Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


NABIJTE MĚ! Zmrzlý jezdec hledá svého kněze

  16:00aktualizováno  16:00
Dnes máme neděli, chvalme tedy Pána, přinejmenším já ho budu potřebovat. Oblékněme sváteční košili, spolkněme Brufen 400, aby ta chodidla přestala pálit, rozlučme se s čáslavským pivovarem, kde mají nocleh za šest stovek, a na východ - v šest ráno svítí slunce!

Kněz Piotr zkouší Segway před roubenkou z 18. století | foto: Tomáš Poláček, MF DNES

Jenomže to slunce mrazí! Jestli je patnáct stupňů, tak na rychlém Segwayi nanejvýš deset...

Po čtvrt hodině vjíždím do Žlebů, mají tu malou pumpu.

"Kafe by bylo?"

"Hoďte desetikačku do automatu."

Hnědý kelímek hřeje.

Tady ve východních Čechách se mě konečně každý ptá, na čem že to vlastně stojím, i turisté šermují svými holemi "Vy se máte, vám se jede pohodlně..." Kdyby věděli!

I paní pumpařka vyzvídá: "Tak kampak se ženete, na Seč?"

Nikoli. Na slovenské hranice, madam.

"A že jste se vydal zrovna tudy, přes hory a přes doly?"

Jaký hory? Já mám špatnou automapu, o ničem nevím!

A že prý za chvíli vjedu do Železných hor. Tak to si zapálím přímo mezi čerpadly, je tu popelník a prý se to může, a jedu se přesvědčit.

Táhlý krpál směrem na Seč. A je-li to možné, ochlazuje se ještě víc. Já chtěl mít příjemnou sváteční neděli! Zatímco jindy si zpívám, mnohdy vesele, nyní si pořád dokola opakuju báseň Egona Bondyho: Všechno je v prdeli, ve všední dny i v neděli... Ano, to je přesné.

Pík, krch, píp

Sečská nádrž v horách je jistě překrásná, jenom se divím, že ji už nepokryl led.

"Kudy od vás z Čáslavi na Třemošnici?" ptám se v sedm ráno pejskaře

Jen málokdy se podívám na displej, kolik mi zbývá energie. Obvykle ujedu pětatřicet kilometrů, to je ještě čas, říkám si... A ono ne. Mám poslední čárku – to ty vrchy! A zrovna další nekonečný kopec mezi fialovými lesy, kde si prostě vybitý Segway na silnici nepoložím a vedle ní už vůbec ne, protože tam máme močál.

Píp, krch, píp, začne mé bidlo na kolečkách vyřvávat a vibrovat, načež chcípne. Znovu si povinně odrecituji Bondyho a táhnu padesátikilovou mrtvolu nahoru, na nějaký plácek, kde bych mohl deset minut kutit a kde by se mi neztratily šroubky v terénu. Po sto metrech naštěstí následuje odbočka někam na horské hřebeny, tady vyměním baterie. Srotí se u mě rodinka cyklistů. "Jak to jezdí, pane?" "Já vám to ukážu, vydržte." Čekají: "A kolik to stojí?"
Což je klasická otázka: "No, dost, jako menší auto. Ale je to slušná hračka, už čtyři sta kilometrů jede pořád úplně spolehlivě."
Stejně se na mě najednou dívají jako na nějakého ztřeštěného milionáře. "Nemyslete si, já to mám jenom na tejden půjčený..."

"Tak to jo," oddychnou si.

Baterie vyměněné, předvedu trochu otoček, zacouvám, zasalutuju, předkloním se, vystřelím směrem na Hlinsko. "Týý jo, dobrý," slyším za sebou nadšené dětské hlasy. Hrdě poplácám svého elektromotorového druha po řidítkách.

Egona neškrtnu!

Jelikož je neděle a já obvykle nebývám moc originální, jistě tušíte, že teď budu sedět někde na faře a psát si články pod přísným dohledem Dominika Duky.

Setkání Segwaye s trabantem

Ano, visí tu. A ještě jednou ano - ať si sednu kamkoli, míří jeho pohled na mne. Neměl bych vyškrtnout tu Bondyho starou říkanku?

Udělal jsem si dnes dopolední rekord a zvládl padesátikilometrový úsek z Čáslavi do Hlinska. (Pokud nemusíte, vyhněte se tomuto kraji. Sice moc hezký, ale prý je tu vždy o pět stupňů míň než v nížinách. Nechápu, proč tady na faře netopí v kamnech.)

V Hlinsku máme po levé ruce žlutý katolický kostel, odbočím k faře. Zazvoním na všech pět zvonků, nikdo neotevírá. Na cedulce u dveří je sice číslo nějakého mobilu, ale volat prý máme pouze v naléhavých případech, jako jsou porody nebo pohřby, a já chci jenom dobít Segway, případně kafe a azyl na pět hodin.

Tak nic, hledáme dál.

