Morové rány (541 až 542, 1347 až 1665)
Začínalo to nenápadně. Člověka kousla blecha, čehož by si zřejmě ani nevšiml, kdyby se mu v místě kousnutí neobjevil hnědý flek a následně i boule na mízních uzlinách. Dostal vysokou horečku, byl zchvácený, hnisavé boule se zvětšovaly, a pokud praskly, došlo k celkové otravě organismu. Plicní mor se mohl přenášet kapénkovou infekcí, smrt však nebyla o nic příjemnější.
Morové epidemie dokázaly v rekordně krátkém čase zpustošit celou populaci. První byl takzvaný Justiniánský mor, který řádil mezi lety 541 a 542 zejména ve Středomoří. Nákaza nejprve propukla v Konstantinopoli, kam se dostala zřejmě z egyptských přístavů, odkud se přiváželo obilí. Odtud se potom šířila po celé Evropě. Denně umíralo pět tisíc lidí a celkový počet obětí odhadují historici na čtyřicet až sto milionů.
Druhá morová epidemie se zapsala do dějin jako černá smrt a prohnala se Evropou mezi roky 1347 a 1665. Za oběť jí padlo přibližně pětadvacet milionů lidí. Předpokládá se, že do Evropy doputovala morová nákaza ze střední Asie.
Zemětřesení v Egyptě (1201)
Zemětřesení, které zasáhlo v roce 1201 Egypt a Sýrii, má v žebříčku katastrof zvláštní postavení. Jeho dokumentace je, vzhledem k datu, značně obtížná a liší se i líčení toho, k čemu vlastně došlo.
Historici se domnívají, že možná došlo dokonce ke dvěma silným zemětřesením, která následovala za sebou v rozmezí jen několika týdnů. První, silnější mělo udeřit v květnu a jeho síla se podle popisu škod odhaduje na 7,6 stupňů Richterovy stupnice. Druhé, poněkud slabší (podle odhadů 6,8 stupňů Richterovy stupnice) možná udeřilo v červnu nebo červenci.
Ničivé zemětřesení zasáhlo obrovskou oblast a kromě Sýrie a Egypta jej pocítili i na Sicílii nebo třeba v Iráku. Zničena byla řada měst a zahynulo víc než milion lidí. I zde se však názory historiků liší. Jedni tvrdí, že všechny oběti zemřely při samotném zemětřesení, druzí považují za pravděpodobnější, že při něm zemřelo kolem padesáti tisíc lidí a za zbytek může následná tsunami a především hladomor, který po katastrofě následoval.
Výbuch sopky Tambora (1815)
Ačkoli je nejznámější sopkou Vesuv, z hlediska počtu obětí je jeho výbuch až na čtvrtém místě tragického sopečného žebříčku (zemřelo při něm pravděpodobně přibližně třicet tisíc lidí). Smutnému pořadí vévodí sopka Tambora na indonéském ostrově Sumbawa, která vybuchla v roce 1815.
Chrlila lávu, popel a kameny po celých pět dní od 10. do 15. dubna a rozsah katastrofy byl nepředstavitelný. Vyvrženo bylo třicet kilometrů krychlových lávy, 150 kilometrů krychlových popela a 400 milionů tun sirných plynů. Popel se snášel na zem 1 500 kilometrů daleko od místa výbuchu a jeho množství bylo tak obrovské, že se v okruhu pětašedesáti kilometrů pod jeho vahou propadaly střechy domů.
Kaldera sopky Tambora
Při výbuchu vznikl kráter o průměru sedmi kilometrů a hluk exploze byl slyšitelný i na místech vzdálených téměř tři tisíce kilometrů. Zničen byl veškerý život nejen na samotném ostrově Sumbawa, ale totálně zničeno bylo i několik okolních. Při pozdějších vykopávkách byly mimo jiné nalezeny i skleněné předměty denní potřeby tehdejších obyvatel, které žhavý popel zcela roztavil. Sirných plynů vyvržených do atmosféry bylo dokonce takové množství, že následující rok ovlivnily klima na celé planetě. Teplota významně poklesla a rok 1816 vstoupil do dějin jako "rok bez léta". Následkem sopečného výbuchu zemřelo sto tisíc osob.
Záplavy na Žluté řece (1887)
Žluté řece se přezdívá "hoře Číny" a je to příhodná přezdívka. Dostává se do ní totiž množství částeček zeminy, které se usazují na dně a každý rok ho tak zvyšují o několik centimetrů. Tok Žluté řeky je proto sevřený ochrannými hrázemi, jejichž výška se musí neustále zvyšovat.
Nejvyšší hladiny dosahuje řeka v červenci a srpnu, kdy zem bičují vydatné monzunové deště. Právě tehdy se odehrávají katastrofické záplavy, které za sebou nechávají stovky tisíc mrtvých. Nejhorší záplavy postihly Čínu v roce 1887, kdy se po dlouhotrvajících a vydatných deštích hladina řeky v soutěskách zvedla o dvacet metrů a na volné ploše o pět metrů. Šlo o nejhorší dokumentované záplavy, přišlo při nich o život téměř milion lidí. Zničeno bylo jedenáct velkých měst a stovky vesnic. Dva miliony lidí zůstaly bez domova.
Epidemie španělské chřipky (1918 - 1919)
Pětatřicet až pětasedmdesát milionů mrtvých (podle některých odhadů dokonce sto milionů), takový byl účet za epidemii španělské chřipky, která kosila světovou populaci v letech 1918 a 1919.
Vysoce infekční choroba měla nezvykle rychlý průběh a umírali na ni nejčastěji lidé ve věku od dvaceti do čtyřiceti let. Nemoc totiž zhoršoval silný imunitní systém, protože virus vyvolal jeho přehnanou reakci. Kromě toho se virus dokázal dostat až do plic a rozmnožovat se v nich (obvyklé chřipkové viry se rozmnožují v horní části dýchacích cest), oběti většinou umíraly na velmi těžký zápal plic. Ke smrti docházelo obvykle v průběhu prvních pěti dní od nákazy a nemocní se doslova udusili vlastní krví.
