Výzkum je vlastně klíčem, který odemyká tajemnou komnatu evropských rodin devatenáctého století. Naznačuje, značně autoritativně, odpověď na otázku, jak rozšířeným fenoménem byly děti vzešlé z mimomanželského styku. A nakolik se jejich výskyt lišil podle společenských tříd a též podle toho, zda rodina žila na vesnici nebo ve městě.
Symbol paroháče na obrazu starého mistra
Ke studii přitom jejího autora Maartena Larmuseaua z Katolické univerzity v Lovani inspiroval obraz nizozemského malíře Jana Steena. Zachycuje domácnost bohatého měšťana, který oslavuje narození potomka. „Uprostřed obrazu chová otec, relativně pokročilého věku, v rukou novorozeně. Vzadu za ním však jiný muž drží nad jeho hlavou dva vztyčené prsty,“ popisuje Larmuseau.
A dodává, že ono gesto, které mohou vidět všechny postavy na obraze kromě pána domu, symbolizuje parohy: „Malíř nám tak dává vědět, že oficiální otec není biologickým otcem onoho dítěte.“
Steenův obraz i další narážky na fenomén dětí vzešlých z mimomanželského styku z dramatických děl a literatury jej přiměly, aby se s pomocí moderní metod výzkumu DNA pokusil zjistit realitu. A ověřit to, co mnohá kulturní díla naznačovala – tedy že se mimomanželské děti vyskytovaly ve větší míře u dětí aristokratů a bohatých měšťanů, kde býval velký věkový rozdíl mezi manželem a jeho ženou.
Co skrývá rodinná trajektorie
Nejprve s pomocí archivů našel páry mužů, kteří měli být podle matričních záznamů vzdálenými příbuznými z otcovy strany. Celkem jich měl jeho tým k dispozici 513, z Nizozemska a Belgie. Polovina mužských matričních předků nalezených dvojic se narodila před rokem 1840, nejstarší byl z roku 1315, jak poznamenává server New Scientist.
Poté vědci zkoumali jejich DNA, zajímal je především chromozom Y obou mužů z dvojice. Ten totiž nese spoustu informací a dědí se po otci. Pokud by chromozomy Y obou účastníků pokusu byly stejné, dosvědčovalo by to, že mají společnou linii mužských předků, která se táhne stovky let zpět. Pokud by ho stejný neměli, znamenalo by to, že se během rodinné historie objevil jako otec jiný muž, shrnuje magazín Discover.
A vskutku, u některých dvojic chromozomy Y neseděly. Nato Larmuseau a jeho tým prohledávali matriční archivy, aby seznali, v jakém sociálním prostředí k mimomanželskému početí docházelo. Co říkají zjištění konkrétně, shrnuje Larmuseauova studie v magazínu Current Biology.
Ojedinělý fenomén, především dělnický a městský
Předně ona pečlivá práce, první svého druhu, popírá paletu předchozích odhadů četnosti jevu mimomanželských dětí, které se pohybovaly, jak shrnul server Conversation, od deseti do celých třiceti procent. Larmuseau zjistil, že četnost nebyla ve sledovaném vzorku vyšší než jedno procento.
Jeho tým však zajímalo, jaký vliv měly socioekonomické faktory. Tradičně totiž umělecká díla přisuzují fenomén mimomanželských dětí prostředí vyšší společnosti, šlechty, aristokracie, bohaté buržoazii. Ostatně list The Telegraph připomíná, že například anglický královský rod mezi panovníky Jindřichem I. Anglickým a Karlem II. Stuartem zplodil na jednačtyřicet nemanželských dětí, z nichž mnohé dostaly příjmení Fitzpatrick, aby se jako takové rozpoznaly.
V tomto ohledu však na vědce čekalo překvapení. Příslušnost ke společenským třídám měla na výskyt sledovaného fenoménu největší vliv, hierarchie ovšem působila obráceně. U středních a vyšších tříd totiž představovaly nemanželské děti jedno procento, zatímco u spodních tříd čtyři. Když se přitom zohlední i to, kde lidé žili, je rozdíl ještě markantnější, uvádí list The Guardian. U zaopatřených společenských vrstev na venkově tvořily děti zplozené mimo manželství jen půl procenta všech potomků, u chudých pracujících, které nasávala města a jejich průmysl, plných šest procent.
U těchto konstatování však Larmuseau a jeho tým končí. Čím rozdíly vysvětlit, vědci neví. A doznávají to. „S oněmi lidmi nemůžeme mluvit, nevíme tedy, co se stalo přesně,“ říká Larmuseau. Kromě románků a záletů mohla stát za nemanželskými početími i znásilnění, mužské násilí. Určitější odpověď však může dát jedině další práce antropologů, historiků, sociálních vědců.
List The Guardian přitom poznamenává, že věrnost nemusí být z evoluční perspektivy vždy zřejmou strategií. Ženy tak například mohly mít podle jeho redaktora pro oblast vědy Iana Sampleho prospěch z namluvení si muže z vyšší třídy, ovšem v řídce osídlených venkovských oblastech s rigidně, upjatě a pevně propojenou komunitou byly takové svazky obtížnější. Ženy z dělnické třídy byly komunitou svázané méně, zato však byly více vystavené mužské agresi.
Podle evolučního psychologa z Oxfordské univerzity Robina Dunbara byla zjištěná čísla i jejich diverzita podle socioekonomického prostředí očekávatelná. V nižších společenských třídách je podle něj častější výskyt mimomanželských potomků vysvětlitelný tím, že finančně a materiálně je v případě nejistoty, kdo je otcem, v sázce mnohem méně než u movitějších vrstev. Ve větších sídlech, v bobtnajících průmyslových městech je pak mnohem méně společenské kontroly a podstatně více příležitostí. I k mimomanželskému sexu.
Přesto však jeden aspekt zjištění Dunbara zaskočil. „Je působivé, že ony míry četnosti zůstaly tak stabilní po tak dlouhé období, během něhož společnost zažila tak výrazné změny,“ soudí.
Larmuseau poté s ohledem na svá zjištění soudí, že uchazeči o DNA analýzu své rodinné trajektorie by měli být varováni, že mohou otevřít Pandořinu skříňku. Měli by být opatrní, na co se ptají, protože by se mohli dovědět víc, než chtějí. „Zjistit z testu, kterým jste chtěli vyzvědět, zda máte vikingskou DNA nebo zda jste spojeni s králem Richardem III., skutečnost, že váš otec není vaším otcem, může znamenat trauma,“ poznamenává vědec. A dodává, že firmy, které služby ohledně analýzy DNA prodávají, nejsou školeny k tomu, jak v citlivých případech postupovat.
