Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Němci byli nepřátelé, zrada Čechů mě bolí víc, říká židovský emigrant Harry Pollak

aktualizováno 
Jeho rodinu vyvraždili nacisté, Češi jej přesto po válce obvinili z kolaborace. Po roce 1949 ilegálně přešel hranice a od té doby žije v zahraničí. Sedmaosmdesátiletý Harry Pollak přesto říká: "V životě jsem měl tolikrát takové štěstí, že jsem si ho snad ani nezasloužil."

Harry Pollak | foto: Jiří ŠvorcXman.cz

Vaše životní osudy byly tragicky poznamenány holocaustem, přišel jste kvůli němu o celou rodinu. Tím se ale krutost historie nevyčerpala.
Být Žid není jednoduché. Ale naučíte se s tím žít. Celou rodinu mi vyvraždili nacisté, já přežil jen díky tomu, že mě rodiče poslali do internátu do Francie. Když jsem se do Česka vrátil, nikdo mě tu nečekal, jen zlé časy. Lidi mi tu kladli překážky, aniž by z toho měli prospěch, jen ze zlé vůle, z nenávisti.

Vy jste se však vrátil až po válce, když odešli Němci.
Ano, já také nemám na mysli Němce, ale Čechy. Vrátil jsem se v roce 1945 s českou armádou. V Kounicích, kde měla rodina mojí maminky dva statky a kde jsem byl rok v obecní škole, mě místní národní výbor prohlásil za Němce a kolaboranta, aby mi mohli zkonfiskovat majetek, který jsem měl zdědit.

Vždyť jste se účastnil odboje!
Ano, na rozdíl od všech ostatních ve vesnici. Za války jsem byl pět let vojákem v Anglii. Byl to nesmysl, ale trvalo mně tři roky, než jsem se ospravedlnil.

Na koho jste byl víc rozzlobený? Na Němce, nebo na Čechy?
Byl v tom rozdíl, Němci vraždili Židy, byli to nepřátelé. Ale Češi? Narodil jsem se tu, byl to můj národ... to bylo bolestné. A pořád je, nepřestalo to.

Co jste v Anglii jako voják vlastně dělal?
Byli jsme na stráži na pobřeží proti německé invazi. Já si na Němce nevystřelil, střelil jsem si jen jednou z tanku, tři dny jsem potom neslyšel. (smích) Hrozilo tam "jen" bombardování a minová pole, ta byla nejhorší.

Harry Pollak

Dovedl jste si představit, že byste ve válce někoho zabil?
Ano. Kdyby se mi ta situace nabídla, kvůli zastřelení nevinného Němce bych neměl výčitky.

Nic horšího už být nemůže

Poté, jak vás po návratu "přivítalo" Česko, jste ho ale se svou ženou opustil a odešel právě do Německa. To asi nebylo lehké. Jak jste se s tím vyrovnával?
To bylo psychologické ponížení. Pět let jsem proti Němcům bojoval, abych pak u nich musel požádat o exil. Byl jsem tam ale jen tři měsíce v utečeneckém táboře, pak jsme mohli jít do Anglie. A dnes mohu říci, že odchod z Česka byl pro mě i mou ženu velkou výhodou. Už nikdy jsme pak neměli strach z budoucnosti. Cokoli se nám mohlo stát, nemohlo být horší než to, co jsme prožili. Nikdy se nám nemohlo vést hůř.

V Anglii jste vlastně začal nový život.
Nejdřív jsem si udělal anglickou maturitu, pak jsem studoval na univerzitě. Stal jsem se technickým inženýrem. Jsem té zemi za hodně vděčný a dodnes tam mám hodně přátel. Žil jsem tam pětadvacet let.

A došel tam úspěchu.
Cílevědomě jsem si tam začal budovat kariéru. Stal jsem se manažerem, ředitelem, byl jsem v Anglii osobností, jsem čestným občanem City of London. Moje žena hrála golf, jezdila na koni, měla spoustu funkcí.

Posledních 36 let ale žijete ve Švýcarsku. Proč jste se tam přestěhoval?
Povolali mě tam, abych tam zachránil papírnu před bankrotem, což se mi povedlo. A pak jsme se tam usadili. Je tam dobře zorganizovaná společnost, věci fungují, líbí se mi tam, zůstal jsem tam i po smrti své ženy. Pořád jsem tam ale trpěný cizinec. Někdo kdysi řekl, že nejhorších je prvních 50 let v emigraci v cizí zemi. Dnes, po těch šestatřiceti letech, mám naději.

Kvůli práci jste se ale na rok vrátil i do Německa. Mnozí lidé, kteří zažili druhou světovou válku, říkají, že se jen těžko zbavovali protiněmeckých sentimentů. Necítil jste vůči Němcům zášť?
Ne. Jen se někdy divím, když se díváte na ta čísla. Němců bylo 80 milionů, zavraždili 6 milionů Židů. Z těch 80 milionů musela většina přijít s vyvražďováním do styku, museli se na tom podílet. Něco v jejich genech neodpovídá průměru civilizovaného světa.

