Vědci z pensylvánské a singapurské univerzity měli přitom cestu ke svému poznatku poměrně snadnou. Již dávno totiž jejich předchůdci odhalili spojení mezi poškozením prefrontálního kortexu a asociálním chováním. Psycholožka Olivia Choy, která se na výzkumu podílela, se pak se svým týmem rozhodla prověřit, zda je onen vztah příčinný. A zda by šlo stimulací dané zóny sklony k násilí snížit, líčí server The Guardian.
Vzali si k ruce jednaosmdesát zdravých dospělých Američanů a část z nich podrobili jen nepatrně invazivní stimulaci, po dvacet minut jim vysílali do dané mozkové oblasti slabounký elektrický proud. Druhá, placebo skupina inkasovala pouze o hodně slabší dávku po pouhých třicet sekund.
Lobotomie, smutná etapa lékařských dějin |
Účastníkům poté předložili dva hypotetické scénáře. V prvním si vyšel muž na večeři se svou přítelkyní, když si však odskočil na toaletu, našel u ní svého známého, zrovna když si jí říkal o telefonní číslo. Po hádce mu rozbil hlavu lahví od piva. Druhá scénář zachycoval první rande, dvojice sledovala u ženy doma film a líbala se. Když se však doteky stávaly důvěrnější, žena řekla muži, aby přestal. Navzdory jejím protestům ji však znásilnil.
Vraťme do hry i biologické faktory
Autoři studie, kterou vydal magazín Journal of Neuroscience, pak dobrovolníky z obou skupin vyzvali, aby na stupnici od nuly do deseti ohodnotili, jaké jsou šance, že by jednali jako protagonista uvedených epizod. Nula znamenala, že by se tak rozhodně nezachovali, desítka, že by jejich reakce byla stoprocentně tatáž.
Výsledky do velké míry kopírovaly rozdělení mezi těmi, kdo prošli elektrostimulací, a těmi, kteří ne. U účastníků, jejich mozek elektrický proud zpracoval, bylo riziko, že by se uvedeného násilného jednání dopustili, o 47 procent v prvním scénáři a 70 procent ve druhém nižší než v případě placebo skupiny. A to je významný rozdíl.
Výzkumníci přiznávají, že je předčasné dělat závěry a že je potřeba vícero studií, trvají však na tom, že jejich zjištění jsou slibná. A pokud by se potvrdila, mohla by se v budoucnu nabízet elektrostimulace odsouzeným násilníkům spolu s konvenčními terapiemi.
Nepopírají přitom společenské kořeny násilí a asociálního chování. „Když lidé přemýšlejí nad zločinností, mají na mysli špatné sousedské vztahy, bídu, chudobu, diskriminaci, a to vše platí. Máme však za to, že ke zločinnosti přispívají i biologické faktory, které byly v minulosti vážně opomíjeny,“ cituje dalšího z autorského týmu Adriana Raineho The Guardian.
Pro server CNN to Raine zopakoval: „Při pátrání po příčinách zločinnosti jsme se zaměřovali na sociální příčinnost. To je důležité, ale výzkum mozkových zobrazení a genetiky ukazuje, že polovina rozptylu je při násilí zapsána v biologických faktorech.“
Není to lobotomie, hájí se vědci
Stejně tak horlivě zdůrazňuje, že použitá metoda elektrostimulace představuje jen minimální riziko. „Není to frontální lobotomie. Ve skutečnosti to je pravý opak, vycházíme z toho, že frontální část mozku potřebuje lepší propojení se zbytkem mozku,“ tvrdí.
Autoři studie nemají za to, že jejich metoda je kouzelným proutkem, který společnosti v mžiku zbaví násilí. Věří však, že by mohla pomoci. „Schopnost manipulovat tak komplexní a zásadní aspekty poznávací aktivity a jednání externě, mimo tělo, má ohromné společenské, etické a možná též právní implikace,“ dodává další z autorů Roy Hamilton: „Nakonec může tajemství toho, jak mít méně násilí v srdci, spočívat ve správně stimulované mysli.“
Pochyby a velké otazníky
Ne všichni jsou však pokusem přesvědčeni. Psychiatrička a psychoanalytička Prudence Gourguechonová například namítá, že s aplikací elektrostimulace by musel dotyčný zločinec souhlasit. „A problém je, že velmi, velmi agresivní lidé mají pocit, že na násilí mají prostě právo,“ uvedla s tím, že první problém by byl přesvědčit je, že jejich násilí je problém, že s násilím mají potíž.
Psycholožka Caroline Di Bernardi Luftová navíc dodává, že elektrostimulace je nejistým pomocníkem, může totiž působit oběma směry. „Váš mozek trochu postrčí. A pokud zvyšuje to, co už je v procesu, můžete věci ve skutečnosti zhoršit,“ vysvětluje. Předejít by se tomu dalo například tak, že by se aplikovala, zatímco by lidé vykonávali úkoly, které slouží k podpoře jejich morálního vědomí.
Oba odborníci, kteří dali zaznít kritičtějším hlasům, se navíc shodují v tom, že skutečně průkazný by byl pokus, jehož by se účastnili opravdoví násilníci.
Média přitom dodávají, že experiment měl ještě jeden zádrhel. Zatímco část se scénáři vykázala jasné rozdíly mezi oběma skupinami respondentů, jejich reálné chování se nelišilo. Výzkumníci jim totiž rozdali panenky ala vúdú, do nichž měli kanalizovat své negativní emoce během pokusu zapichováním špendlíků.
Na konci experimentu byly panenky obou skupin rozpíchané naprosto shodně.
