Na začátku byla slova jednoho přítele psychologa Richarda Stephense z Keele University. Podnikl totiž charitativní jízdu na dvoukole z hrabství Berkshire na jihovýchodě Anglie do Barcelony, která mu dala pořádně zabrat. A Stephensovi se svěřil, že nejen náročnou část přes pyrenejská pohoří mu pomáhalo zvládat... klení. S nadávkami na rtech se mu dařilo opírat se do pedálů prostě lépe.
Samozřejmě to nebyl žádný objev, právě přítelova slova však Stephense ponoukla k tomu, aby se na vztah klení a fyzického výkonu podíval vědecky.
Slova, která nakopnou
K ruce si vzal devětadvacet dobrovolníků pro jízdu na trenažérovém kole a dvaapadesát pro test síly stisku ruky. Ne, nebyl to početný vzorek, výsledky však byly jednoznačné. Muži a ženy, jimž bylo dovoleno, aby si při pokusu dopřáli sprosté slovo, si svůj výkon zlepšili v průměru o 24 wattů, desetivteřinový vtisk se jim zlepšil o sílu s ekvivalentem 2,1 kilogramu. Jejich kolegové a kolegyně, kteří se museli spokojit se slovy „dřevěný“ a „hnědý“, si neutrálními výrazy nijak nepomohli. Rozdíl přinesl opravdu jen slova samotná, nadávky dobrovolníci nekřičeli, neřvali, pronášeli je vyrovnaným tónem.
Stephens si přitom nepřipisuje bůhvíjaké zásluhy. Nezastírá, že dal jen vědecké razítko pod to, co lidé tušili dávno. „Neříkáme lidem něco nového, co by doteď nevěděli. Ověřujeme to však systematickým a objektivním způsobem,“ uvádí a dodává, že ví, že lidé instinktivně utíkají k nadávkám, když se například poraní nebo když jsou vyčerpaní. Chtějí ulevit od bolesti.
Je to ostatně v souladu s předchozími výzkumy. „Ukazují, že klení umožňuje lidem snáze snášet bolest,“ připomíná Stephens. Jenže proč to tak je? V čem spočívá magie nadávek? Možným vysvětlením je, že nadávání stimuluje sympatický nervový systém, tedy ten, který zrychluje činnost srdce. To by též vysvětlovalo, proč s sebou klení nese i vyšší výkon a sílu.
Problém však je, že Stephensovy pokusy onu souvislost nenašly. Nadávání sice zvýšilo výkon, na činnosti srdce se však nijak nepodepsalo. Záhada tedy zatím nedošla objasnění. „Porozumět moci klení tak zůstává úkolem do budoucna,“ říká Stephens.
A řešení čeká na úrovni lidské psychiky. Nadávání totiž může být momentem, povelem pro naši mysl, aby odložila stranou obavy o zranění, o nepříjemné pocity, a soustředila se čistě na výkon. Aby se přepnula do módu „Je mi jedno, co se může stát“. To by dávalo smysl.
Psycholog však dodává, že je-li tomu tak, nemusel by se přínos klení omezovat jen na silové činnosti. Překonávat hranice by nám mohl například i při kognitivních výkonech.
