NABIJTE MĚ! Proboha, a jak se na tom vynálezu šlape?

Můj transportér vzbuzuje po celých šest set kilometrů úsměvy kolemjdoucích, to jsem čekal. Ale vzbuzuje je hlavně u dětí a u Romů. Většina ostatních dospělých mě nejspíš považuje za nějakého snoba, který předvádí, co všechno si může dovolit.

Odpočinek po zdolání Ecce Homo | foto: Tomáš Poláček, MF DNES

A přece jsem se dočkal městečka, kde se ke mně seběhli všichni, kteří právě lelkovali na náměstí.

Budišov nad Budišovkou, v kopcích mezi Jeseníky a Oderskými vrchy. Tam jsem byl poprvé za ufona...

Ale o pár hodin zpět: v pondělí odpoledne jsem se ubytoval už ve Šternberku, i když Segway by mě ještě dalších patnáct kilometrů klidně poposunul.

Nechtěl jsem riskovat život, hrál se ligový zápas v Hradci, který mě enormně zajímal, a tak jsem si už od Žerotína co minutu aktualizoval internet na mobilu, abych náhodou neprošvihl gól. Takhle se zabiješ, došlo mi ve Šternberku, a když jsem zahlédl u silnice poutač na levný penzion, jízdu jsem protentokrát vzdal.

"Už máme jenom třílůžák za pět set třicet," sykne servírka, která má evidentně špatný den.

Beru, rád. Mohl bych si tady někde dole nabít přes noc Segway?

"Odtáhněte si ho po schodech do druhýho patra."

Padesát neohrabaných kil.

Hnusná tečka za hnusným dnem. Mrtvý jsem už v devět večer.

Ecce homo!

Ovšem ráno se zase po třech dnech uvedlo do provozu slunce, a to bych hned jezdil pořád, klidně do Čierne nad Tisou.

Kdybych měl oznámkovat svoje současné činnosti na škále jedna až pět, kdy jednička je pohoda a pětka mučení, samotná jízda by dostala dvojku. K Segwayi jsem už dávno přirostl, ustojím i skoky na pozáplatovaných horských cestách, zatím jsem nespadl. Nemít na zádech těžký náklad a nemuset složitě vyměňovat baterie, uvažoval bych, v dobrém počasí jako je to dnešní, klidně o jedničce...

Hned za Šternberkem začíná nekonečné, prudké stoupání, kopec, kterému tu každý říká Ecce homo a na němž se jezdívají závody do vrchu.

Cyklistům bych tuhle jízdu nezáviděl, však taky slova "Ecce homo" pronesl Pilát, když před něj přivlekli zmučeného Ježíše. Ale já nijak zvlášť zmučený nejsem, Segway kopce zvládá. Horší je, jak rychle se při stoupání vybíjejí baterie. Měnit je musím už po sedmadvaceti kilometrech, a to zvládám na rovině někdy i čtyřicet.

Ale to už jsem skoro v Budišově na náměstí, ve večerce U Čápa, která, kdo ví proč na tak malém městě, otevírá už o půl páté ráno.

Před obchod si vynáším dva obložené chleby, kofolu a noviny, že si odpočinu.

Za dvacku bych ho koupil

Hned je u mě chlapík, který zásobuje zdejší obchody cigaretami. "Co tady děláte?" ptá se. "Vždyť já vás před chvílí viděl v lese u Moravského Berouna, pořád jsem si říkal, o co jde, nestojí to, neběží to a nemůžu to předjet. Pak jsem vás teda předjel, ale vy jste těch deset kilometrů do Budišova dojel jenom těsně po mně!"

Říkám to pořád: dvacítka na malých silnicích není zas takové loudání, jak by se zdálo.

Půjčuju chlapovi Segway, jen ať se projede po náměstí. Už za půl minuty je suverénní řidič. "Můžu ještě jedno kolečko?" ptá se nadšeně, přikyvuju, vracím se k Řepkovu plivanci v novinách, ale najednou postává kolem večerky deset dalších obyvatel Budišova: "My se jdeme taky podívat."

Asi stokilová dáma je vůbec první, komu odmítám svá řidítka na dvou kolech půjčit, ta by si evidentně namlela.

Pochopí: "Tak mi aspoň vysvětlete, jak se na tom, proboha, šlape."

Na tom se nešlape, paní, na tom se stojí, já na tom spíš už ležím.

"Neuvěřitelné. Jak to pozoruju, tak myslím, že na takových vynálezech budeme nakonec jezdit všichni, co myslíte vy?"

Přemýšlím o tom. Asi jo, budeme. Až bude Segway o dvě třetiny levnější, pojede o trochu rychleji než dvacítkou a na jedno nabití zvládne padesát kilometrů, tehdy bude neodolatelný.

"Já bych si ho koupil hned," hlásí mi zásobovač, který už objel druhé kolečko, "kdyby stál dvacku, tak určitě jo."

Přesně, já bych za něj dal i čtyřicet tisíc. Sranda na něm je. A zítra mě pravděpodobně doveze do cíle, aniž by si jedinkrát zastávkoval.

