovním příchodu na zahradu, jednak z velkého okna veliké místnosti s krbem. A už dávno a dávno jsem věděl, že je to ideální místo na umístění nějaké pěkné sochy. A před pár měsíci jsem se konečně rozhoupal a domluvil s přítelem sochařem Michalem Moravcem, že mi na toto exponované místo připraví pár návrhů.
I stalo se a rukou společnou a nerozdílnou jsme z nich vybrali dívku s dlouhými vrkočemi a v roztančené říze, ruce napřáhnuté před sebe, zatímco v sepnutých dlaních drží bronzovou misku, ve které bude možno zapálit oheň, který bude nejen ozařovat její tvář, ale i cestu při letních, pozdně večerních návštěvách zahrady.
Tedy Světlonoška. Lucifera.
A tak sedím a přemýšlím a přemýšlím: bude dozajista krásná a svůdná, ale bude se mi líbit její úsměv? Bude se mi líbit linie jejího nosu, prohnutí šíje, tušený zadeček pod řízou? Budu se líbit já jí? Zvykneme si na sebe?
Vždyť je to zapeklitá věc: budeme spolu trávit spoustu času a možná drahně let… To napětí! Ale strašlivě se na ni těším!
