NABIJTE MĚ! Dáš si frňákovník a přespíš u mě

Vesnicí roku vyhlašuju Ovesné Kladruby a větou roku výrok jednoho zdejšího obyvatele: "Spát budeš u mě, přijď za chvíli, jen co ti navařím. Protože od sedláka můžeš odejít nasranej, ale nikdy ne hladovej!"

Zábava v hospodě v Ovesných Kladrubech. Výčepák Honzík mi ukazuje zdejší atrakci. | foto: Tomáš Poláček, MF DNES

Skutečně nevím, proč je synonymem pro dobré a pohostinné lidi Slovácko a ne západní Čechy, přesněji bývalé Sudety, kraj mezi Mariánskými Lázněmi a Manětínem.

Ta krajina a její obyvatelé mi dělají v posledních hodinách z krušné práce dovolenou. Pro lepší pochopení popíšu, kde a proč právě teď sedím a jak jsem se dostal.

Kup si radši kolo!

Na první baterie jsem dnes ujel čtyřicet kilometrů, za což bych se snad mohl pochválit. Víc se totiž zvládnout ani nedá, z čehož je zřejmé, že jezdím plynule, skoro pořád dvacítkou, do kopce i z kopce.

Sám nechápu, jak jsem se to naučil, protože od Aše až po Cheb se mnou Segway házel nevyzpytatelně jako býk, zepředu dozadu, až mě skoro dovezl k neštěstí. Na jednom kruháči za Chebem sebou zvláštně hodil dopředu, až moje brašna zavadila o auto, které pomalu projíždělo kolem.

Řekl jsem si, že tohle byla opravdu klika, ale najednou si všímám, že řidič toho auta vystupuje, prohlíží, jestli jsem mu neodřel lak, snad ne!, a pak se ke mně blíží.

Sestupuju ze svého dvoukolového býčka a už se chystám na vykrývání ran, ale pán se spokojí s řevem: "Ty to prodej a kup si kolo, když na tom neumíš jezdit!"

Má bohužel pravdu, říkám si, ale jak potom projíždím kolem jesenické vodní nádrže, najednou si uvědomím cosi zvláštního. Nevím, co se stalo. Já jsem se rozhodně nezměnil, na Segwayi stojím pořád stejně, s těžkou krosnou na zádech a počítačem přivázaným k řidítkům.

Ale Segway si na mě nejspíš nějak zvykl, protože se chová úplně krotce.

Najednou si na něm můžu dělat, co chci, klidně piruety, a on drží.

Jako by ke mně přirostl - vůbec si nedokážu představit, že by mě shodil.

Takové zjištění má ovšem jednu stinnou stránku, to vím. Najednou si věřím až moc. Když jsem tuhle zjistil, že přímo za jízdy už minutu listuju atlasem Česka a hledám stranu 33, obdélník C dvě, upozornil jsem sám sebe, že bych se měl vzpamatovat. Koukej na cestu, vole! Klidně telefonuj nebo kuř, ale druhou ruku měj volnou!

Kterýmžto zbytečně obšírným úvodem se dostávám ke své současné poloze: Už jsem měl poslední čárku na displeji a bylo bohužel jasné, že o fous nedojedu do plánovaného Manětína, když v tom zahlédnu ukazatel k osamělému stavení s nápisem: Prodáváme med a medovinu přímo od včelaře.

A tak jsem vyjel mezi úly, zapojil Segway do elektřiny a na pět hodin se zašil na zahrádce uprostřed vysokých borovic a smrků. Zatímco si píšu tento článek a popíjím kávu, hodný pan včelař Popp hrabe seno pro králíky na zimu a každou chvíli zavolá: "Nechcete polívku? A neruší vás ta moje dechovka?"

Nikoli. Je mi tu krásně. Ale kdoví, co bude dál, protože teď mi včelař říká, že přesně na tomto místě, u samoty Hamr, stávala celnice. Na zahradě ještě byly Sudety, o dvacet metrů dál už Protektorát Čechy a Morava. Tak snad ke mně bude ten protektorát obdobně vstřícný.

Nebezpečně poškrábané nosy

A přesto vyhlašuju vesnicí roku Ovesné Kladruby, ačkoli překrásný je vlastně celý kraj okolo Mariánských Lázní. Jel jsem si jím svobodně, většinou úplně sám, po malých silničkách. Ani mi nevadilo, že jsou často jak tankodromy, což Segway zrovna rád nemá. No tak skáču, no...

Do oněch Ovesných Kladrub jsem dojel včera večer. Vpluju přímo do jediné zdejší hospody, chlapík za pípou natočí slušný Chodovar za sedmnáct korun a říká: "Mám takový pocit, že bys nutně potřeboval reflexní vestu, tak počkej, já ti přinesu jednu svoji, připevni si ji na krosnu."

Potom mácháme s chlapama v hospodě mucholapkama a já se učím místní zvyk frňákovník: "Když si kterýkoli host poškrábe kořen nosu, okamžitě a bez řečí se pro jeho stůl nesou panáky vodky."

Zobrazit místo Na segwayi Českem ze západu na východ na větší mapě

Pořád nevím, kde budu spát, ale objeví se Libor, vyhlášený to místní sedlák a myslivec. Říká, "No klidně u mě, ale přijeď až za chvíli, jdu napřed" a když se dostavím do jeho obrovského stavení, dostávám narychlo udělanou selskou omeletu, okurkový salát, jako bonus vlastní pokoj a koupelnu.

A Libor říká mně, úplně neznámému chlapovi: "Já ještě někam zajdu, buď tu jako doma, kdybys chtěl kdykoli odjet, tak tady jsou klíče a támhle mi je schovej." A šel pryč a já zůstal sám v krásném cizím domě.