Co jste v Německu vlastně dělal?
Pracoval jsem tam skoro rok, v různých firmách, jako poradce. Přišlo mi to divné, že jim jako Žid budu radit, ale bylo to moje zaměstnání a bral jsem to tak. Snažil jsem se. Když jste pekař a do vašeho krámu přijde někdo, kdo má na sobě zapáchající hadry, ale chce si koupit housku, tak mu ji prostě prodáte. Je to vaše práce.

Harry Pollak

Jste bohatý?
Ne. Vede se mi ale dobře, nemám finanční starosti, peněz mám dost. Nejsou pro mě ale důležité, ani nikdy nebyly. Nastřádali jsme spoustu obrazů, soch, koberců, krásný nábytek.

mýma očima

Harry Pollak je ve svých sedmaosmdesáti vitální pán s jiskrou. A též svéráz, který se nebojí říkat, co si myslí. Když prohlásil, že Němci mají v genech něco, co produkuje zlo, okamžitě jsem si vzpomněl na nacistické řešení židovské otázky. I za ním ležel podobný kolektivní odsudek. Jeho slova mě ale taky úplně vykolejila a odzbrojila. Neměl jsem na to, vést polemiku s mužem, jemuž němečtí nacisté vyvraždili celou rodinu.

Marek Odstrčilík

Princip přežít

Váš život je plný neuvěřitelných peripetií. Vzpomenete si navzdory nim na dětství? Co se vám vybaví?
Měl jsem postupně dvě vychovatelky. Obě byly nábožensky založené. Daly mi etický podklad, seznámily mě s krásou přírody. Ony pro mě byly svaté. Daly mi pocit bezpečí, který jsem ve vlastní rodině neměl.

Co rodiče?
Rodiče pořád něco dělali, neměli na mě čas. Když se teď ohlížím zpět, musím říci, že tatínek… moc jsem si z něj nemohl vzít. On asi nebyl nakloněn dětem. Možná byl poznamenám zklamáním, protože moje matka měla nějaký špatný druh krve, který způsobil, že všechny děti se jim narodily mrtvé. Já jsem jediný přežil. Otec neměl příjemný život. Narodil se do bohaté rodiny, byl zvyklý na komfort, pak ale nastaly obtížné časy během krize. Neužil jsem si ho.

A maminka?
Ta převzala vedení naší domácnosti, byla velmi šikovná, velmi se pro mě obětovala. V patnácti mě ale poslali do školy do Francie a od té doby jsem rodiče neviděl. Je mi líto, že jsem matce nemohl nikdy ukázat vděčnost za to, co pro mě udělala.

Všechny rány osudu jste nakonec přestál. Kde jste bral sílu odrážet se ode dna a začínat znova?
To je přirozené. Je to instinkt přežití. Některé vlastnosti v sobě člověk objeví, až když přijde krize. Já měl navíc i štěstí.

Harry Pollak

Popravdě, příliš nerozumím, jak to může říci někdo s tak nepřívětivým osudem. Přišel jste o rodinu, byl jste terčem perzekucí…
Přesto jsem měl tolik štěstí v životě, tolik zázraků! Do Francie jsem odjel těsně před tím, než nacisté začali pronásledovat Židy, z Francie se mi povedlo utéci den před její kapitulací. Když jsem byl za války na dovolené v Londýně, spadla do našeho hotelu bomba... ale nevybuchla. Když jsme na konci války obléhali přístav ve Francii, měl jsem být vyslán s kulometem na hlídku, ale četař si mě nakonec nevybral… ta hlídka to nakonec odskákala. Když jsme v roce 1949 utíkali přes Šumavu, bylo to zatraceně nebezpečné, všude sníh, 20 km přes hory… ale dokázali jsme to. To je další div. Někdy si říkám, že si to nezasloužím. Jsem jen obyčejný, skromný člověk. Víte ale, co bylo moje největší štěstí? Moje žena. Že na mě během studií čekala, že si mě vzala, že opustila svoje jistoty a šla se mnou do exilu, že mě vždycky podporovala.

V životě jste zažil hodně příkoří. Co vše dokážete druhému odpustit?
Všechno. Já se nepovažuju se za soudce toho, co udělají jiní. To je jejich věc. Nikomu nekážu.

Co je podle vás smyslem života?
Přežít. Lámat hlavu si člověk nemusí. Buď budete bohatý, nebo chudý. Když budete bohatý, netřeba si lámat hlavu. Když budete chudý, máte jen dva problémy, buď budete chudý a zdravý, nebo chudý a nemocný. Když budete zdravý, nejsou potřeba starosti. Když budete nemocný, jde o to, zda to přežijete, nebo nepřežijete. Když to přežijete, tak si nemusíte lámat hlavu. Když ne, máte jen jednu otázku: buď půjdete do nebe, nebo do pekla. Když půjdete do nebe, je všechno v pořádku. Když půjdete do pekla, ani to není důvod k tomu, lámat si hlavu, protože tam na vás čekají všichni vaši přátelé.

Do Česka se vracím rád

V zahraničí si Harry Pollak vybudoval skvělou kariéru a ve výčtu jeho pracovníc pozic se skví řada světově známých jmen. Byl například poradcem u americké mezinárodní poradenské společnosti Mead Carney v Německu (pro firmy IBM či Krupp Ardelt), vedoucím poradenského oddělení společnosti Dunlop, ředitelem investiční banky Keyser Ullmann Industries v Londýně i samostatným poradcem v Anglii (Hallam Sleigh & Cheston, John Betts & Sons Ltd), Belgii (Widney Europe) či Itálii (Montedison).

Harry Pollak

V roce 2003 si udělal doktorát na Vysoké škole ekonomické v Praze a jezdí sem přednášet. "Jako jednotlivci jsou Češi velcí čímani, ale když jde o větší organizace, nesoustředí se na to, aby získali víc zákazníků. V roce 2003 dávaly české firmy asi pětinové mzdy ve srovnání se svými západoevropskými konkurenty. A žily jen z toho. Měly zisky, ale mohly je mít sedminásobné, kdyby nebyly tak pohodlné a snažily se stejně jako firmy ve Švýcarsku, v Německu!" říká Harry Pollak.

Vrací se ale i za přáteli. "Mám jich tady celou řadu. Ne všichni se tady ke mně po válce chovali s nenávistí. Když jsem zůstal sám, adoptovala mě rodina jednoho mého spolužáka. To pro mě bylo ohromně důležité. A velmi důležité je pro mě i přátelství mého kolegy ze školy Zdeňka Hlaváče. Tři roky jsme spolu žili při studiích, nikdy jsme neměli žádnou roztržku. A pořád to trvá."

Necestuje ale jen do Česka. V sedmasedmdesáti letech složil všechny své funkce a začal jezdit po světě. Dvakrát ho objel, jednou na lodi, podruhé letadlem. Na některá místa by se prý ale už nevrátil. "Nikdy bych nejel do Afriky nebo Latinské Ameriky," říká a neskrývá opovržení, "chudoba, špína a dezorganizace. Působilo to na mě depresivně. Je to beznaděj."

V současnosti mu vychází kniha nazvaná Můj život.





Nejčtenější

Není nad to, chodit nahá po bytě, říká MOgirl Karolína

„Jsem usměvavá, infantilní, střelená, vtipná a hodná,“ říká MOgirl Karolína.

Láká ji nebezpečí a přiznává, že umí být střelená a infantilní. A ničeho ze svého života nelituje. „Řídím se mottem, že...

Orgasmus, pro který nehnete prstem. Internetem se šíří erotická hypnóza

Stačí se soustředit, nabádají erotické hypnotizérky.

Má to být bezdotykové sebeuspokojení. Prosté fyzických stimulů, cesta k orgasmu při něm vede čistě skrze mysl. Podle...



Experimenty na lidech: americký stát potají plošně šířil bakterie

Jezdily rychle a hlavně po celé zemi. Autobusy Greyhound proto armáda využila k...

Infikoval vlastní obyvatele bakteriemi a viry, které ničily zdraví a dokonce zabíjely. Potají. Po dlouhých dvacet let...

VIDEO: Splašky v puse, červi a tuk. Omdléval jsem při čištění kanálů

Nejužší stoky mají 60 na 110 centimetrů, musíte se v nich plazit a přitom ještě...

Nejen splašky, ale i červi, kameny nebo hroudy tuku. To všechno plave v pražské kanalizaci. Každý den proto vstupuje do...

Hnědé kobylky: jak dobře si malí a hlavně velcí nacisté žili z cizího

A tohle je také naše. Nacisté jako Adolf Hitler a Hermann Göring nejen...

Špičky nacistického režimu si za veřejné peníze stavěly soukromé rezidence, důstojníci SS si jen tak přivlastňovali...

Další z rubriky

Českého teenagera živí karty. Jde o připravenost, ne o štěstí, říká

Profesionální hráč. Mikuláš Dio však zdůrazňuje, že nejde o štěstí. Důležitý je...

Karty hraje od čtyř let, od šestnácti ho slušně živí. Mikuláš Dio žije sen spousty teenagerů i dospělých. Rozhodně to...

Svou whisky si najde každý. Musí se k ní ale propít, říká expert

Whisky není jen pro snoby a boháče, snaží se bourat mýtus Václav Rout.

Pít whisky na večírku s přáteli je jako pustit si hudbu kvůli kulise. Ovšem degustovat ji je jako návštěva koncertu,...

Byla to pakárna, říká český bronzový jezdec z mistrovství v ultracyklistice

Těžká dřina. Závod Glocknerman je masakr. Daniel Polman si na něm zajel pro...

Je to masakr. Tisíc kilometrů dálky a 17 tisíc metrů převýšení. Závod Glocknerman se právem pyšní přízviskem „světové...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz