Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Neptejte se, kolik lidí jsem zabil, ale kolika pomohl, říká veterán Cizinecké legie

aktualizováno 
Účastnil se nejtěžších konfliktů, které připomínaly peklo na zemi. Viděl násilí ve všech podobách a setkal se i s jeho oběťmi. "Na smrt vás nepřipraví ani nejtvrdší výcvik," říká po patnácti letech v Cizinecké legii Stanislav Gazdík.

"V reálu je to ale jiné než ve filmu. Fungujete dál jako mašina. Víte, že hlavní je přežít," tvrdí Gazdík.

Pochází ze severní Moravy a držel-li by se svého plánu ze základní školy, byl by havířem jako jeho otec. "Když jsem to doma oznámil, táta, který věděl, co udělá šachta se zdravím, neřekl nic. Odešel a za chvíli si mě zavolal do koupelny. Tam plná vana vody a on říká: ´Podívej, buď si vybereš jiné povolání, nebo tě teď hned utopím.´ No, tak jsem řekl, že se poohlédnu po něčem jiném," směje.

Poohlédl se. V roce 1991 se přihlásil do francouzské Cizinecké legie. Účastnil se misí v Sarajevu, Kosovu, Mostaru, Makedonii či v centrální Africe, jako první muž z východní Evropy se dostal do elitního komanda CRAP. Z legie odešel po patnácti letech v hodnosti sergent chef.

Jak těžké je dostat se do Cizinecké legie?
Zájem je velký. Sedm až osm zájemců na jedno místo. Absolvujete zdravotní zkoušky, psychotesty, pak přijdete ke "gestapu". To je oddělení, které s vámi dělá pohovory. I tří hodinové. Zjišťuje se, co jste dělal před příchodem do legie, vaše problémy… A hlavně to, zda jste schopen přizpůsobit se systému legie. Na základě toho si pak šéfové vybírají.

Vy jste prošel jak jako nováček přijímačem, tak na konci kariéry „gestapem“ jako ten, kdo pohovory vedl. Asi dokážete říci, jaký typ lidí do legie chodí.
Velmi různí, vystudovaní, nevystudovaní, lidi s nějakými hříchy zminula i bez nich. A s různými cíli. Když jsem byl na "gestapu", štvali mě nejvíc ti Češi a Slováci, kteří přišli s tím "Chceme do komanda!" Zapsal jsem je a říkal si: "OK, dávám ti maximálně dva dny." Pak brečeli, že už chtějí domů, že je to nebaví. Každý chce něco získat, ale málokdo do toho chce investovat.

Vy jste pohovory prošel. Co vás čekalo dál?
Čtyřměsíční přijímač a po něm výsadkáři. Po absolvování jejich výcviku jsem byl přidělen na bojovou jednotku – sniperskou a záškodnickou. Nastoupil jsem k ní a prakticky hned odjel na čtyři měsíce na Džibuti. Postupně jsem se dostal až do CRAP, průzkumného komanda, které bojuje v týlu nepřítele.

Většina lidí má legii spojenou s přísným drilem. Byly tresty za nekázeň tvrdší než v normální armádě?
Dnes už to tak není, my ale ještě dostávali třeba fyzické tresty. Jednou jsem musel vykopat během noci jámu dvakrát dva metry. Člověk se buď přizpůsobil, nebo dostával pořád za uši.

Když jste byl poprvé nasazen do ostré akce, měl jste za sebou spoustu výcviků, ale stejně to musel být šok, ne?
Ten výcvik je tak tvrdý, náročný psychicky i fyzicky, že vás na to připraví. Legie vás vcucne jako stroj, který se točí a točí – a tím vás neustále formuje, přizpůsobuje si vás. Celou dobu trénujete a pak se dozvíte: "Jde se do akce!" Ani nemrknete. Člověk je jako mašina, prostě jen přepne.

V legii nosil Stanislav Gazdík le képi noire, černou brigadýrku s granátem sedmi plamenů

Výcvik je vedený tak, že legionář si neříká "Ach, bože, tak já půjdu…". Spíš naopak, adrenalin vám chybí, reagujete: "Konečně, už jdu na to, takže to, co nás celou dobu učili, teď bude doopravdy!"

Kdy jste se poprvé setkal na misi se smrtí?
Na letišti v Sarajevu v roce 1993. Starý člověk, asi sedmdesát, dostal zásah velkým nábojem do hlavy. Ležel tam, říkám si, má beranici, aspoň mu ji nasadím na hlavu… Jenže on v ní měl co, co mu vylétlo z lebky. To byl můj první kontakt se smrtí. A pak se takové věci odehrávaly každý den.

Na to, že budete sbírat mozek z čepice, vás legie připravila?
Na to se připravit nedá. To se nikde neučí, to učí život.

Bylo vám z toho fyzicky špatně?
Ne, to je něco úplně jiného, když jste v akci. Něco docela jiného než se na to koukat v televizi. V reálném prostředí konkrétně vidíte, co se děje, vnímáte bezprostředně, co je potřeba udělat. Víte, proč se to děje, odkud to létá, kde je zlo… no, zlo bylo všude. Takže je prostě třeba snažit se přežít. Je to tak, jak teď říkám při výuce bojových umění: dělám to proto, abych přežil, ne proto, abych byl dobrej. Tam se likvidovali lidi. A chtěli zlikvidovat i nás. Tak s tím prostě zacházíte. Je to naučený mechanismus, dostanete to do krve. Člověk prostě jede jako mašina.

Právě na téhle misi jste vyměnili zelené barety za modré, takže jste jako součást mírových sil ze začátku nemohli opětovat palbu… Jak jste se s tím vyrovnávali? Byli jste přece cvičeni na boj – jenže teď jste byli spíš špejle na střelnici.
To na nás nechalo docela velké následky. Jak jsme přistáli a měli si vyměnit barety, všichni kluci se proti tomu postavili. Ty modré trhali: "Já jsem legionář, já si nechávám zelenej!" Ale rozkaz byl rozkaz.

Stanislav Gazdík v centrální Africe

Nebylo to fajn, byli jsme jako zajíci na poli. Na zadních dveřích našeho transportéru jsme jednou napočítali 78 zásahů. Jednou jsem byl na službě s jedním Angličanem, kamarádem. Utíkal za civilisty, kteří letiště přecházeli, čemuž jsme měli zabránit, a rána. Měl díru v dlani. Šel do špitálu, vrátil se, druhá služba, utíká – a znova. Dostal to do ramene. Stáhli jsme ho s tím, že do služby už nepůjde. (smích) Pak jsem zjistil, že odejel na Guayanu… Bohatýrsky tam s kolegy vojáky chlastal a udusil se zvratky. Osud.

Byl jste na mnoha misích, sarajevské zážitky zní ale jako peklo na zemi. Bylo Sarajevo nejhorší misí?
Tam byl tlak nejdlouhodobější. A střílelo se hodně. Sniper čeká, jeden z nás vyjde ven – a dostane to do přilby. Naštěstí ji měl odepnutou, tak mu ji to odhodilo. Zahynul mně tam kamarád, Slovák. Měl jsem službu, byl tři sta metrů ode mě… a spustili minomet. A bylo to. Pak jsme naštěstí dostali povolení opětovat palbu, když jsme pod přímým útokem. Už jsme nebyli jen terče na střelnici.

Jsou věci, o nichž se nemluví

Prošel jste pestrým výcvikem: padák, sniper, miny, sebeobrana… Co z toho vám bylo nejblíž?
K sebeobraně jsem měl vždy blízko. A dělat snipera mě bavilo vždy víc než střílet z kulometu. Sniper musí být tak trochu samotář. Jak se říká, sniper vyrazí s jedním nábojem, obhlíží terén, vyčkává, pak vystřelí, zasáhne a jde zase zpátky. Sniper je VIP, žádný nosič kulometu.

Kolikrát jste při ostrých operacích vystřelil a zasáhl? Dá se o takových věcech vůbec mluvit, nejste vázán mlčenlivostí?
Ne, to jsou fantazie. Akce jsou tajné, než skončí jejich realizace. Vždyť jsou poté i dokumentovány v publikacích.

Stanislav Gazdík v centrální Africe

Už desetiletí to není žádná divočina, žádné Vietnamy. Dnes je vše monitorováno, máte pozorovatele OSA, Červený kříž… Divočina, která přišla po dlouhé době, bylo to, co dělali soukromé ochranky v Iráku, to ano.

Nicméně zpátky k otázce: máte spočítány zásahy?
Zásahy byly. To jsou ale věci, které zůstávají na misi, pak o nich není důvod mluvit. Já vždycky říkám: chcete-li statistiky, neptejte se, kolik lidí člověk zabil, ale kolika pomohl. Těch lidí by byly stránky a stránky. Práce legie je navíc hrozně pestrá: chráníte děti, uklízíte odpad… Mně se na legii líbilo, že kamkoli přišla, tam po ní něco zůstalo. Nové budovy, něco se renovovalo… Tahle řemeslnická stránka má v legii tradici – a málo se o tom ví.

K legii ale patří i ta druhá strana. Jak jste se s ní vyrovnával?
Při konfliktech k obětem dochází. Není to samozřejmě nic osobního, ale člověk musí reagovat. Hned. Navíc, ne vždy musí člověk střílet. V roce 1995 jsme měli v Mostaru zlikvidovat výcvikové středisko teroristů. Byl jsem první, kdo tam vlezl – a proti mně chlap se zbraní. Zlikvidoval jsem ho bez výstřelu. Zbraň jsem měl, ale proč bych střílel? Zajali jsme tam dvanáct teroristů – a ani jeden výstřel.

Nejhorší jsou "Rambové"

V legii jste nasbíral řadu ocenění a medailí. Co pro vás znamenají?
No, dekorace patří k věci. Ale nejsou to hlavní. Vždycky si vzpomenu na tátovu poličku s vyznamenáními, které dostával za všechny ty rekordy, které na šachtě dělali. "Super, ty máš tolik medailí!" obdivoval jsem tu výstavku. Jenže jak jsem vyrůstal, zjistil jsem, že o poličku výš je fotka jejich havířského kolektivu. Osmdesát, sto lidí… A čím jsem byl starší, tím víc u těch lidí přibývaly černé křížky. Život vám žádná medaile nevrátí.

Když jste odcházel od legie, přibývaly na vašich fotkách křížky také takovým tempem?
Rozhodně ne. Být horníkem je určitě větší riziko než sloužit v legii. (smích)

Stanislav Gazdík vyučuje i u nás

Vše je o vyspělosti jednotky. Potkali jsme se třeba s francouzskými speciálními jednotkami: Ani James Bond nebyl tak namyšlený jako tihle! A jaké přitom dělali "banány", jak se hantýrkou říká pitomým prohřeškům. Jeden od nich se třeba vyšel neopatrně podívat před bunkr, co se děje. Chyba se trestá. Když ho vtáhli dovnitř, napočítali 72 průstřelů. Tihle "týpci" Rambo dělají ve speciálních jednotkách akorát problémy. V akci jsou nebezpeční jak sami sobě, tak ostatním.

Ve své knize navíc píšete, že většina úmrtí se odehrála při výcviku, ne v samotném bojovém nasazení.
To je všude stejné. Lidi jsou neopatrní, předčasně vypnou, nedávají pozor. Vracíte se ze cvičení, řidič usne za jízdy, na korbě má deset lidí…

To zní dost všedně, "banálně". Teď tu legii pro mnohé zatraceně demytizujete.
Je to prostě práce – a ani v legii nejsou roboti. Člověk potřebujte jíst, spát, regeneraci. Při vyčerpání, když si sáhnete na dno, se prostě stávají nepříjemné věci. Neoddiskutovatelný fakt ale je, že legie vám to dno posune níž – k tomu ten výcvik je. V tomhle vám dá legie hodně: Který normální civilista pozná, kde dno skutečně má? Skoro žádný – nemá totiž důvod. Pak jede do práce a je v panice kvůli tomu, že nejede metro. Kvůli prkotině.

Stanislav Gazdík při výuce FISFO

Legie má ve světě výjimečné renomé. V čem je její jedinečnost?
Základ je neskutečná disciplína a tradice. A hlavně, hodně lidí je dnes nespokojeno se svým životem – a legie je snad jediná organizace na světě, která vám umožní nový start a dá nový cíl. Poskytne finance, zázemí, kolektiv, strukturu a náplň života. A nemusíte dělat zrovna v komandu, může dělat třeba počítačového experta. Dokonce i když je legionář starý a nemá, kdo by se o něj postaral, může žít v domě pro veterány.

Vrátil jste se někdy na místa, kde jste sloužil?
Po roce a půl jsem přijel na základnu Calvi na slavnosti ke 40. výročí naší jednotky. Vždycky mi říkali, že když se budu vracet, "ucítím toho ducha legie", ale člověk nad tím mávnul rukou. Jak jsme se ale blížili, vynořovaly se všechny vzpomínky, pocit kolektivu, kdy všichni táhli za jeden provaz… To nebyla husí kůže, ale hřebíky. Člověk jako by cítil, že vstupuje do vakua, do jiného světa. Tehdy jsem pocítil na vlastní kůži, že legie je silný stroj, který se nemůže nikdy zastavit.

Defilé Cizinecké legie

"Někteří kluci se z toho zblázní"

Rozhodl jste se, že po patnácti letech legii opustíte. Proč?
Člověk si uvědomí, že pracuje ne pro sebe, ale pro systém, že se víc a víc stává jen součástí stroje. Ten systém s vámi zachází jako s citrónem: rozkrojí, vezme půlku a pomalu, do poslední kapky, vymačkává. Nezbyla už ani kapka? OK, vezme druhou… Konec? OK, další! Mám hodně kamarádů, kteří teď trpí. Jsou polámaní, samá zranění, protože se systému kompletně obětovali.

Jak se zvládá odchod do civilu? Přece jen: služba v legii vyžaduje úplně jiné nastavení životního rytmu, stoprocentní ostražitost, připravenost.
Už od počátku služby jsem se snažil, abych nebyl takový "splašený dement" jako většina legionářů. Člověk to na sobě nevidí, ale když jsem během služby přijel domů, máma mi kolikrát říkala: "Ty jsi pořád v pozoru!" Kvůli výcviku tělo reaguje přece jen jinak, ráznější pohyby, ostražitější vnímání… Postupem času jsem se naučil zklidnit se a hlavně – udělat si dvě kategorie: civilní a vojenskou. Když jsem přijel domů, nebyl jsem voják, když jsem byl ale v uniformě, byl jsem profesionál na sto procent. Hodně lidí, kteří se to nenaučili a míchalo to dohromady, mělo velké psychické problémy. Končili v blázincích, řešili to útěky, sebevraždami, násilím…

Stanislav Gazdík při výuce FISFO

Svléknout uniformu a vyrazit do normálního života je asi těžké i proto, že tolik let byl člověk dobrý v tom, co dělal, měl úspěchy… začátek od nuly může bolet a nejde jen žít z medailí…
Na přechod jsem se vědomě připravoval. Po třinácti letech aktivní služby jsem odešel ke "gestapu" – a tak jsem měl vlastně dva roky na přípravu na civil. Hodně lidí z legie se bojí začít něco nového. Já si říkal: dosáhl jsem svého cíle, jsem na vrcholu, proč mám mít strach začít jinak? Patnáct let je strašně krátká doba, v legii uběhne hrozně rychle, ale dá vám strašně moc. Odešel jsem naplněný a se spoustou zkušeností, se kterými můžu začít jinak. Předávat, co jsem se naučil.

Vzpomínky na legii, všechny ty dekorace uniformy, jsem zavřel do vitríny. Tam patří. To, co bylo, je od toho, čím žiji teď, tím sklem separované. Teď jsem tady v Praze na mateřské, starám se o malého, občas vezmu nějaký kontrakt. A cvičím FISFO.

Už v legii jste se věnoval sebeobraně, byl jste dokonce šéf-instruktor pro boj zblízka speciální jednotky GCP, jak zněl nový název CRAP. Proč jste si nakonec vybral právě systém FISFO?
Seznámil mě s ním už v roce 1998 jeho zakladatel Charles Joussot. Vychází z bojového umění Penchak Silat přizpůsobeného do moderního prostředí a jeho předností je reálné zaměření. Pokud jde o reálné uplatnění, mnohé bojové školy totiž selžou, neumí s takovou tou všední agresí pracovat. FISFO si nehraje na efektnost, protože na ulici jde o efektivitu. Takže spíš úsporná práce s tělem, graduace síly, předvídání konfliktu, načasování, výbušnost.

Autoři:


Nejčtenější

Sexuchtivá, upřímná, náladová: seznamte se s MOgirl Nikol

Mám ráda nezávislost, kritický rozum a etický přístup ke zvířatům, říká MOgirl...

Na pět přívlastků, které ji charakterizují, se zeptala člověka, který je pro ni důležitý a zná ji. Jeho verdikt zněl:...

Všichni jste sériový vrah. Jak bývalý astrolog zesměšnil horoskopy

První horoskopy měly čtvercovou podobu. Tento patřil francouzskému králi Louisi...

Na horoskopy dodnes věří čtvrtina populace západního světa, prim hraje Amerika. Vytrvale jim důvěřuje přes 35 procent...



OBRAZEM: Viktoriánská prodejná láska. Archiv odkryl unikátní fota

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní...

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní snímky zatčených. První vznikly již v roce...

Sebevědomý lev jsem proto, že makám a nepodvádím, říká Terminátor Karlos

Karlose „Terminátora“ Vémolu zpovídal Jakub „Buba“ Ouvín pro pořed televize...

Lvi žerou první, zní jeho heslo, má ho ostatně vytetované na ruce. A není pochyb, že on sám se mezi lvy počítá....

Nefungující segregace: sídliště Pruitt-Igoe se stalo peklem pro chudé

Segregované sídliště pro chudé nebylo řešením, stalo se vězením svých obyvatel...

Cílem bylo napěchovat chudé na jedno betonové sídliště. Vyčistit od nich město. Projekt založený na rasismu a segregaci...

Další z rubriky

Duny na Dakaru jsou naživo mohutnější, říká čtenář iDNES.cz

Tomáš Veselý si na Dakaru splnil velký sen.

Vyhrál výlet na rallye Dakar, strávil týden v Peru, vyzkoušel si jízdu v dunách, navštívil jezdecký bivak. „Zvuk...

Věřím, že žraloci pod hladinou nečekají na mě, říká česká dálková plavkyně

Když jste sám v oceánu, z arogantního pocitu, že jste pán tvorstva, vás to...

Utkává se silnými vodními proudy, číhají na ni medúzy, hrozí jí setkání se žraloky. Hlavně však ve svých výzvách musí...

Ochutnal jsem i pivo staré sto let. Pít se dalo, říká expert

Trend příchutí už odezněl, říká Jan Šuráň.

Nejsilnější české pivo se chlubí stupněm čtyřiatřicet, svět však zná i pivo stupně sedmdesát šest. „Jde to donekonečna,...

Najdete na iDNES.cz