V centru Hlinska se podívám do Betléma, což je asi dvacítka roubenek z osmnáctého století, v tropických vedrech rozhodně doporučuji k návštěvě.


Zobrazit místo Na segwayi Českem ze západu na východ na větší mapě

Mají tu obchůdek se suvenýry, ale v něm není volná zásuvka. Malý pohárek poledního rumu si tu ovšem dává mladý muž v sáčku, a ten najednou řekne: Pojďte si to dobít k nám na faru.

To jsou náhody! Tak to si musím dát taky jeden rum!

Kněz Piotr si okamžitě půjčí Segway a nadšeně trajdá po Hlinsku, já dojdu na faru pěšky.

Chvíli si popovídáme v kuchyni, jeho pak povinnost volá na nějakou pouť anebo co, nevím přesně, každopádně mě nechá na faře samotného, jen ať prý nikomu raději neotevírám. Ale jinak ať si, s pánembohem, dělám co chci a jak dlouho chci.

Opustil mě ve dvanáct, teď máme tři odpoledne.

Segway nabitý, článek dopsaný.

Už tu na sebe jen koukáme s tím Dominikem Dukou. Já toho Egona neškrtnu, otče!

Nabíječ z Hlinska: Kněz Piotr Nowicki

Marně jsem se na něj snažil dozvonit u fary, ale pak jsem ho potkal úplně náhodou dole ve městě. Sedmatřicetiletý kněz původem z Polska naskočil na Segway, jako by se takhle vozil běžně, a mě nechal jít zpátky k faře pěšky. "To nebyla náhoda, že jste mě potkal," smál se za jízdy.

Ale byla, vždyť jsem do vás vrazil v obchůdku se suvenýry!
Nebyla... Mě lidi obvykle najdou tam, kde to nepředpokládají. To neznamená že zanedbávám svůj úřad, ale tady v Česku nestačí sedět na faře a čekat, občas musíme vyhledávat lidi i na nestandardních místech.

Takže jindy bych vás našel třeba v baru?
Ne, že bych se tam opíjel, ale mohl byste. Některé lidi svazuje prostor fary, tam se při rozhovoru nedokážou otevřít, připadá jim to formální. Takže i já si občas do kavárny nebo do baru zajdu.

A kde jste se naučil jezdit na Segwayi?
Dodnes jsem na něm nejezdil, ale jsem technický typ, vyučil jsem se opravářem letadel, na svědomí mám i jednu amatérskou konstrukci větroně. Takže technika mě zajímala vždycky. A jelikož jsem nastoupil duchovní cestu jako nezkušený člověk, hned po maturitě, tak mi po pár letech začala chybět nějaká lidská zkušenost, a z toho důvodu jsem ve čtvrtém ročníku opustil seminář a odcestoval do Anglie, abych se tam ujistil, jestli mé kněžství není jenom nějakým útěkem od světa. Pracoval jsem tam, učil se řeč a taky jsem poznal pár lidí, kteří se zajímali o ekologický osobní transport. Proto si o takových vozidlech vždycky něco rád přečtu.

Kněz Piotr před kostelem Narození Panny Marie v Hlinsku



Chtěl byste podobný dopravní prostředek?
Stavím si ho. Jsem misionář, ale když skončím svoje modlení, zařizování a vyhlížení oveček, tak si přece potřebuju nějak odpočinout. A uvolním se v dílně, kde si plním klukovský sen - vždycky jsem si přál mít něco malého, lehkého, co mě někam odveze.

Co přesně stavíte?
Šlapací tříkolku, ve které bude pomocný elektrický pohon.

Takže vy budete šlapat a ono to bude dělat co?
A ono mi to bude pomáhat třeba do kopce. Tady jsme na Vysočině, takže se to hodí. Pojedete dvacítkou do vršku a nezapotíte se.

Zatím jste jezdil jenom na normálním kole?
Velmi rád, mým osobním rekordem je štreka dvě stě padesát kilometrů za den. Cyklistiku jsem si oblíbil při práci na poutním místě Svatá hora v Příbrami, kde bylo opravdu hodně zpovědí a já si občas potřeboval vyčistit hlavu. Takže jsem začal jezdit skoro denně čtyřicet kilometrů.

Mluvíte v minulém čase...
Jsem totiž po autonehodě, zanedbával jsem odpočinek a loni na podzim se mi to vrátilo. Kolega byl v lázních, já měl na začátku adventní doby trochu víc povídání a jednoho dne jsem pak usnul za volantem. Tohle je častá nemoc kněží. Bývají unavení a bourají... Narazil jsem do zídky, vytáhli mě z plamenů, ale dost jsem si pošramotil hrudník, vnitřnosti a taky nohu, se kterou ještě v září půjdu na operaci. Letošní cyklistickou sezónu jsem musel vynechat, ta noha otéká a bolí...

Když auto hořelo, tak jste se loučil se životem?
Já měl hlavně starost, abych nedělal ostudu. Abych nekřičel nesmysly, které by někoho pohoršily. Modlil jsem se a připravoval na smrt, se kterou jsem počítal.