Což jsem nepochopil, ale dlouho to Liborovi nezapomenu. Stejně jako nezapomenu, jak mi při té omeletě popisoval chuť medvědího masa: "Víš, je to něco mezi jezevcem a psem."

Doufám, že i vy si nyní konečně dovedete lépe představit, jak medvědi chutnají... Medu zdar.

Nabíječ z Hamru u Nečtin: včelař Jaroslav Popp

V poledne mi zasunul šňůru do zásuvky dvaašedesátiletý včelař, který žije na samotě dva kilometry od Nečtin. Má tady manželku (zrovna se vrací z borůvek), dva hlídací psy, kočku a šedesát včelích úlů. Dostávám tureckou kávu a povídáme si.

Jak se vám takhle na samotě žije?
Dobře, protože přímo tady, v tomhle baráku, jsem se 11. ledna 1948 narodil. Žiju tu v přírodě, mými sousedy jsou les a pole. Pole neříká nic, les taky ne, mám tady klid. A navíc můžu včelařit, s čímž jsem začal hned po vojně. Včelařím jenom čtyřicet let, není to dlouhá doba, ale nějaká chvíle už to přece jenom je.

Čtyřicet let je podle mě dlouhá doba.
Ani ne, lidský život je velmi krátký... Na vojně to ještě nevíte, tam stříháte sto padesát centimetrů, každý den v šestnáct hodin jeden dílek, a zdá se vám, že to trvá dvacet let. Jenomže pak se všechno zrychlí. Ve čtyřiadvaceti jsem se oženil, koupilo se auto, vybavoval se byt, narodili se dva synové, najednou mi bylo třicet. Ale pořád jsem si ještě říkal, že čtyřicátníci jsou staří chlapi a šedesátníci patří spíš do truhly... Teď je mi přes šedesát a pořád se cítím mladě. Jenom si uvědomuju, že než jsem se stačil nadejchnout a pořádně rozkoukat, už mi bylo právě těch šedesát. To vás čeká taky, všechny mladé.

Jste v důchodu?
Jsem, a je to zvláštní. Dřív jsem nechápal, když mi někdo tvrdil, že důchodci nemají čas. Proč by neměli, když nechodí do práce?! Ale teď mi dochází, že je to pravda. Pořád dělám své koníčky, takže pracuju. Nepotřebuju chodit každý den do hospody, kde jsou chlapi horší než báby na trhu. To by byly zbytečně utracené peníze a ztracený čas.

To jste radši se včelami?
Včely jsou mým koníčkem největším. Stala se mi loni zvláštní věc. Přišel za mnou kolega, dal mi jednu cigaretu do levého koutku, druhou do pravého, a že prý slyšel, jaký jsou teď včely skvělý džob. A že když mu seženu sto včelstev, tak se mi odmění. Na což povídám, nezlob se, ale ty seš hloupej. Představuješ si, že tam dáš medomet a začnou padat pětitisícovky. Ne. Spoustu let se musíš se včelama učit, musíš k nim cítit lásku, jako třeba ke svému psovi. A uvědom si, že je to práce na celý rok!

Je o váš med zájem?
Veliký, protože lidi chtějí nakupovat přímo od včelaře. A to je správně, protože nikde jinde nemáte záruku. V supermarketech koupíte med třeba z Brazílie nebo Číny, ale ten je míchaný. A v Paříži už existuje firma, která dokáže vyrobit celoevropskou produkci medu, jenomže to není med, ale sladká šťáva. A nikdo to nepozná, takový švindl! Takže já každému říkám: Nemusíš si kupovat med ode mě, ale kupuj ho přímo od včelaře. Jedině tam máš jistotu.

Přivyděláte si díky včelám k důchodu?
Jistě, každá malá domů je dobrá.

Za kolik ho prodáváte?
Sto dvacet korun za kilo. Třeba v manětínské Jednotě už mají kilo mnohem méně kvalitního za dvě stě deset...

A vám med chutná?
To víte, že jo. Každý rok si nechám dvě velké pětilitrovky a do všeho, do kávy i do čaje, dávám med. Radím vám, nejpozději až vám bude čtyřicet, vyhoďte z kuchyně veškerý cukr, cukr je bílá smrt!

Dobře... Má pro vás život na samotě nějaké nevýhody?
Jen v zimě, když napadne hodně sněhu. To často nemá smysl proházet cestu od domu k silnici, takže odstavíme auto a jezdíme autobusem.

Nemáte tu obchod. To vám nevadí?
Vůbec. Když chceme, tak si zajedeme třeba do Plzně, do tamního Globusu to máme 35 kilometrů.

Vypadáte spokojeně. Jste spokojený i s českou politickou situací?
To ne. Politika je pořád svinstvo a politici povídají o něčem jiném, než co dělají. Ale podstatné je, když máte co jíst. Můj táta, ročník 1913, mi říkával: Ve třicátých letech byla hluboká krize, ale já měl práci vždycky. Nestyděl jsem se, že třeba kydám záchody, a na jídlo jsem si vydělal. Kdybych neměl co žrát, říkal táta, byla by to ostuda... Myslím na tahle jeho slova, když vidím dnešní mladé lidi, kteří mají tulení nemoc, ruce dozadu, nechtějí makat. Protože práce je hodně. Jenom ji chtít vidět.

Za zapůjčení osobního transportéru Segway PT děkujeme oficiálnímu zastoupení - firmě GSI distribution s.r.o.

Staňte se fanouškem Magazínu DNES na Facebooku. Nahlédněte do zákulisí redakce a pište nám své náměty.