Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


NABIJTE MĚ! A můj popel potom nasypte do hodin

  18:00aktualizováno  18:00
Nepodceňujme Čechy. Pomáhá mi každý, s kým se na své cestě napříč republikou setkám. Například právě teď jsem ve vesnici Svatá u Berouna a místní sedláci sice moje články nečtou, nic o mně nevědí, ale připojili Segway do elektřiny u chlíva: "Pojďte do kuchyně, vaříme oběd, dáte si knedlíky s broskvema?"

Seznámení se s Vláďou | foto: Tomáš Poláček, MF DNES

Hospodář Zouhar nakládá řepku na valník. Vaří jeho žena, a tak se dávám do řeči s ní. "Kolik jste na tom za dnešní dopoledne najel?" zeptá se. Padesát kilometrů.

"To vás musí pekelně bolet nohy."

A víte, že ani ne? Jezdec si zvykne. Opře si lokty o řídítka, jede si svojí dvacítkou, po ránu se nad kokořínskými lesy páří, přes úzkou silnici přeběhne srnec, a hele, hrad Točník, tady jsem nikdy nebyl...

"Já to znám," cukruje hospodářka knedlíky, "sama mám nohy z práce úplně zničený. Víte, tady k hospodářství velký vztah nemám, ani pod tu krávu bych nevlezla, a tak dělám normálně cukrářku v Berouně. Nejhorší je, že si tam člověk odrovná zdraví - pořád stojí, dělá skoro uměleckou činnost, ale je za ni placenej mizerně. Hůř než pekaři..."

Sním knedlíky a požádám hospodářku o hodinu klidu. Chci sepsat, co si pamatuju z posledních hodin.

Musíš si vzít přilbu

Projížděl jsem včera kolem šesté Slatinou, vesnicí o osmdesáti duších. Na displeji dvě poslední čárky, to znamená, že snad ještě sjedu těch šest kilometrů dolů k Berounce, do Zvíkovce, a tam bych se mohl ubytovat třeba v kempu, nevím.

A najednou se stane zvláštní věc. "Tomáši," zaslechnu pět metrů za sebou. Zakloním se, tudíž brzdím.

"Seš Tomáš, ne?"

"No... Jsem. Čau."

Odkud my se jenom známe? Viděl jsem toho silného pětačtyřicátníka s knírem třeba na fotbale, nebo tak něco?

"Víš, já jsem pravidelnej čtenář vašich novin, měl jsem hrozně rád Denise Vereckého, rád čtu Komárka, i tebe sleduju. Nedáš si pivo?"

Chvíli jsem překvapený - zatím se mi celé ty dva dny, dvě stě kilometrů cesty, nic podobného nestalo. Nikdo nedal najevo, že bych mu mohl být povědomý.


Zobrazit místo Na segwayi Českem ze západu na východ na větší mapě

Až teď, na samotě, si vyjde chlápek z baráku, zahlédne, jak se od něj rychle vzdaluje podivný jezdec směrem k západu, uvědomí si, kdo jsem, pohotově zavolá, zve na pivo, a to už jsem na jeho zahradě, a tak vím, že jenom u piva nezůstane: "Připijeme si na tvoji cestu i magistrem!"

Mám slabou vůli a dobře vím, že dneska se už ze Slatiny nehnu.

Alespoň poznávám, jak se žije na vesnici bez hospody, kam ještě pořád šplhá každý týden pojízdná prodejna. Skoro každý chlap, a tím spíš můj bodrý hostitel Vláďa, má v garáži naražený sud a takhle v létě se sousedi scházejí na zahradě. Vláďa právě zavolal svým kamarádům, ať sem co nejrychleji dorazí, že se stalo něco zvláštního, a za pět minut vchází do branky soused Míra se svým pětadvacetiletým synem Honzou: "Tak co máš za překvapení?"

"Odchytl jsem si hosta," ukazuje Vláďa na mě a v očích návštěvníků pohasíná jiskra: "My jsme si byli jistí tím, žes dostal přinejmenším toho velkýho amura z nádrže," přiznávají, ale přisednou si k nám pod pergolu a jako náhražku nafasují právě ugrilovanou rybu.

Pod pergolou vydržíme až do půlnoci, i když se všude kolem dávno bouří a blýská. Dost dlouho povídáme o smrti, z čehož pro mě vyplyne, že abych zbytek cesty přežil, dostanu od Vládi cyklistickou přilbu: "Na, musíš si ji vzít."

Mnohem zajímavější je ale jiná situace: "Ty přece víš, kde chci skončit," zadívá se Míra do očí svému synovi.

"Myslím, že v hodinách," odpoví Honza.

Vláďa se chystá grilovat ryby

"Přesně tak," přikývne otec. Má rád hodiny, sbírá je, umí opravovat. A přál by si, aby jeho popel skončil v nějakých hezkých, přesýpacích. "A teď bych tě chtěl, Honzíku, o něco poprosit. Podej mi ruku na to, že se o to po mé smrti postaráš."

"Jasně, táto. Slibuju."

"Tak díky. Podej mi na to ruku."

Je to tak výjimečná a slavnostní chvíle, že musíme do skleniček dolít rum.

Azyl v trpasličí hospodě

Nechápu to, ale kromě zad ubíjených krosnou mě nebolí nic.

A přesto se už nejede moc dobře, protože každou chvíli prší - na Točníku jsem dnes dokonce přímo v dešti vyměňoval baterie. Převrátit padesátikilový Segway na bok u kraje silnice, odmontovat osm šroubů, vyndat dva těžké panely, přišroubovat náhradní. Čtvrt hodiny v lijáku, třesu se zimou. Kdo by to předevčírem řekl?

Díky špatnému počasí však můžu napsat, že jsem poznal asi nejmenší kamennou hospodu ve střední Evropě, a to v Hedčanech.

Nápis do ní přitom láká veliký, podnik se jmenuje Valentine.

"Prosím vás," zajíždím promoklý ke dveřím, "potřebuju azyl, dokud nepřestane, můžu si u vás uskladnit tenhle stroj?"

Starý hostinský říká, "Kdes to kdy viděl, stroj do hospody? Nech si ho někde venku pod stříškou, tady se nekrade."

Chvíli si říkám, že je pán nějaký nerudný, ale když vejdu dovnitř, pochopím.

Do hospůdky se vešel akorát tak jeden stůl pro dvanáct lidí, pípa, ze které si každý natočí, kdy potřebuje, a umyvadlo. Nic jiného se sem už narvat nedá.

A nic podobného mě asi v příštích čtyřiadvaceti hodinách nečeká, protože se blížím k velkoměstu. Nějak elegantně se nyní potřebuju vyhnout Praze.


Nabíječ ze Svaté: sedlák petr zouhar

Nakonec je mi trapné, že dnes chci nabíjet baterie zrovna u něj. Osmatřicetiletý sedlák Zouhar má frmol, pobíhá mezi kravami, sklizenou řepkou a traktory. Ale když mu řeknu, že jsem z Mladé fronty Dnes, tak se zastaví: "Počkejte, vaši kolegové už tu byli."

Sedlák Zouhar ve chlévě

Co po vás novináři chtěli?
Byli tu už před dvaceti lety, když se po revoluci vracely pozemky, a chtěli mluvit s dědou. Vyptávali se ho na jeho zkušenosti, protože děda byl jeden z mála lidí, kteří hospodařili bez přerušení i za komunistů.


Jak to dokázal?
Na to se ho taky ptali. Měl manželku, která ho v tom neoblomně podporovala, a společně si tvrdě stáli za tím, že pozemky nikomu nepustí. Z dědy byl sice vyvrhel společnosti, ale hospodařil na svém.


Jak se vám žije na okraji Svaté, vesnice vzdálené pět kilometrů od Berouna?
Výhoda je třeba právě v tom, že jsme zastrčení na kraji vesnice, a proto nikomu nevadíme.


Co by sousedům mohlo vadit?
Klidně i zápach z chlíva, dneska vadí každému všecko. Lidem na vesnici vadí už i slepice.


Na co se specializujete?
Děláme od všeho něco, máme pole, krávy, bejky, prasata... A věnujeme se tomu právě proto, že to dělal už děda a praděda. Protože dnes můžete soukromě hospodařit jedině ze dvou důvodů - že vás to baví a že chcete zachoval tradici.


Vydělat se na tom příliš nedá?
Dnes? Dnes vám nikdo neřekne, kdy a kolik vám zaplatí. Vůbec nevím, na čem jsem. Chci třeba odevzdat obilí a ve výkupu se zeptám: "Kolik mi dáte?" A oni řeknou: "Až to sem přivezete, tak se domluvíme..." Zvláštní jednání.


Kolik máte ve chlívech krav a býků?
Čtyřicet kusů hovězího.