Jak jste se ocitl tady v Hlinsku, na Vysočině?
Jak říkám, doma v Polsku jsem se připravoval na kněžskou službu v misijním řádu, ale nebyl jsem si jistý sám sebou, tak jsem skončil na semináři a odjel do té Anglie. A stala se zvláštní věc. Teprve v Anglii jsem se poprvé setkal s tím, že se mě někdo zeptal, co mu dokážu říct hezkého o pánu Ježíši, a já úplně zčervenal, jak mě ta otázka překvapila. Najednou jsem si uvědomil, že o Ježíši nedokážu mluvit zajímavě, ale na druhou stranu se mi strašně zalíbilo, že jsou kolem mě lidi, kteří v sobě takové otázky nosí. A rozhodl jsem se, že jim chci ty odpovědi nabídnout. Odešel jsem do České republiky, kde je málo věřících a kde se dobře domluvím, to bylo roku 2000. Už deset let je to dobrodružství mého života.

Jak se vám žije konkrétně v Hlinsku?
Pokud jde o náboženství, je to místo obrovských možností. Je tady spousta tradic, i když často potlačených, protože tu padesát let nic nebylo. Ale náboženství v tomhle kraji zůstalo živé, takže příjemná práce.

Míváte plný kostel?
Většinou jo. Když jsem působil v Králíkách nebo na Svaté Hoře, tak se mi stalo, že nepřišel na mši svatou nikdo, ale to tady snad ani nepřichází v úvahu.

Skončeme intimně, co ženy, nescházejí vám?
Tak devadesát procent věřících, kteří chodí do kostela, jsou ženy.

Myslel jsem ještě bližší vztah...
To je přece velmi blízký vztah. Když se mluví o víře, jsou to ty nejvnitřnější věci!

NABIJTE MĚ! Unikátní výprava Tomáše Poláčka napříč Českem

Za zapůjčení osobního transportéru Segway PT děkujeme oficiálnímu zastoupení - firmě GSI distribution s.r.o.

Staňte se fanouškem Magazínu DNES na Facebooku. Nahlédněte do zákulisí redakce a pište nám své náměty.

Autoři: ,



Nejčtenější

Není nad to, chodit nahá po bytě, říká MOgirl Karolína

„Jsem usměvavá, infantilní, střelená, vtipná a hodná,“ říká MOgirl Karolína.

Láká ji nebezpečí a přiznává, že umí být střelená a infantilní. A ničeho ze svého života nelituje. „Řídím se mottem, že...

Experimenty na lidech: americký stát potají plošně šířil bakterie

Jezdily rychle a hlavně po celé zemi. Autobusy Greyhound proto armáda využila k...

Infikoval vlastní obyvatele bakteriemi a viry, které ničily zdraví a dokonce zabíjely. Potají. Po dlouhých dvacet let...



Orgasmus, pro který nehnete prstem. Internetem se šíří erotická hypnóza

Stačí se soustředit, nabádají erotické hypnotizérky.

Má to být bezdotykové sebeuspokojení. Prosté fyzických stimulů, cesta k orgasmu při něm vede čistě skrze mysl. Podle...

Hnědé kobylky: jak dobře si malí a hlavně velcí nacisté žili z cizího

A tohle je také naše. Nacisté jako Adolf Hitler a Hermann Göring nejen...

Špičky nacistického režimu si za veřejné peníze stavěly soukromé rezidence, důstojníci SS si jen tak přivlastňovali...

Nejlepší pivní destinace zahrnují USA, Čínu i Brazílii. Česko schází

Tupláky, hluboké dekolty, Octoberfest? Zapomeňte, pivní kultura se změnila....

Virginie na prvním místě a kromě ní další americká města, mimo nich už jen čínský Peking, jihokorejský Soul a brazilské...

Další z rubriky

CIA v Himálaji: američtí špioni na střeše světa ztratili plutonium

Zvládneme to také! Čínští technici a dělníci oslavují úspěšný jaderný test....

Aby mohla sledovat první čínské krůčky na poli jaderného zbrojení, spustila CIA v polovině šedesátých neobvyklou...

Experimenty na lidech: americký stát potají plošně šířil bakterie

Jezdily rychle a hlavně po celé zemi. Autobusy Greyhound proto armáda využila k...

Infikoval vlastní obyvatele bakteriemi a viry, které ničily zdraví a dokonce zabíjely. Potají. Po dlouhých dvacet let...

Čech prodal Eiffelovu věž. Viktor Lustig inovoval klasický podvodný trik

„Nejslizčí fixlař, který kdy žil.“ Tak popsali tajní agenti českého podvodníka...

Na začátku se králík v pytli měnil v kočku, později se prodávaly falešné zlaté cihly nebo housle od Stradivariho. Onen...

Takový normální porod
Takový normální porod

O porodu s časovým odstupem, nadhledem a snad i s vtipným podextem píše uživatelka eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz