Takže ačkoli by to titulek mohl naznačovat, v článku se nevydáme po stopách mistra Jana Husa: podíváme se do zákulisí filmových triků a kaskadérských kousků.
Filmoví kaskadéři mají hoření v popisu práce. Všude tam, kde potřebuje režisér potácející se živou pochodeň, oběť výbuchu nebo požáru, nastrčí kaskadéra, který se svého úkolu umí zhostit opravdu urputně, v tomto případě je případnější spíš termín horlivě.
Žádnému poctivému kaskadérovi totiž jeho stavovská čest nedovolí, aby pro přemíru tepla nebo trochu bolesti zkazil záběr.
Takže tihle kluci vědí, co to je, jít až za hranici lidských možností.
Jak se s takovou výzvou poperu já?
Přímo v barrandovských ateliérech se mě ujímá šéf agentury filmových kaskadérů FILMKA Láďa Lahoda, podsaditý tvrďák se šátkem na hlavě, který už si podle rutinního přístupu evidentně taky odhořel svoje.
Sekunduje mu jeden z jeho kmenových kaskadérů, jinak též profesionální hasič Petr Hnětkovský. Tihle dva mi v následujících chvílích ukazují, jak to vypadá, když se to lidově řečeno vezme pěkně do teplejch. A to doslova.
Základem přežití v plamenech je pochopitelně správná ochrana. Takže se napřed soukám do mnoha kusů nehořlavého prádla, jaké používají třeba automobiloví závodníci.
Další vrstvu tvoří ohnivzdorný overal, rovněž užívaný i v automobilovém sportu. Pánové jsou pintlich a na všem si dávají hodně záležet.
Ne, že by mi to vadilo. Při nebezpečných tricích hrozí totiž největší nebezpečí právě tehdy, pokud se něco zanedbá nebo podcení.
Když mám na sobě dostatek nehořlavých vrstev, nacházíme si malý příhodný plácek hned vedle skladu s kaskadérským materiálem. Ze skladu přináší Láďa Lahoda kýbl speciálního chladivého gelu a starý, pořádně tlustý kabát.
Protože si pro tentokrát udělil roli palivce, staví na zem láhev s benzinem a zapalovač. Petr jako hasič profesionál si paralelně chystá na dosah několik příručních hasicích přístrojů.
Potírám si gelem celou hlavu a obličej, na radu zkušenějších si pořádně promazávám hlavně krk a citlivé uši, navlékám si ohnivzdornou kuklu a přes sebe přehazuji starý hubertus, určený pro dnešek k likvidaci žehem.
Láďa mi poté uděluje poslední velmi důležité rady: „Necouvej! Oheň se může dostat před tebe a spálit ti obličej. Naopak se pomalu pohybuj jen směrem dopředu, aby plameny plápolaly za tebou. Jak na tebe zakřičíme, lehni na zem a rukama si chraň hlavu – to už tě budeme hasit.“
Prázdným polknutím mi trochu poskakuje ohryzek, ale hrdinsky přikyvuji a otáčím se ke kaskadérům zády, aby mě mohli přiměřeně potřísnit benzinem.
Chvíle napětí.
Pak už slyším jenom: "Hoříš!“
Přesně podle instrukcí kráčím dopředu volným krokem a pro větší efekt kolem sebe mávám rukama, jak to znám z akčních bijáků. Netuším, jak vysoké plameny mi šlehají ze zad, a Petrovo uznalé "hoříš pěkně“ mě nijak zvlášť neuklidňuje.
Až zpětně na fotkách a videozáznamu vidím, že plameny šlehají místy i metr a půl vysoko.
A rozhodně to pěkně připaluje už po pár krocích, přes všechen gel i nehořlavé vrstvy.
Nějakých patnáct vteřin mě kaskadéři nechávají plápolat, pak se na příkaz vrhám k zemi a zvedám se až poté, co mě a blízké okolí řádně zkropí obsah tří malých hasicích přístrojů.
V hubertusu zeje díra, jako by jím prosvištěl čert, ale jinak to ve zdraví přežívám já i další vrstvy oblečení.
A to si představte, že profesionální kaskadéři musejí kvůli dobrému záběru vydržet plápolat i víc než minutu, často v mnohem větším rozsahu, takže to odnesou i nějakou tou popáleninou.
A, jak už jsme si řekli, nikdy nepovolí. Protože kdo by povolil, ten u skutečných kaskadérů nemá co dělat. Tak je to.
Zajímavost: aby nevzpláli sirkaři
Baštou českých zápalek je Solo sirkárna v Sušici. Pracovníci, kteří vyrábí hlavičky od zápalek, a ti, kteří dělají škrtátka, musejí z bezpečnostních důvodů pracovat odděleně. Prach z obou materiálů se totiž usazuje na oblečení a vzájemným třením by se pracovníci z obou provozů mohli vznítit.
