Středeční poledne v Chebu: Upřímně řečeno, měl bych si na co stěžovat, chodidla a záda bolí už po třiatřiceti dopoledních kilometrech.
Ale stěžovat si nebudu - jsem teď mezi týpkama, u kterých by se to nehodilo.
Jsem u kolotočářů.
To je totiž takhle. Vozítko Segway ovládáte jakýmisi většími hodinkami. Těmi stroj pouštíte i vypínáte. Na displeji máte na startu osm čárek, a jak jedete, postupně vám ubývají. Já vyrazil po osmé ráno z Hranic, posledního městečka za Aší, a čárek bylo pořád dost. Míjel jsem nevěstince a říkal si, mám zastavit tady? Dobít si Segway a pokecat s holkama o životě?
Ne - tohle neuděláte, když máte ještě tři čárky.
Poslední lajna mi na displeji zbyla v Chebu, přesně po těch třiatřiceti kilometrech. Po dvou a půl hodinách dost neobratné jízdy, ale o tom víc později.
U chebské odbočky na Mariánské Lázně zahlédnu kolotoče. Klasika, řetízkáč a labutě.
"Můžu si u vás pět hodin nabíjet?" povídám potetovanému správci autodromů a on mi nabídne elektrickou zásuvku v pokladně. Koukám na správcovy kérky: písmena K a M. "To byly moje první holky, Káťa a Mili. Vytetoval jsem si to v šestnácti letech sám, stačila tempera, jehla a šup..."
Jeho kolega, prodavač cukrové vaty, najednou zazpívá jednoduchou melodii: "Ať je léto, nebo zima, u komediantů je vždy prima!" A přinese mi žlutou ledovou tříšť. Říkám mu, že zrovna tady to moc prima není, kolotoče stojí, za celé ty dlouhé hodiny o ně nikdo neměl zájem. Na ploše autodromu, kde sedím na krosně a píšu tenhle článek, pobíhají jenom nahé dcerky kolotočářů. Jinak nuda jako v prvorepublikovém filmu.
A bída. "Dal bych si limonádu, ale nemám love," slyším od kolotočářů. "Dej mi cigáro, večer snad budu mít peníze a koupím krabičku v Tesku."
Jste Iron Man?
Ještě včera jsem pochyboval, že vůbec vyjedu. Tak dlouho se zdálo, že je na cestu dost času, až jsem se na ni začal připravovat večer před startem.
"Tak já si jdu pro ten Segway na svoji cestu napříč republikou," hlásím ve firemním obchodě, a spolumajitel firmy Pavel Prior říká: "A vy si myslíte, že dáte opravdu sedm set kilometrů za týden?" Jo. Neměl bych? "No, z technického hlediska se to zvládnout dá. A z lidského taky, pokud jste Iron Man. Spíš tipuju, že už zítra večer budete mrtvej."
Proč mi to někdo neřekl dřív? Začínám se potit a za chvíli je pode mnou fakt louže. To když se dozvím, že si všechno povezu na vlastních zádech a že jenom náhradní baterie váží čtrnáct kilo.
A počítač další čtyři. Taky nějaké to oblečení jsem si chtěl vzít, ale teď vidím, že nemám šanci.
Nejedu, nemá to smysl.
Pavel Prior krčí rameny, ale nenapadá nás, co teď.
Nakonec alespoň přivazujeme vodáckým uzlem notebook k řidítkám, čímž můj Segway přichází o eleganci. Za jízdy se na něm bude kinklat velký černý futrál, připevněný oranžovou šňůrou.
Ale mým zádům to pomůže.
Pomalu se stmívá, není moc času na další instrukce. "Až budete vyměňovat baterie, tady máte imbus, tady jsou šrouby," snažím se vnímat rady, ale je to těžké, když přesně neznám význam slova imbus.
A to je všechno, pak jedu přes celou Prahu domů. Na Karlově náměstí padám, když zavadím o roh restaurační zahrádky. Ve Vodičkově lehce vrazím do chlapa, který je naštěstí opilý a myšlenkami stále ještě v herně, odkud zrovna vyšel.
Doma vyřadím z batohu všechno, co nepotřebuju. Beru jen dvoje kraťasy, čtyři trika, větrovku. Konec.
Řídím to břichem
Po třetí hodině ranní házíme padesátikilový Segway do auta a kamarád Lombardo mě veze na západ.
Chtěl bych spát, ale pořád se jen hádáme.
Lombardo dělal léta plyšového klokana na fotbalové Bohemce, ale teď na ni odmítá chodit byť jenom jako fanoušek: v Edenu by prý chcípl.
To já si spíš myslím, že Bohemka "chcípne", když na ni chodit nebudeme, a kvůli takové malichernosti po sobě s Lombardem desetkrát za cestu vyjedeme. Ale naštěstí už jsme v Sokolově, už v Aši, už v Hranicích.
Zobrazit místo Na segwayi Českem ze západu na východ na větší mapě
Stojíme před dávno vypálenou a nikdy neopravenou restaurací Rossbach, přitočí se ke mně starý pán ve vycházkovém klobouku. "Dobrý den, chlapci, tady jste na konci světa. Dřív tu bývalo dvaadvacet fabrik a stejně tolik hospod, dnes tady není skoro nic." Jmenuje se Michal Miklus, je mu osmdesát osm let a praví: "Pro všechno jezdíme jednou a tou samou cestou do Aše a zpátky, do nemocnice musíme dokonce až do Chebu, za chvíli budeme všichni jezdit k lékaři do Prahy."
Potom pán popřeje hodně štěstí na cestě, a mně se nechce, vůbec se mi nechce, ale nastupuju na Segway. S těžkou krosnou na zádech, skoro jako soumar.
Špatné je to. Prvních deset kilometrů vždy zrychlím, ale stroj se hned začne zaklánět, až skoro zastaví. Při seskakování mi pneumatika pravidelně přejede sandály. Až někde za Aší zjistím, že když pustím řidítka a ovládám stroj břichem, celkem to jde. Před Chebem už tímhle neortodoxním stylem jezdím plynule, osmnáctkou, dvacítkou, víc to nepůjde.
Konečně se začnu dívat kolem. Seno posečené, spokojené krávy před Františkovými Lázněmi.
Ale po třiceti kilometrech mám všeho akorát tak dost, kdovíjak zábavná ta jízda zase není, a dál už to znáte: poslední čárka na displeji, kolotoče, asi si dám ještě tu cukrovou vatu, když jsem od rána nic nejedl a ve zdejším kiosku je nulová tržba.
Baterie budou za chvíli dobité.
Nabíječ z Chebu: Kolotočář Zdeněk alias KájisKaždý den potřebuju dobré duše, které mi nabijí stroj. Trvá to pět hodin, takže si vždy stihnu popovídat o životě se svým dobrodějem. Tím prvním je šestadvacetiletý kolotočář s přezdívkou Kájis. Stará se o autodrom a všechno má dost na háku. Když píšu tento text, sedí mi za zády. Namísto očekávaných protestů k níže řečenému dodává: "A ještě tam dej moje telefonní číslo, ať mi volaj nějaký jambory," mluví pravděpodobně o děvčatech: "773 056 278. Beru jakýkoli hubený od osmnácti vejš!"
|
Za zapůjčení osobního transportéru Segway PT děkujeme oficiálnímu zastoupení - firmě GSI distribution s.r.o.
Staňte se fanouškem Magazínu DNES na Facebooku. Nahlédněte do zákulisí redakce a pište nám své náměty.
