PŘEČTĚTE SI: Nejdrsnější rozchody
"Stopaře nebrat."
To si takhle žijete v poměrně slušném a harmonickém vztahu cca 5 let. Jezdíte po výletech, dovolených, na vody, hory, kola... už jste oba členy rodiny toho druhého. Bydlíte v podnájmu a plánujete si byt/domeček, děti a budoucnost.
Celé vaše okolí vás má za ideální pár, který se dovede i pohádat a zase usmířit, tedy vše je tak, jak má být. Mezi kupu společných zájmů a koníčků patří i muzika, ale k ní se ještě vrátím.
Jeden z výletů probíhal naprosto normálně. Auto směr někam, kam se nám bude zrovna chtít, bereme stopaře, jako vždy. Jednoho jsem si vybral sám: "Hele, ten vypadá dobře, s tím bude sranda!"
A byla!
Nejenže s námi strávil celý volný víkend, ale zapojil se aktivně do našeho života, mezi naše známé.
Co ale bylo hlavní, byl to muzikant. Co muzikant, byl to jeden z těch "štastnejch parchantů", kterým pánbůh nadělil. Na sokolovi zahrál skoro cokoliv a ještě k tomu pěkně.
Obdivoval jsem ho, tiše a někdy i nahlas záviděl. Začal hrát v kapele, kde jsem působil já, a já začal fungovat v kapelách, kde hrál on. Super!! Harmonie, společné víkendy, koncerty…
Jenže po takových čtyřech měsících přišlo moje "sluníčko" místo ve 22.00 "lehce po půlnoci", ve 4.30.
Od toho dne byla divná, moc divná.
Když jsem se zeptal, co se děje (a myslel jsem tím práci), řekla jen, že o tom nechce mluvit.
Dva dny nato jsem vařil. Chtěl jsem jí udělat radost. Večer, romantika, dobré víno, jídlo… Přišla včas, sedla, pojedla, popila, pochválila jídlo i výběr vína a po večeři řekla: "Víš..., on ´stopař´ je... Já už tě nemiluju!"
Nejen, že jsem si ho sám vybral, donutil mne zabalit si pět let života za 12 hodin, odstěhovat se, aby měl místo, a tím od základu změnil můj dosavadní život.
Ale hlavně mi tím pomohl najít jinou dívku, která je dnes mojí ženou.
Jakub, 33 let
"Zadní vrátka"
S přítelkyní Martinou jsem chodil 4 roky. Byla to obrovská láska. Opravdu moc jsme se celé ty roky milovali – nelze na to zapomenout...
Všechny nezdary jsme dokázali dobře řešit a bavili se o všem a přímo – byli jsme opravdu PÁR. Cítil a věděl jsem, že bych na ni a naši budoucí rodinu mohl být opravdu hrdý.
Po těch letech už mě ale unavovalo, že jsem náš vztah prakticky vedl svým vrozeným ne-stereotypem já, a chtěl jsem přenechat trochu té kreativity také jí. Jenže během našeho vztahu jaksi zpohodlněla a spousta věcí jí přišla až moc automatická.
Odměnou mi tak bylo, že vztah šel do kytek. A jak už to u hodně holek bývá (a to je zkušenost nejen má) – v obavě ze samoty si ihned hledají "zadní vrátka".
Přešel jsem (kvůli kolejím) z jedné vysoké školy na stejný obor do jiného města, školy i na jiné koleje. A tam jsme se měli - konečně, po dlouhých téměř 3 týdnech – sejít. Těšil jsem se na ni, připravil pro ni překvapení a plánoval celý víkend. Místo toho jsem se hned první večer, po krásném filmu, dozvěděl, že to s její věrností nebylo až tak vážné, jak mi celé ty roky slibovala.
Než se ke mně vydala, poznala chlápka, který měl z jejího pohledu asi všechno, co já ne – práci, peníze a byt. A to velmi inteligentní a fajn holce ze slušné rodiny asi v tu chvíli stačilo a zjevně jí ani nevadilo, že měl "pouze", učňák a navíc by jí věkem mohl dělat skoro tátu.
Já byl "jen" vzdělaný vysokoškolák, z průměrné rodiny jako ona, bydlící, jako ona, na kolejích.
Dnes je 2,5 roku po našem rozchodu. Oba máme už trochu jiné životy, ve kterých nám je/byl po boku jiný člověk. Doufal jsem, že po takové době dokážeme být spolu alespoň kamarádi. Jenže prý jí a jejímu příteli naším scházením se i po takové době ubližuji. Sice jí v našem zatím posledním setkání nebránil, byl ale chytřejší – jde na ni s žárlivostí přes city.
Ve vzpomínkách marně hledám, kdy jsem jí jakkoli ublížil nebo ukřivdil. A ptám se: mám hledat charakter, nebo napřed bohatství – a pak se bát zlatokopky?
Mirek (25)
"Má, co chtěl"
S Janem jsem se seznámila v práci. Byl milý, fajn a měl dvě děti z předešlého vztahu. Právě kvůli nim jsem si s ním nechtěla nic začínat. Ne, že bych neměla děti ráda, ale něco mě varovalo…
Po roce schůzek, chození na kávu, dlouhých rozhovorech, jsem si začala uvědomovat, že ho miluji. A tak jsem přestala být "ledovou královnou" a řekla jsem si, že když o mě i po tak dlouhé době odmítání pořád bojuje, je to láska.
Nastěhovala jsem se k němu, děti si mě oblíbily, vycházeli jsme spolu víc než dobře. Společné dovolené, výlety do zoo, kina, plány do budoucna. Věřila jsem, že mě miluje, a též tomu, že je tím nejlepším, co mě v životě potkalo. Děti jsem milovala. Byla jsem tak šťastná.
Po čtyřech letech spolužití dostal na tři měsíce práci v zahraničí. Těšil se – a já s ním. Tři měsíce přece není dlouhá doba, můžeme si volat, mailovat, uteče to rychle a budeme zase spolu.
První měsíc volal každý den, druhý každý týden a čím dál tím méně… až jsem mu poslala SMS: co se děje?
Odpověď? Už jsem ženatý.
Myslela jsem, že si dělá legraci – ale nežertoval, vzal si ženu, kterou znal jen něco málo dní.
Byl to šok, ale nejhorší mám za sebou.
Já mám nejhorší za sebou.
A on? Jeho žena je na peníze, nevychází s jeho dětmi, drží ho zkrátka – a poslouchá ji na slovo. Má, co chtěl.
M.
