Hospodář Zouhar nakládá řepku na valník. Vaří jeho žena, a tak se dávám do řeči s ní. "Kolik jste na tom za dnešní dopoledne najel?" zeptá se. Padesát kilometrů.
"To vás musí pekelně bolet nohy."
A víte, že ani ne? Jezdec si zvykne. Opře si lokty o řídítka, jede si svojí dvacítkou, po ránu se nad kokořínskými lesy páří, přes úzkou silnici přeběhne srnec, a hele, hrad Točník, tady jsem nikdy nebyl...
"Já to znám," cukruje hospodářka knedlíky, "sama mám nohy z práce úplně zničený. Víte, tady k hospodářství velký vztah nemám, ani pod tu krávu bych nevlezla, a tak dělám normálně cukrářku v Berouně. Nejhorší je, že si tam člověk odrovná zdraví - pořád stojí, dělá skoro uměleckou činnost, ale je za ni placenej mizerně. Hůř než pekaři..."
Sním knedlíky a požádám hospodářku o hodinu klidu. Chci sepsat, co si pamatuju z posledních hodin.
Musíš si vzít přilbu
Projížděl jsem včera kolem šesté Slatinou, vesnicí o osmdesáti duších. Na displeji dvě poslední čárky, to znamená, že snad ještě sjedu těch šest kilometrů dolů k Berounce, do Zvíkovce, a tam bych se mohl ubytovat třeba v kempu, nevím.
A najednou se stane zvláštní věc. "Tomáši," zaslechnu pět metrů za sebou. Zakloním se, tudíž brzdím.
"Seš Tomáš, ne?"
"No... Jsem. Čau."
Odkud my se jenom známe? Viděl jsem toho silného pětačtyřicátníka s knírem třeba na fotbale, nebo tak něco?
"Víš, já jsem pravidelnej čtenář vašich novin, měl jsem hrozně rád Denise Vereckého, rád čtu Komárka, i tebe sleduju. Nedáš si pivo?"
Chvíli jsem překvapený - zatím se mi celé ty dva dny, dvě stě kilometrů cesty, nic podobného nestalo. Nikdo nedal najevo, že bych mu mohl být povědomý.
Zobrazit místo Na segwayi Českem ze západu na východ na větší mapě
Až teď, na samotě, si vyjde chlápek z baráku, zahlédne, jak se od něj rychle vzdaluje podivný jezdec směrem k západu, uvědomí si, kdo jsem, pohotově zavolá, zve na pivo, a to už jsem na jeho zahradě, a tak vím, že jenom u piva nezůstane: "Připijeme si na tvoji cestu i magistrem!"
Mám slabou vůli a dobře vím, že dneska se už ze Slatiny nehnu.
Alespoň poznávám, jak se žije na vesnici bez hospody, kam ještě pořád šplhá každý týden pojízdná prodejna. Skoro každý chlap, a tím spíš můj bodrý hostitel Vláďa, má v garáži naražený sud a takhle v létě se sousedi scházejí na zahradě. Vláďa právě zavolal svým kamarádům, ať sem co nejrychleji dorazí, že se stalo něco zvláštního, a za pět minut vchází do branky soused Míra se svým pětadvacetiletým synem Honzou: "Tak co máš za překvapení?"
"Odchytl jsem si hosta," ukazuje Vláďa na mě a v očích návštěvníků pohasíná jiskra: "My jsme si byli jistí tím, žes dostal přinejmenším toho velkýho amura z nádrže," přiznávají, ale přisednou si k nám pod pergolu a jako náhražku nafasují právě ugrilovanou rybu.
Pod pergolou vydržíme až do půlnoci, i když se všude kolem dávno bouří a blýská. Dost dlouho povídáme o smrti, z čehož pro mě vyplyne, že abych zbytek cesty přežil, dostanu od Vládi cyklistickou přilbu: "Na, musíš si ji vzít."
Mnohem zajímavější je ale jiná situace: "Ty přece víš, kde chci skončit," zadívá se Míra do očí svému synovi.
"Myslím, že v hodinách," odpoví Honza.
"Přesně tak," přikývne otec. Má rád hodiny, sbírá je, umí opravovat. A přál by si, aby jeho popel skončil v nějakých hezkých, přesýpacích. "A teď bych tě chtěl, Honzíku, o něco poprosit. Podej mi ruku na to, že se o to po mé smrti postaráš."
"Jasně, táto. Slibuju."
"Tak díky. Podej mi na to ruku."
Je to tak výjimečná a slavnostní chvíle, že musíme do skleniček dolít rum.
Azyl v trpasličí hospodě
Nechápu to, ale kromě zad ubíjených krosnou mě nebolí nic.
A přesto se už nejede moc dobře, protože každou chvíli prší - na Točníku jsem dnes dokonce přímo v dešti vyměňoval baterie. Převrátit padesátikilový Segway na bok u kraje silnice, odmontovat osm šroubů, vyndat dva těžké panely, přišroubovat náhradní. Čtvrt hodiny v lijáku, třesu se zimou. Kdo by to předevčírem řekl?
Díky špatnému počasí však můžu napsat, že jsem poznal asi nejmenší kamennou hospodu ve střední Evropě, a to v Hedčanech.
Nápis do ní přitom láká veliký, podnik se jmenuje Valentine.
"Prosím vás," zajíždím promoklý ke dveřím, "potřebuju azyl, dokud nepřestane, můžu si u vás uskladnit tenhle stroj?"
Starý hostinský říká, "Kdes to kdy viděl, stroj do hospody? Nech si ho někde venku pod stříškou, tady se nekrade."
Chvíli si říkám, že je pán nějaký nerudný, ale když vejdu dovnitř, pochopím.
Do hospůdky se vešel akorát tak jeden stůl pro dvanáct lidí, pípa, ze které si každý natočí, kdy potřebuje, a umyvadlo. Nic jiného se sem už narvat nedá.
A nic podobného mě asi v příštích čtyřiadvaceti hodinách nečeká, protože se blížím k velkoměstu. Nějak elegantně se nyní potřebuju vyhnout Praze.
Nabíječ ze Svaté: sedlák petr zouharNakonec je mi trapné, že dnes chci nabíjet baterie zrovna u něj. Osmatřicetiletý sedlák Zouhar má frmol, pobíhá mezi kravami, sklizenou řepkou a traktory. Ale když mu řeknu, že jsem z Mladé fronty Dnes, tak se zastaví: "Počkejte, vaši kolegové už tu byli."  Co po vás novináři chtěli?
|
Za zapůjčení osobního transportéru Segway PT děkujeme oficiálnímu zastoupení - firmě GSI distribution s.r.o.