A je o maso zájem?
Je, ale odevzdal jsem například býky loni v červnu a až letos v lednu jsem z jatek dostal peníze. Takhle to dnes chodí - dám někam zvířata, o která se tři roky starám, a když to dobře dopadne, zaplatí mi za půl roku.


Občas i nezaplatí?
I to už se nám stalo. Peníze nám zůstaly v masokombinátě na Kladně, za mlíko nám nezaplatila pražská mlékárna... Je to těžké.


Kolik hodin denně pracujete?
Tak dvanáct. Ráno o půl sedmé jdu krmit zvířata, pak se nasnídám, oběhnu úřady a začne frmol.


Co děláte konkrétně dneska?
Práce bude hodně nejmíň do devíti do večera. Včera jsem nasekal řepku, tak ji musím naložit na valník a odvézt do výkupu. Chtěl bych takhle zvládnout dvě fůry.


Na nějakou dovolenou se chystáte?
Já si to nemůžu časově dovolit. Ale děti s manželkou letos v Chorvatsku byly.


Kolik máte zaměstnanců?
Sám sebe. S těmi zvířaty a se sto padesáti hektary mi pomáhá jen táta.


Co děláte s vydělanými penězi?
Co vydělám, to hned utratím za stroje. Třeba za tenhle - to je ostřikovač.


Umíte si představit, že byste hospodářství zrušil?
A co bych pak dělal? Někdy to člověka moc nebaví, ale to samé jsem zažíval i v době, kdy jsem chodil do normální práce, do železáren.


Máte nějaký životní sen?
Chci jenom to, aby hospodářství fungovalo.


Myslíte, že by třeba mohlo zkrachovat?
Může se to stát - nikdo neví, co bude odpoledne. Ale děda říkal, že když přežil komunisty, tak ty současné vlády už musíme přežít taky.


Máte dva syny. Přejete si, aby jednou hospodářství převzali?
Bylo by to dobré, ale jestli o to budou stát, je otázka. Starší spíš ne. Ale mladší, osmiletý, ten by to snad dělat chtěl. Už teď se snaží pomáhat.

NABIJTE MĚ! Unikátní výprava Tomáše Poláčka napříč Českem

Za zapůjčení osobního transportéru Segway PT děkujeme oficiálnímu zastoupení - firmě GSI distribution s.r.o.



Nejčtenější

Síla fotbalového míče: pro pákistánský Sialkot znamená zisky i utrpení

Výroba míčů, nejen fotbalových, vyslala Sialkot do světa a tamním firmám...

Má-li fotbalový míč hlavní město, je to pákistánský Sialkot. Vyrábět se tam začal nejprve v malém, pro britské...

Poručíme větru dešti. Američané si za války hráli s počasím nad Vietnamem

O legendární Ho Či Minovu cestu se sváděly boje, Američané však na ni byli...

Propracovanými trasami v džungli proudily za vietnamské války na pomoc komunistickému severu desetitisíce vojáků a tuny...



Monogamie není nadřazená. Ke spokojenosti vedou i otevřené vztahy

Vědecké studie čas od času vystaví otevřeným vztahům dobrozdání.

Otevřené vztahy jsou reakcí na to, že máme od svazků stále větší očekávání, která jeden partner naplní jen těžko....

OBRAZEM: Viktoriánská prodejná láska. Archiv odkryl unikátní fota

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní...

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní snímky zatčených. První vznikly již v roce...

Extrémní gastronomie: Rybí hobliny katsuobushi vám zatancují na talíři

Příprava katsuobushi vyžaduje trpělivost a um.

Ryby dokážou plavat a některé i létat, ale jen tuňák pruhovaný vám zatancuje. Jen to chce trochu trpělivosti. Rybí...

Další z rubriky

Na návštěvě v palírně whisky: nejvíc si tu cení měděných sudů

Milovník whisky se tu cítí jako v ráji, ano.

Přízvisko hlavní město skotské whisky mu sluší, v Dufftownu najdeme hned sedm velkých palíren. Navštívili jsme tu...

Extrémní gastronomie: brouci jumiles se vám snaží utéct z placky

Jumiles se rekrutují například z čeledi kněžicovitých.

Svěží chuť, vynikající aroma a doslova hemživá konzistence charakterizuje regionální mexickou lahůdku jumiles. Viděno...

Hlasitá hudba svádí k nezdravým jídlům, tvrdí věda

Hamburger? Asi se v restauraci hrálo hodně nahlas.

Zvuková hudební kulisa v restauracích má velký vliv na to, co si objednáte. Ta hlasitá vám napovídá, abyste místo...

Najdete na iDNES.cz