Nejprve pokračování ze včerejška: Kněz Piotr mě nechal opuštěného na faře v Hlinsku a dlouho se nevracel, poněvadž úplně zapomněl na nějaké slíbené křtiny.
Konečně klaply dveře a on mi nese výslužku, krabici zákusků, ať si prý beru.
Jednou si kousnu, ale nemůžu si pomoct, od dětství mi sladké nechutná. "Ani mně ne," směje se Piotr, "ale my nic jiného obvykle nedostáváme. Taky bych si dal radši řízky..."
A proto jedu, jako každý druhý den, od rána až do večera o hladu.
Dopadá to následovně. "Máte něco k jídlu?" prosím po osmé večerní v penzionu kousek pod Svitavami, kde se mi povede sehnat ubytování.
"No, zbyly tu výpečky se zelím," říká váhavě Pavel, majitel penzionu.
Tak jestli můžete, dvojnásobnou porci.
Mám ji mít.
"Geniální," vracím prázdný talíř.
Pavel se na mě tváří dost rozpačitě a zavolá svou přítelkyni Janu: "Tenhle kluk tvrdí, že to bylo geniální."
Jana se začne smát: "Vy musíte bejt úplně vyřízenej. Já to totiž vařila i ochutnávala a můžu vám říct, že jsem nikdy nic tak nepovedenýho neudělala."
Takže takhle to se mnou vypadá teď, kdy sedím v litovelském cukrovaru, abych se, jen co nabiju baterky, zoufale hnal dál směrem do Beskyd, kde bych chtěl svou odysseu pozítří ukončit. Za sebou mám 515 kilometrů, každý další bolí.
Evidence mršin: kočky vedou
V Poličce zahnu doprava, na Pomezí, a tam začne skoro stokilometrový sešup, který končí vlastně až tady, na Hané.
Nikdo mi nemusí vysvětlovat, že jsem na Moravě, protože se ztrojnásobil počet opečovávaných křížů u malé silnice a autobusové zastávky jsou polepeny plakáty skupiny Argema.
Samé hluboké lesy. Většina aut, které míjím, jsou velké stroje lesních dělníků.
Páteř mě už bolí tak, že netuším, jestli se záda někdy narovnají.
Slunce odpočívá, přes den bývá šero.
Znovu překrásná krajina, ale když je člověk v krizi, krásy si příliš nevšímá.
Já například počítám, kolik jsem už rozjezdil slimáků. Dvanáct.
A vůbec, vedu si takovou evidenci mršin. Zatím čtyři přejeté kočky, tři ježci, po jednom zajícovi, hraboši, poštolce.
Nedokážu zatím odhadnout, jestli nemám zpoždění, a tak ženu Segway, co to jde. Už nemám ani jednu čárku na displeji a ještě pořád jedu, každých sto metrů dobrých.
Zobrazit místo Na segwayi Českem ze západu na východ na větší mapě
Včera večer se mi takhle podařilo definitivně zastavit v městečku Hradec nad Svitavou: "Prosím vás, můžu u vás hodinku nabíjet? Zbývají mi prý už jen dva kilometry k penzionu..."
Nedůvěřivé pohledy, potom mi rodina natáhne prodlužovačku za plot.
"Víte, jaké to dneska je, pustit si cizího na zahradu nebo do domu?" omlouvají se.
Na zahřívací kávu se jich radši ani neptám. Porýpu se opřený o plot ve své trudomyslnosti.
Je to obyčejná pouť
Projížděl jsem dnes zapadákovem s podivuhodným jménem: Pohledy Samoty.
A to mě, náhodou, docela zaujalo. Nějak takhle se mohl jmenovat celý můj seriál.
I když to cestování bolí, pořád si uvědomuju, že plní základní smysl. Jsem celý týden sám a výjimečně můžu hodiny svobodně přemýšlet.
Což jindy nedělám. Nepamatuju třeba, kdy jsem naposledy v posteli hodnotil svůj život před usnutím. Už dávno jsem tu schopnost ztratil, usínám tváří v knížce nebo u puštěné televize.
Osamocený jezdec na Segwayi přemýšlet musí. Každý den si uvědomuje a slibuje něco dalšího, že už se nebude hádat o hloupostech se svojí ženou, která je teď zároveň i výbornou a krásnou mámou. Že jí bude mnohem víc pomáhat s malou dcerou. A že zároveň nesmí zapomínat na ty, kteří tu za pár let nemusí být, na své dědy s babičkama...
Skončím to, nechci být patetický. Jenom si uvědomuju, že v mém podivném závodě nejde o žádný rekord, to vůbec. Že je to obyčejná pouť.
A smyslem poutě snad bývají právě tyhle "pohledy samoty", pohledy dovnitř.
Snad mají bolavá záda nějaký smysl.
Nabíječ z Litovle: Vrátný z cukrovaru Alois BlažekJá su spokojený člověk, zopakoval mi několikrát ten dobrotivý čtyřiašedesátiletý muž, který mi nabídl azyl a elektřinu ve vrátnici litovelského cukrovaru. Jmenuje se Alois - prý po svém stařečkovi, panu nadlesním z nedalekých kopců. Jak se žije vrátnému v Litovli? Jste tam v kopcích spokojený? Do města vás to netáhne? Říkáte, že jenom o deset kilometrů dál je úplně jiné klima? Jak jste sehnal práci v cukrovarské vrátnici? Taky si v cukrovaru přivyděláte... Máte nějaké koníčky? Jaký máte názor na současnou českou politiku? To je zajímavé, ale co ta dnešní politika? Koho volíte? A komunisti? Ještě mi řekněte: Jak se má vaše manželka? |
Za zapůjčení osobního transportéru Segway PT děkujeme oficiálnímu zastoupení - firmě GSI distribution s.r.o.
Staňte se fanouškem Magazínu DNES na Facebooku. Nahlédněte do zákulisí redakce a pište nám své náměty.