Nabíječ z fulneku: kavárník Martin Rozesypal

Městečko Fulnek jsem si objel dvakrát dokola, občas zazvonil na místní obyvatele, kteří mi připadali zajímaví, třeba na pána, který tu dělá masáže, ale do baráku si mě na pět hodin tentokrát nikdo vzít nechce. Ochotní jsou naopak v místní kavárně s cukrárnou dohromady: "Jasně, nabíjejte, jedna zásuvka je vevnitř, druhá na zahrádce," povídá dvacetiletý kavárník Martin. Jak vzápětí zjišťuju, je to hlavně slušný fotbalista. Gólman.

Jak jste se ocitl za pultem tady ve fulnecké kavárně?
Viděl jsem inzerát, že hledají pracovníka, tak jsem šel. Zároveň jsem tu hrál i fotbal, takže mi ta nabídka připadala zajímavá.

Je těžké najít v tomhle kraji práci?
V době finanční krize určitě. Ale kdo je schopný, ten si něco najde.

Baví vás práce v kavárně?
Má něco do sebe, jsem mezi lidmi, v čistém prostředí, nejsem nikde zavřený. Navíc mi tady vycházejí vstříc s fotbalem, pouštějí mě třikrát týdně na tréninky i na zápasy, takže v pohodě.

Chutnají vám zákusky?
Ne. Myslím, že kdo pracuje s masem, tomu po čase maso většinou nechutná. A já pracuju celý den se sladkým... Ale myslím, že máme super zmrzlinu, a tu si v horku dám.

Kolik v kavárně vyděláváte?
Stačí to... Nic extrémního.

Míň, nebo víc než patnáct tisíc měsíčně?
Nějak takhle se to pohybuje. Celkem jste se trefil.

Jakou jste studoval školu?
Jsem vyučený kuchař, ale tím bych se určitě živit nechtěl. Na škole mě to přestalo bavit, chci být spíš mezi lidma než zavřený někde v kuchyni.

Vaříte doma?
Rozhodně ne. Bydlím s rodiči, takže vaří máma. K vaření třeba ještě někdy najdu chuť, ale teď mě to vůbec neláká.

V jakém oboru byste chtěl třeba za pět let pracovat?
Hlavně chci hrát fotbal. Myslím, že ve dvaceti mám ještě všechno před sebou.

Takže vy máte pořád velké fotbalové ambice?
Určitě. Odmalička se to snažím dotáhnout co nejdál. A říká se, že až kolem pětadvacítky je to pro fotbalisty zlomový věk.

Jaký byl váš největší fotbalový úspěch?
Dostal jsem se do třetiligového kádru ve Fulneku a trénoval i s takovými jmény, jako je třeba Slončík. Ale bohužel jsem byl brankařská dvojka za Jirkou Pospěchem, takže jsem spíš sbíral zkušenosti.

Dnes chytáte kde?
Za klub Opava 2004, takže krajský přebor.

Ještě jednou otázka na peníze, dá se něco vydělat fotbalem na vaší úrovni?
Něco málo určitě.

Kolik?
Na kafe máte z fotbalu na téhle úrovni vždycky. Ale určitě je lepší, když k tomu hráči mají vedlejší zaměstnání. Třetí liga ještě není natolik zaplacená, abyste pracovat nemusel.

Konkrétně, je možné vydělat si ve třetí lize deset tisíc měsíčně?
Určitě, to možné je. I víc.

A v krajském přeboru v Opavě?
I tam jsou vypsané prémie za vyhrané zápasy, proplatí vám cesty...

Jaké máte fotbalové sny?
Doufám, že si první ligu někdy zachytám.

Za jaký klub nejraději?
Za Bohemku.

Výborně!
Mám rád brankaře Sňozíka a líbí se mi atmosféra v tom klubu.

Jaké máte další koníčky?
Ještě hraju futsal, dvakrát jsem byl v Jistebníku dorosteneckým mistrem republiky, ale nejde dělat pořádně dvě věci najednou, tak teď dávám přednost fotbalu.

Kde přesně bydlíte?
V Bílovci, to je třináct kilometrů odsud.

Jak se vám v Moravskoslezském kraji žije?
Neschází mi tady nic.

Ani zábava? Je jí pro dvacetiletého kluka v Bílovci dost?
Vždyť kousek je ostravská Stodolní. Dvacet kilásků, po dálnici patnáct minut.

A jak jezdíte zpátky, když pijete?
V nejhorším taxíkem. Ten vyjde ze Stodolní do Bílovce zhruba na pětistovku.

Co holky? Plánujete už něco vážnějšího, rodinu?
V tuto chvíli nic takového v plánu nemám. Vždyť ani nemám žádnou vážnou známost.

Nechcete se vázat?
Asi tak, ale já už bych tenhle rozhovor spíš ukončil...

Poslední otázka. Koho jste volil?
O politiku se nezajímám, ale volit jsem šel.

Koho?
Volil jsem dobrou stranu, která se pak dostala do vlády. A nechme už to tak, musím jít pracovat.

Zobrazit místo Na segwayi Českem ze západu na východ na větší mapě

Za zapůjčení osobního transportéru Segway PT děkujeme oficiálnímu zastoupení - firmě GSI distribution s.r.o.

Staňte se fanouškem Magazínu DNES na Facebooku. Nahlédněte do zákulisí redakce a pište nám své náměty.