Oříšek pro byrokraty
Jednou z prvních otázek je: S jakým řidičským průkazem se na čtyřkolku může? Odpověď nebude jednoznačná, čtyřkolky jsou pro naše předpisy takovým malým oříškem. Většina oficiálních (přesněji tradičních) dovozců má čtyřkolky homologovány jako „ostatní vozidlo – nosič pracovních adaptérů“. K jejich řízení by měl postačovat řidičský průkaz B (auto), občas se vyskytne názor, že T (traktor).
Dále z tohoto vyplývá, že jejich nejvyšší rychlost by neměla být vyšší než 45 km/h a nemáte povinnost nosit přilbu – což je evidentní hloupost, tu noste vždycky. (A jsme-li už u téhle otázky, ještě jedna malá odbočka: kromě přilby se nosí motocyklové vybavení pro krosaře a enduristy, tedy vysoké pevné boty, lehký dres s protektory a dobré rukavice. Na pracovních čtyřkolkách dle libosti, klasikou je kostkovaná flanelka, montérky a gumáky.)
Ovšem vedle těchto tradičních existuje skupina tzv. šedých dovozců (teď ponechejme stranou výhody a nevýhody levnějšího nákupu jako třeba problémy se zárukou a servisem), kteří quady dovážejí odjinud z EU, kde jsou většinou homologovány jako motocykly: na tyto stroje byste tedy tudíž měli mít povinně přilbu a pochopitelně také řidičský průkaz A (motocykl).
Jinými slovy, vzniká paradoxní situace, kdy může být stejný typ čtyřkolky jednou motocyklem a podruhé autem… „Oni to přesně nevědí ani na ministerstvu dopravy – několikrát jsme se jich na to ptali a zatím nic,“ popisuje zmatek v zařazení čtyřkolek Petr Marian, šéf jednoho z největších tuzemských prodejců quadů Yamaha. Určující je tedy to, co je v technickém průkazu, ať je to cokoli.
Po této byrokratické rozcvičce pojďme k samotným strojům.
Na práci i pro zábavu
Čtyřkolky se dělí na užitkové a pro zábavu, tedy sportovní. Sportovní quady mají obvykle zadní náhon, užitkové 4 x 4, někdy s odpojitelným předním pohonem. Ještě bychom se mohli zmínit o tzv. čtyřkolkách „side-by-side“, které se od obou výše zmíněných liší tím, že jsou dvoumístné se sedadly vedle sebe. Využití mají spíše užitkové, což ale neznamená, že by s nimi nemohla být také legrace…
Užitkové čtyřkolky jsou spíše těžší a odlišně zpřevodované, v případě nutnosti však dovedou také pěkně upalovat – maximální rychlosti těch nejsilnějších se pohybují někde mezi 110 a 120 km/h. On je to pěkný kalup i na silnici, natožpak v terénu. Nejostřejší sportovní stroje se pak dokážou rozjet až na 160 km/h.
K pohonu slouží nejčastěji čtyřtaktní jednoválec (některé sportovní typy jsou dvoutaktní) s převažujícím kapalinovým chlazením (ale může být i vzduchem). Spotřeba se neudává, a když už, tak se nepočítá na kilometry, ale na počet hodin, na který vyjedete celou nádrž. Hodně záleží na stylu jízdy, terénu, řazení atd., ale dá se říci, že při ostrém ježdění vyjezdíte nádrž za hodinu, pokud jste v klidu a díváte se po krajince, může vydržet třeba i 5 hodin. Nádrže mají motocyklové rozměry, tedy něco mezi 15 a 20 litry.
Jakou značku si vybrat?
K tradičním a zavedeným výrobcům kvalitních čtyřkolek patří Yamaha (která zkonstruovala čtyřkolku jako první), Bombardier/Can-Am, Polaris, Kawasaki, Suzuki, Kymco.
Vedle toho, podobně jako snad v každém výrobním oboru, vznikla v několika posledních letech spousta čínských značek, kopírujících ty zavedené a podbízejících se především cenou. Značky nemá smysl jmenovat, málokdy existují déle než dva roky.
Dnes už notoricky známou druhou stranou této levné mince je nízká kvalita, byť je patrná jistá postupná změna k lepšímu (třeba ve svárech). Je na osobním rozhodnutí každého, zda upřednostní velkou radost z levného nákupu stroje, který pak musí v terénu tlačit, nebo zda se spolehne na prověřené značky. My jsme varování případným zájemcům o superkauf splnili a můžeme jít dál.
Ohromným plusem čtyřkolek je jejich celoroční využitelnost, na sněhu je s nimi snad ještě větší legrace než v terénu. Mobilitu v zimě lze navíc podstatně vylepšit zakoupením sněžných pásů, které dovolují zdolávání opravdu extrémních zimních terénů.
Město? Les? Silnice?
Tím jsme se dostali k další otázce, kde se smí se čtyřkolkou jezdit, resp. kde je to vhodné. Pro začátek si řekněme, že naprosto nevhodné jsou coby dopravní prostředek do města (snad tedy s výjimkou pracovníků luxujících chodníky). Šířka čtyřkolky je srovnatelná s autem a do zácpy je jednoznačně lepší klasický skútr.
Ideální je naopak pro různé výjezdy mimo zpevněné cesty. A zde vstupujeme na problematický terén podobně jako třeba u endur a krosových motocyklů: Samozřejmě by se nemělo jezdit v národních parcích a na soukromých pozemcích, kde to majitel nedovolil… Píšeme-li „nemělo by se“, implicitně z toho vyplývá, že se tak občas děje, což někdy dělá zlou krev mezi domorodci/ochránci přírody a čtyřkolkáři.
Tím nejlepším prostředím pro sportovní čtyřkolky jsou různé bývalé tankodromy a podobné dráhy, kde se dá řádit, většinou bez nebezpečí pronásledování ekologickými inkvizitory. U užitkových čtyřkolek je jasné, že se jejich majitelé realizují na svém velkostatku, v lese, sadu, rybníku atd.
Jednou ze zajímavostí čtyřkolek je huštění pneumatik – ve srovnání s auty a motocykly je to „měkota“, obvykle se foukají na 0,5 Mpa, sportovní o chloupek víc, ale ne o moc. K jezdeckému stylu je nutno poznamenat, že v ostřeji projížděných zatáčkách je prakticky nezbytné sunout těžiště dovnitř zatáčky, proto se poněkud dramaticky vysedává, klidně až s tělem vedle natočených řídítek.
Ani quadům se nevyhnula vlna různých tuningových úprav: u sportovních se „řeší“ gumy, kola, odpružení, výfuky, prostě to, co víceméně známe z aut nebo motocyklů. U užitkových čtyřkolek tuning spočívá spíše v dokupování radlic, fréz, různých adaptérů a dalších šikovných zařízení.
